Vytisknout tuto stránku

Po stopách slowcoru

Po stopách slowcoru

Fanoušci hudebního žánru slowcore budou mít na jaře žně. Už prvního května dorazí do Prahy s novou deskou britská kapela Sophia, koncem května pak zavítá postupně do Prahy, Plzně a Brna americký hudebník Geoff Farina (ex-Karate), v červnu pak vůbec poprvé v Česku zahraje také Mark Kozelek (ex-Red House Painters, Sun Kil Moon). Všechna tři jména spojuje škatulka slowcore (pomalé melodie, tíživá atmosféra, důraz na temné, otevřené texty), tedy žánr, o kterém se poprvé začalo mluvit na konci osmdesátých let. Vrchol pak tento melancholický styl zažíval v první polovině devadesátek. Z hromady kapel, které se k slow/sadcoru tehdy hlásily, jich až na čestné výjimky (Low, Sophia) do dnešní doby příliš nevydrželo. I tak si ale starší alba těchto hudebníků stále nachází cestu k novým posluchačům.

Namísto prostého popisu tohoto žánru a kapel s ním spojených jsme tentokrát zvolili trochu poutavější variantu – oslovili jsme české hudebníky, kteří mají ke slowcoru vztah, aby se podělili o názor či vzpomínku na své oblíbené kapely tohoto žánru. Nevyšlo samozřejmě na všechny, ve výčtu tedy chybí spousta důležitých jmen, namátkou třeba Pedro the Lion či Bedhead. Celkově se nicméně podařilo sesbírat 9 příspěvků, které si můžete nyní (v abecedním pořadí) přečíst. Na úvod začíná svým komentářem Dominik Zezula, který kromě své oblíbené kapely Carissa's Wierd hovoří také o vztahu slowcoru a grunge, tedy protichůdných žánrů, které vznikly a fungovaly souběžně.


Carissa's Wierd

 

Kapela ze Seattlu s „chybným“ názvem Carissa's Wierd fungovala mezi lety 1995 a 2003, přičemž stihla vydat 3 řadové desky. Debut Ugly But Honest v roce 1999, druhotinu You Should Be At Home Here (2001) a o rok později konečně svou nejslavnější desku Songs About Leaving. Dva z tehdejších členů Carissy poté založili dnes již mnohem známější kapelu Band of Horses, zpěvačka Jenn Ghetto se pod monikerem S pustila do sólových nahrávek. V letech 2010 a 2011 se pak kapela ještě na moment připomněla dvěma novými singly.

O desce Songs About Leaving (2002) píše Dominik Zezula (post-hudba, Děti mezi reprákama):

Životnost slowcore jako hudebního žánru je pevně spjatá se zlatou érou grunge; vždycky mi přišlo zábavný, že hnutí, jehož estetika je postavená na tiché melancholii, vzniklo vlastně z trucu, jako přímej protipól "populárních" kytarovek ze začátku 90. let. A že přímo v jeho středu existovaly desky jako Frigid Stars od Codeine, což je v podstatě grunge zpomalený o polovinu. Slowcore nikdy nebylo žánrem v klasickým slova smyslu: Codeine, Low a Red House Painters nemají společnýho vůbec nic kromě toho, že jejich hudba je pomalá a smutná.

Slowcore nemůže fungovat jinak než jako introvertní protipól ke katarzní výbušnosti grunge. Zároveň jde ale o dokonalou ukázku „dichotomie zklamání“: grunge křičí, žaluje, kope kolem sebe, zatímco slowcore zůstává v koutě, pohled upřený na podlahu, a místo okolního světa obviňuje z existenciální melancholie samo sebe. Je to tentýž rozdíl jako mezi ranýma The Cure a Sigur Rós – obě kapely dělají depresivní hudbu, ale pro každou to znamená něco jinýho. Šílenství a smutek možná vycházejí ze stejnýho základu, jde ale o diametrálně odlišný emoce. A Carissa's Wierd, podle mýho názoru jedna z nejpodceňovanějších kapel 20. století, dokázala definovat slowcore v tomhle smyslu.

