Low přijeli s revoluční nahrávkou Double Negative – a prezentovali ji ve stylu, který k nim předtím pětadvacet let patřil.
Americké kapele Low se loni povedl obrat, který v hudební historii možná ani nemá obdoby. Za svou kariéru se trio z Minnesoty zařadilo mezi klasiky alternativy a stalo se nejvýraznější kapelou tzv. slowcoru: minimalistického, tichého, pomalého pojetí v základu rockových písniček. I sympatizující recenze se ale nebály připomenout, že o velkém vývoji se u Low hovořit nedalo. Tím překvapivější byla revoluce na loňském albu Double Negative – po pětadvaceti letech existence. Elektronika nahradila kytary, průzračný zvuk vlny distorze, jednoduchou strukturou písniček se prolnuly experimenty. Low nikdy nebyli tuctoví, ale tady zněli mimozemsky, a přitom, což je snad nejcennější, dokázali zachovat chytlavost a emoční obsah.
Low tak vystoupili v roli oblíbené legendy, ale také v roli autorů jedné z nejsilnějších desek za poslední roky. To s sebou nutně neslo dvojí různá očekávání. Kapela tuhle situaci vyřešila kompromisem. Přibližně polovinu setlistu tvořily skladby z novinky, Low je ale hráli „postaru”, jako klasické power trio.
Bez elektronické distorze a deformace skladby fungovaly jako paralela rockových unplugged setů. Tahle podoba především zvýraznila kontinuitu Low. Jádro skladatelského přístupu se na Double Negative zas tak nezměnilo. V ne úplně kompaktním zvuku s častým, snad záměrným, vazbením byli Low opět křehcí a melancholičtí. Zpěvy a jejich harmonie, na kterých Double Negative také stojí, okouzlovaly, byť Mimi Parker se vedle suverénního Alana Sparhawka trochu ztrácela.
Při vší melodické síle ale osekaným skladbám chyběla výjimečnost desky, jejich esence. Na Double Negative se neustále střetává neforemný chaos se skladatelským záměrem, který mu nedává řád, ale smysl. Forma je plná násilí a tlaku, který ji hrozí rozbít. Když však skladby negativitu sublimují, mohou být triumfální, hymnické. Pokud budeme v souladu s tím, co sama kapela říká, chápat Double Negative jako svou reakci na trumpovskou Ameriku, funguje její neoblomný vzdor jako jeden z nejsilnějších komentářů.
V některých pasážích se koncert těmto dojmům blížil. Když Sparhawk opouštěl strukturu skladeb a pouštěl se do postrockových hradeb, dařilo se mu budovat neklid a napětí lépe než většině kapel z žánru. Precizně odpovídala náladě Double Negative projekce na pásy vodorovných svítidel: rozbitá, působivá, primální.
Většinou ale zněly „jen” krásné písničky, které měly někdy blízko ke country, jindy k raně devadesátkovému postrocku, především to ale byli prostě minimalističtí, jemní Low. Nakonec přišla nejvýraznější chvíle setu s překrásnou Lazy z debutu. Melancholie fungovala, jen po takhle silné nahrávce zkrátka na celý koncert nestačila.
Low + Václav Havelka III, Praha – MeetFactory, 2. 7. 19
