V roce 2012 přišel v kariéře Marka Kozeleka (aka Sun Kil Moon) velký zlom – netýkal se tedy (ještě) jeho popularity, která měla v tu dobu spíše sestupnou tendenci, ale přístupu ke skládání a nahrávání. Do období desky Among the Leaves (2012) vydával nahrávky, se kterými si vždy pečlivě vyhrál. To se projevilo i na tom, že během let 2003 až 2010 vypustil tento nyní nadmíru produktivní hudebník ven „pouhé“ 3 (+ 1 sbírku coverů Modest Mouse) desky. S Among the Leaves se ale situace začala podstatně měnit.
Oslovili jsme české hudebníky, kteří mají ke slowcoru vztah, aby se podělili o názor či vzpomínku na své oblíbené kapely tohoto žánru. Nevyšlo samozřejmě na všechny, ve výčtu tedy chybí spousta důležitých jmen, namátkou třeba Pedro the Lion či Bedhead. Celkově se podařilo nicméně sesbírat 9 příspěvků, které si můžete nyní (v abecedním) pořadí přečíst.
Čeští a slovenští fanoušci slowcoreového melancholika Marka Kozelka se konečně dočkali - po koncertech v Rakousku či Polsku se bývalý frontman kultovních Red House Painters představí také přímo v České republice. S sebou navíc přiveze vskutku silnou sestavu - za bicí usedne bývalý bubeník Sonic Youth Stevem Shelley, na kytaru vypomůže Neil Halstead (Slowdive).
Na světě je první Bedekr letošního roku. A hned jsme vyrukovali s přehlídkou významných jmen. Labutí píseň Davida Bowieho, debutující Kovadlina, doom metaloví Conan, spolupráce Marka Kozelka s Jesu, pražská experimentální garáž Pretty Old Sound a osudové ženy, které si dělají věci po svém – Savages a Daughter. Tak místo krosny sbalte přehrávače, nažhavte sluchátka a pojďte si hrát na světoběžníky s námi.
TOP SONGY 2015: S Birds of Flims to byl těsný souboj, nakonec u mě vyhrává tento optimistický závěr Kozelkovy loňské desky Universal Themes. V 1500 slovech popíše události minulého roku jako natáčení filmu Mládí ve Švýcarsku, vyhození člena kapely či zápas Mayweather vs. Pacquiao, za který zaplatil 17 tisíc dolarů – a další zhruba stovku věcí. Někdy se trefí do černého, někdy přestřelí. Přesto mě to stále baví, nicméně už bych zase klidně uvítal jeho poetičtější já z minulých dekád.
Že hraje v novém Sorrentiniho filmu „sebe samu” zpěvačka Paloma Faith, to nejspíš málokterého alternativce vytrhne ze židle. Že se ale během prvních pár minut na plátně objeví i Mark Kozelek, ten enfant terrible, přičemž jeho a Lavallova Ceiling Gazing se připomene ještě párkrát v náznaku v průběhu, to už z Mládí dělá pro fajnšmekry povinnost. Kdyby to bylo málo, konečně ve filmu došlo i na Godspeed You! Black Emperor. Už jen za to Sorrentinimu o hvězdu víc.
Není to nic vzácného. Dva kamarádi zjistí, že si hudebně rozumí, začnou spolu hrát, skládat, založí si kapelu a vše šlape až nezvykle dobře... Jenže postupem času u nich (či u jednoho z nich) převládne touha jít vlastní cestou, a tak se unikátní spolupráce rozpadá.
To, že kapely ve svých počátcích, v dobách, kdy hrají ukryté v garážích, mění své názvy jako na běžícím páse, není nic neobvyklého. Ale přejmenovat se, když už se o vás, ať s vkládanými nadějemi, nebo přiznaným uznáním, píše ve velkém? Není to riziko? Případ Viet Cong však není jediný…
Hudba a stromy. OFF a stromy. Co mají společného? Vše pochopitelně tkví v symbolice. Buddhisté vnímají stromy jako symbol osvícení, Keltové jako symbol poznání. Baltské národy jako posvátné místo, pod kterým se konaly kultovní slavnosti. Antická mytologie věřila, že ve stromech žijí dryády, víly, které jsou jakýmsi osobním průvodcem životem člověka. A severská mytologie pak ve stromech viděla spojnici mezi minulostí, přítomností a budoucností. OFF to všechno má a nabízí.