Songs about Leaving je dost možná nejsmutnější deska všech dob, právě proto, že nekřičí, neobviňuje, neukazuje prstem, vlastně ani nechce být slyšena. Když Jenn Ghetto zpívá "There's banging on the wall / it's 5 AM, I had no sleep at all / just the thoughts of how I'll struggle through tomorrow" (So You Wanna Be a Superhero), nevyvolává tím v posluchači žádnou viditelnou reakci – člověku se nechce křičet (jako u raných Codeine), ale ani plakat (Red House Painters) nebo skočit z okna (Low). Nechce se nic. Ta skladba tě zasáhne přímo do místa, o kterým jsi ani nevěděl, že existuje. Je to definice absolutní prázdnoty. Jestli Carissa's Wierd vyvolává nějakou emoci, není to smutek ani vztek, ale anhedonie – finální fáze klinické deprese, kdy člověk nedokáže fyzicky cítit radost. Je to vědomí absolutní rezignace na všechno. Jenn se snaží křičet o pomoc, ale místo výbuchu emocí přichází tichý vyšumění do prázdné apatie. Nelituje sama sebe, protože nechce už nic.

Songs about Leaving vyšlo v roce 2002 jako poslední deska Carissy; její členové se následně rozprchli do vlastních projektů (Jenn Ghetto se vydala na sólovou dráhu jako S, Mat Brooke s Benem Bridwellem založili Band of Horses, Mat se následně „trhnul“ v relativně průměrné indie popině Grand Archives). Jde proto o něco jako memento jedné éry, kterou zahájil na konci osmdesátých let Mark Eitzel a která ztratila relevanci s Cobainovou smrtí.

Hudebně jsou Songs About Leaving skvělou fúzí lo-fi přístupu rozklepaných rytmů a lehce falešných not s klenutým chamber popem; na desce slyšíme vybrnkávané akustické riffy ovlivněné prvním albem Low (Sophisticated Fuck Princess Please Leave Me Alone), nečekaně propracované písňové struktury (Farewell To All These Rotten Teeth) i regulérní folk-popové balady (September Come Take This Heart Away). Je to lekce z anti-formalismu, demonstrace toho, že v hudbě má jít v první řadě o sdělení – i když tím sdělením je nihilismus. Od rozpadu Carissy se žádné zámořské kapele nepodařilo vydat silnější manifest.


Codeine

Newyorští Codeine fungovali pouhých pět let, na začátku devadesátých let debutovali s nahrávkou Frigid Stars, o 4 roky později vydali neméně úspěšnou druhotinu The White Birch. Mezitím se ještě v roce 1992 připomněli s EP Barely Real. V roce 2012 pak kapela spáchala krátký comeback.

O desce The White Birch (1994) píše Darren Eve:

Když jsem poprvé slyšel desku The White Birch, byl jsem nemocný. Devatenáctiletý a nemocný ze zasraných kytar a grunge. Měl jsem už dost. Poslouchal a hrál jsem „indie“ od 15 let a potřeboval jít dál. Můj zájem byl jinde. Takže, když jsem poprvé poslouchal Codeine na sluchátkach v místním obchodě s muzikou, bylo to jen proto, že mě lákal obal. Ani jsem si nevšiml, že to bylo na labelu Sub Pop.

Album The White Birch si ihned našlo místo ve sbírce mých oblíbených rockových alb. Dokonce i dnes, když mám toto album přehodnotit, by jej jednoduché označeni „slowcore“ podcenilo. Deska je to nápaditá, experimentální, statečná, emotivní. Nesnaží se ale udělat obrovský dojem, není v tom nápadné muzikanství, avšak aby takovou hudbu zahráli, museli hodně cvičit. Je těžké pomalu a přesně hrát i držet intenzitu a pohyb. Je to hudba stejně tak omezená jako expanzivní.

Každopádně jsem rád, že se kapela rozpadla. Vypadá to, že to skončilo, kde to mělo. V dnešní době mi to žánrově sedí nejlépe k Superwolf od Bonnie Prince Billyho a Matta Sweeneyho nebo The Dirty Three. Není to jen rock, je to hudba vytvořena lidmi, kteří se snažili dělat něco zajímavého, ne jen honit mediální úspěch, a to je pro mě velmi dobrá věc.


Karate

Hlavním důvodem pro vznik článku, jak už je v úvodu zmíněno, byl příjezd hned tří velkých jmen spjatých s tímto žánrem. Naneštěstí se ale nakonec do termínu vydání nepodařilo sehnat komentář k Geoffu Farinovi/Karate – raději než Farinu vynechat, vzal jsem si příspěvek na starost sám. (jz)

Karate vznikli v roce 1993 v Bostonu a během více než desetiletého působení vydali 5 řadových desek. Typickým znakem jejich písní bylo (hlavně v pozdějším období) časté instrumentální experimentování s jazzem či blues rockem. Frontman kapely Geoff Farina se po rozpadu začal věnovat sólové tvorbě, působil také v kapelách Exit Verse a Glorytellers

O desce Pockets (2004) píše Jakub Zbořil:

Karate jsou mým posledním „slowcorovým“ objevem. V hledáčku jsem je měl (hlavně díky jejich sympatickému názvu) už dlouho, poprvé jsem je ale uslyšel až někdy na začátku letošního roku, kdy je kamarádka sdílela na Facebooku. Ve chvíli, kdy jsem Farinu uslyšel zpívat první slova songu Caffeine or Me: „brave, brave is a meaningless word / in the 20th century,“ měl jsem jasno, že s touhle kapelou strávím ještě hodně času. A taky že jo. 

Hlavně z lenosti jsem ale nezačal s jejich eponymním debutem (nebyl otagovaný), ale s živákem 595 a poslední deskou Pockets. Ta začíná vynikající skladbou With Age, kterou považuju za jakousi hymnu všech těchto melancholických, přesto vůbec ne depresivních songů. První půlka desky je celkově takřka bezchybná: temná, lehce najazzlá Water, rozverná 'the State I'm In'..., či popovější „hitovka“ Cacophony. V druhé polovině pak vévodí jemná Pines

Pockets mi přirostlo k srdci také díky tomu, že se stalo na jednu dobu mým soundtrackem k pozdním příjezdům do Prahy, kdy jsem místo noční tramvaje volil cestu z Florence do Nuslí pěšky. Třicet osm minut hudby, necelá hodina cesty, ideální délka na to se s deskou pořádně seznámit a ještě si párkrát zopakovat With Age nebo Water


Low

Low na scéně působí už od roku 1993 a jako jedni z mála skutečně vytrvali a fungují dodnes: loni vydali už svou jedenáctou řadovku, přičemž je v žádném případě nelze označit za jakkoli vyčpělé či zastaralé – za ty roky zkrátka na síle neztratili, ačkoli se jejich styl výrazně nezměnil.

O desce Ones and Sixes (2015) píše Veronika Buriánková (Kalle, Nod Nod, Veena):

Low jsou pro mě zásadní slowcorovou kapelou. I přesto, že jsem k nim našla cestu poměrně nedávno, jejich alba se mi pečlivě zaryly pod kůži. Po velkým očekávání vydali 11. září 2015 svoji jedenáctou desku, Ones and Sixes, a z mýho pohledu je málokterý album tak dobrý na příjemný domácí vinylový poslech. Při poslechu desky se mi do těla dostává naprostý klid. V jednotlivých skladbách je přesně tolik tónů, kolik je potřeba, a ani o chlup víc. Možná i z toho důvodu si posluchač „váží“ každého z nich naplno. Obrovským kladem je zároveň zvuk celé desky. Kytara, zpěvy i bicí mají dokonale přirozenou barvu a ačkoliv je dnes až nebezpečně jednoduchý sklouznout k experimentování se zvuky (především při nahrávání), Low se se svým Ones and Sixes vytvořili maximum s málem.

Skladby plynou a já se pohupuju na vlnách souznění Mimi Parker (bicí, vokály) a Alana Sparhawka. Spojení jejich zpěvů vytváří hlubokou, až meditativní atmosféru. Těžko říct, co je vrcholem alba, ale asi nikdy se nedokážu nabažit písničky No comprende. V jednoduchosti je krása. Hudba Low je jednoduchá a neskutečná krásná.


Red House Painters

Po boku Low patří kalifornští Red House Painters k těm nejvýraznějším představitelům slowcoru. Kapela, za níž stojí Mark Kozelek (později Sun Kil Moon), debutovala v roce 1992 deskou Down Colorful Hill, činnost pak definitivně uzavřela v roce 2001 „ztracenou“ nahrávkou Old Ramon. Kozelek se nicméně ze škatulky slowcore dokázal poněkud rychle vymanit, ačkoli mají jeho skladby stále stejný melancholický rukopis, nebojí se experimentovat s mnoha jinými žánry, jako jsou například elektronika či shoegaze.

O desce Red House Painters I (Rollercoaster) (1993) píše Richard Vávra (Archívny chlapec):

Mojim najobľubenejším albumom Red House Painters je určite Red House Painters I. Fanúšikovská obec si ho nazvala Rollercoaster podľa jednej zo skladieb. Album resp. jeho počúvanie nie je jednoduchá záležitosť, pretože je skrz naskrz pretkaný smútkom, depresiou a melanchóliou. Nie nadarmo je Kozelek označovaný ako King of sadness. Zároveň ale nahrávka disponuje nepopísateľnou krásou hraničiacou až s gýčom. Je plná delikátnych momentov, katarzie. Z hrubého nánosu jednoliatej vrstvy smútku tu a tam ako ohňostroj priští čistý závan radosti, zmierenia a opatrne ale s nádejou pozerá do budúcnosti. Veľmi zaujímavý je fakt, že dlžka albumu je niečo okolo 75 minút a všetky skladby sú extrémne pomalé. Napriek tomu ale nahrávka funguje a v nijaký moment nepôsobí nudne.

Niekto raz napísal, že tento chlapík vie ako napísať „úžasne depresívny song“ a že to je dôvod prečo miluje hudbu RHP. Myslím že v tej predchádzajúcej vete je presne vystihnutá a opísaná podstata hudby RHP a albumu Rollercoaster. Je ňou kontrast. Na jednej strane nekonečný smútok a depresia, pokazené vzťahy, hudobne extrémne pomalé tempo, disharmónia... na strane druhej záblesky čistej eufórie, nádeje a optimizmu. Tie sú ale dávkované veľmi striedmo a Kozelek je na ne skúpy. O to viac sú ale v kontexte albumu vzácne.

Tento album si vypýta svoj čas, potrápi a unaví poslucháča, aby mu v zápätí poskytol túženú úlavu.


Seam

Seam prožili během své aktivní kariéry hned několik výraznějších personálních obměn. Po jednom takovém velkém třesku vydali v roce 1993 desku The Problem With Me, nejspíš svou nejsilnější nahrávku vůbec. Mimoto se rok předtím uvedli albem Headsparks a následně ještě nahrávkami Are You Driving Me Crazy (1995) a The Pace is Glacial (1998).

O desce The Problem With Me (1993) píše Radomír Szajter (Pacino):

Hrozně rád bych napsal, že Seam jsou jednou z kapel, která mě provázela dospíváním, že na mě měli podobný vliv jako třeba Hüsker Dü, Sebadoh nebo The Smiths. Dostal jsem se k nim ale až o hodně později, v době, kdy jsem sám víc začal dělat písničky – a ze všeho, co poslouchám, nebo jsem poslouchal, na mě mají pravděpodobně největší vliv.

The Problem With Me je na první poslech dost typická „devadesátková“ deska v tom smyslu, že kytara jako nástroj konečně (a snad definitivně) přišla o svoji kultovní, skoro až náboženskou auru, která se jí držela v sedmdesátých a osmdesátých letech. Kapely jako Polvo nebo Unwound začaly více pracovat s laděním a zvukem, víc než CO bylo důležitější JAK.

Na The Problem With Me Seam dokázali svoje tiché melodie střídané gradujícím „vybuřem“ zabalit do celkem sterilního, ale o to víc náladutvořícího zvuku – dvě kytary mají po celé trvání desky svoji pevnou pozici a zvuk a dominují většině nahrávky bez jakékoliv exhibice. Zpěvu je na nahrávce míň, než se zdá, a většinou trvá minimálně minutu, než se v písničce objeví. To ovšem neznamená, že by se kapela starala víc o instrumentální část, jen přesně ví, jak tu skládačku dát dohromady, aby ani jeden dílek nepřebýval nebo naopak chyběl. Melancholie, která celou deskou prostupuje, není dána melodií, ať už zpěvu nebo kytary, ani zvukem, ale vším dohromady. Pochybuju, že by The Problem With Me mohla být takhle velká deska, kdyby na ní byl byť jen jeden tón, jedna sekunda navíc.


Sophia

Britští Sophia vznikli dva roky po rozpadu neméně slavné kapely frontmana Robina Proper-Shepparda, kultovních The God Machine. Sophia debutovala v roce 1996 deskou Fixed Water, během následujících 13 let pak přidala ještě pět řadovek. Teprve před pár dny prolomila sedmileté mlčení a připomněla se deskou As We Make Our Way (Unknown Harbours)

O desce People Are Like Seasons (2004) píše Kamil Ezeš (Les Homosexuels):

Kapelu Sophia jsem objevil v roce 2009 s deskou There Are No Goodbyes, do které byla poblázněná kamarádka a kterou mi vnutila, jak to uměla jen ona. Do té doby jsem neměl o nějakých Sophia, neřku-li The God Machine ani tucha. Z There Are No Goodbyes jsem se následně taky samozřejmě připosral a když jsem ji uměl zpaměti i pozpátku, jel jsem diskografií Robina Proper-Shepparda a spol. nazpátek. Největší poklad dneska vidím v People Are Like Seasons, nejlepší ukolébavkové kompilaci, kterou vám tenhle posranej svět může nabídnout – emo, slowcore, ryzí přístup k písni, fenomenální texty a zpěvové linky, které z hlavy nemáte šanci dostat, Desert Song no. 2 aka nejlepší post-rock, co neměl být post-rock, younameit – je to tam všechno. Takže až zase někdy nebudete moct usnout, just push play. Lék na únavu i všechen světobol. Do you need someone?/ Do you need a friend?/ Or do you just need somebody that lets you pretend?


The For Carnation

Když se rozpadli Slint, jedna ze zásadních kytarovek (nejen) devadesátých let, Brian McMahan založil The For Carnation, pohybující se na pomezí slowcore a post rocku. Spolu s ním se v ní objevili jednak dva kolegové ze Slint (David Pajo a Britt Walford), jednak třeba též členové Tortoise či Best Coast. Debutovali v roce 1996 deskou Marshmallows, dosud poslední eponymní studiovou nahrávku pak vydali v roce 2000, od té doby se připomenuli pouze jednou skladbou, kterou v roce 2009 jako free download nabídli na tehdy ještě žijící platformě Last.fm.

O desce The For Carnation (2000) píše Václav Orcígr (Or, Vlněna, MAVA):

Hudba, která ti pronikne velmi hluboko pod kůži, když se vracíš noční tramvají, když přemítáš nad rozhodnutíma v blbým počasí, když cítíš prázdno, když hledáš, hudba relativizující úplně všechno a zároveň tak naplňující. Tak nějak vnímám tuhle eponymní desku od The For Carnation. Je to hodně zajímavá kapela, která se ke mně nenápadně přichomýtla, ale už několikrát mě dokázala naprosto rozložit na prvočísla. Ideální soundtrack k tichýmu procházení a bloumání, k cestám – i ta hudba je sama cestou. Fascinuje mě tohle dokonalý ztvárnění jemný temnoty, o kterou se otřeš jako o příjemnej tmavěmodrej samet. Skvěle poskládaný kompozice, kde málo znamená hodně. Trpělivá muzika, to pro mě bylo vždycky skutečný umění. Skladby váma projedou jako tichá noc plná myšlenek, aby vás na úplnej závěr totálně rozložila skoro desetiminutová skladba Moonbeams. Evokuje ve mně tichý zvuky cvrčků u zhasínajícího táboráku – jen se uložit ke spánku. Třemi slovy – naprosto skvělá deska!


The New Year

Čtyřčlenná skupina The New Year, v jejichž čele stojí pohrobci známější a slavnější slowcorové fomace Bedhead, bratři Kadaneovi, vznikla v roce 2000 a hned rok nato nahrála svou první desku Newness Ends. Další dvě nahrávky následovali vždy s čtyřletým odstupem: The End is Near (2004) a konečně The New Year (2008).

O desce Newness Ends (2001) píše Martin Patras (Walden):

Kdo by nemiloval Bedhead, skvělou kapelu bratří Kadanů, melancholickou, precizní, emotivní a civilní. Dodnes mi vrtá hlavou, že je King Coffey přibral do svého labelu Trance Syndicate, kde měl spíš šilence typu Ed Hall (když jim na Sedmičce vypnuli proud, hráli pořád dál...), Cherubs nebo Pain Teens, ale byli z Texasu a hráli fakt dobře. Po rozpadu Bedhead v roce 1999 bratři sestavili pokračování jménem New Year. Za bicí usedl Chris Brokaw z Codeine (po jejich koncertě v Bunkru už jsem chtěl psát jen pomalý písničky...), další kytaru vzal Mike Donofrio, takže vlastně superskupina. 

Debut vydali v roce 2001 a nahrál jim ho opět Steve Albini, což je další přidaná hodnota k už tak dost dobrý desce. Jak vtipný název napovídá, žádný novinky se nekonají, díkybohu. Trochu přidali na tempu a ubrali na melancholii, možná. Co taky dodávat k něčemu, co je dokonalý, že. Do svého katalogu je zařadili Touch and Go, vybraná společnost...

Škoda jen , že skončily devadesátky a kytarovky přestaly táhnout. Stejně jako všechny desky Bedhead i Newness Ends měla vysoký kritický hodnocení a minimální prodeje, jak se na intelektuální, posmutnělou kytarovku sluší a patří. My fanoušci je ale milujeme až za hrob!

 

    Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.