Lekce švédštiny a nikdy nekončící smyčka

Mohutné údery bubnu dozdobené jemným zvoněním a ženský sbor zpívající majestátní melodii. Ikonická hudba Kendžiho Kawaie zní na začátku japonského anime Ghost in the Shell natočeného podle původní komiksové předlohy. Žádná Scarlett Johansson, zato více logiky v příběhu. Film, který si klade vícero otázek, nejvíce však vyvstává ta, která se ptá po definici samotného lidství. Jsou to vzpomínky, které vytváří lidskou identitu? Je to mozek, mysl, když celé tělo je robotem? Kam se podělo srdce? Film z roku 1995 nepozbyl nic ze své aktuálnosti a není to jen díky existenci amerického remaku. Pro ten je klíčovým závěrem nalezení vzpomínek, kořenů, ztraceného lidství, vlastního já.

Procházím parkem a stále slyším bubny. Nedívám se do programu a snažím se vybavit si, co o půlnoci hrají ve kterém kině. Hvězda je nejblíže a jako jedna z mála klimatizovaných prostor, kde se v Hradišti promítá, působí lákavě. Celých sedm dní totiž panuje svírající horko.

Jdu naslepo. Vstoupím do sálu, který se zmítá v klaustrofobickém spojení rotující kamery a stále opakovaného motivu zvukově napodobující točivý pohyb. Kombinace je to neklidná, připomínající halucinace. Do toho zní nepříjemné vzdechy z francouzského gay klubu a vše vyústí ve rvačku, kdy je hezký a nasraný Vincent Cassel téměř znásilněn a jeho přítel Albert Dupontel ho zachrání tím, že se pokouší rozbít hasičák o čísi hlavu. Irréversible.

Vlastně čísi hlava je tu rozbita hasičákem. Hudbu k filmu, o kterém se ví, že v době svého uvedení vzbudil rozruch, ale ne každý měl odvahu ho zhlédnout celý, složil Thomas Bangalter, polovina dua Daft Punk. Irréversible stále fascinuje svým audiovizuálním zpracováním. Nikoliv naturalistické scény, ale použití infrazvuku zapříčinilo v době prvních uvedení filmu odcházení diváků ze sálu. Můj sluch i zrak trénovaný různými experimentálními cvičeními zvukových umělců posouvají hranice toho, co se ještě dá vydržet. Zůstávám sedět v křesle a dočkávám se Beethovena ve spojení s krásou Moniky Bellucci. I tady se nakonec tážeme po tom, co ještě zůstává lidským. Vlčí duše v nás dohnaná k tomu, aby drásala do krve, když jí bylo ublíženo. Není to příběh pomsty, ale ztráty tělesné i duševní svobody. V zamotaném kruhu se netočí jen kamera, ale pocitově nikdy nekončící smyčka uvádějící v opačném sledu děj.

Pomsta je jedním z témat i v případě snímku Muži, kteří nenávidí ženy, kterou s Irréversible spojuje podobně laděná scéna znásilnění, neméně brutální, akorát kratší, což ale není nikterak polehčující okolnost. Sleduji další film, jehož se chopil Hollywood, tentokrát bez mrazivé hudby Trenta Reznora a Attica Rosse. Švédská kinematografie je středobodem letošní filmové školy a nahlíží se tu na ni z různých úhlů pohledu. Kriminální filmy jsou zde představovány od osmdesátkových béček s trochu přihlouplými detektivy k sofistikovanějším případům s netradičními hrdiny (a hrdinkami) až k skoro mafiánským příběhům ze Stockholmu s Lykke Li v roli naivní mladší ségry. Tommy je jediný film Tarika Saleha, který jsem zvládla poté, co jsem zabloudila na jeho filmovou lekci. Na Případ Nile Hilton, novinku, kterou se mu prý podařilo natočit, aniž by udělal jakýkoliv kompromis, se totiž stála beznadějná fronta.

 Švédská teorie lásky. Kritický pohled na moderní společnost a její individualistické směřování. Otázky hledající odpověď na to, co je štěstí. Ačkoliv stále trochu mrazivá úvaha, kam může vést špatně pochopená myšlenka nezávislosti a osobní svobody, tedy úplného se odpoutání od vztahů s druhými, končí v lese u skupiny jedinců rezignujících na město, které pro ně symbolizuje opuštěnost.

Do zlaté éry romantických příběhů nás vrací dvojdílný opus Mauritze Stillera Gösta Berling, jenž vznikl podle novely Selmy Lagerlöf. Na LFŠ patří k sérii němých filmů doprovázených živými hudebníky. Na pódiu se dva dny po sobě objevuje věhlasný klavírista Robert Israel. Spojení hudby a němého filmu může být osvěžující, i když se nesnaží za každou cenu replikovat původní atmosféru doby, kdy tyto filmy byly uváděny. Ale zkušenost s hudebním doprovodem a filmovou hudbou je u Israela zřetelně rozpoznatelná. Klavírista sice využívá známých melodií, ale pracuje s nimi jako s živým materiálem, který slouží k dokonalé dramatizaci a gradaci děje. Člověk versus vlci. Je to tu zas. Parádní napínavá scéna, k níž stačí brilantní herectví, pár divokých zvířat a v neposlední řadě skvělá doprovodná hudba.

Intimnější přístup a více prostoru pro emocionální a výrazové drama charakterizuje promítání sociálního dramatu Ingeborg Holmová od Victora Sjöströma. Minimalismem inspirovaná technika hry Clarinet Factory tolik nevystupuje do popředí, ale vytváří určitou koherenci. Smysl tohoto hudebně-filmového spojení se tak neztrácí. Větší výzvou zejména po promítáních Gösty Berlinga s účastí Roberta Israela čeká pražskou formaci Rouilleux. Terje Vigen podle stejnojmenné básně Henrika Ibsena rovněž balancuje na hranici mezi obhajitelnou touhou po pomstě a prostým lidstvím. Ačkoliv zpočátku hudba doprovází spíše způsobem ilustrativním a žije si tak trochu vlastním životem, závěrečná dramatická scéna v mořské bouři je silná a působivá. Rouilleux tu sahají po hutných hlukových plochách a drží tak diváka v neustálém napětí.

Pokud pátráte po různých interakcích hudby a filmu či jen památných scénách s výrazným soundtrackem nebo titulní skladbou, našlo by se toho na letošní LFŠ opravdu dost. A ne vždy je zvládnutelné vidět vše, co chcete – jak už to na rozsáhlejších festivalech chodí. Namátkou byla v Hradišti uvedena například britská klasika Ohnivé vozy, švédské milníky němé éry jako Vozka smrti v doprovodu elektroniků B4 nebo Čarodějnictví v průběhu věků s hudbou dua Tomáš Palucha. Mým osobním favoritem je restaurovaná verze původní ručně kolorované kopie slavné Mélièsovy Cesty na Měsíc se soundtrackem od Air. A jedním z nejzásadnějších filmů československé kinematografie pak Marketa Lazarová s hudbou Zdeňka Lišky. Slýchala jsem, že na LFŠ láká i doprovodný program s koncerty v klubu Mír. Nejnabitější zahajovací víkend jsem strávila ve Svitavách, proto jsem většinu kapel zcela minula. Nakonec je však můj výsledný obraz Letní filmové školy mnohem více napojený na samotný filmový jazyk v momentech, kdy je hudba jeho nezbytnou součástí. Hudebníci doprovázející švédské dědictví němé éry velmi mile překvapily tím, jak respektovali dramatizaci děje a emocionální vyznění příběhu. Ačkoliv bylo možno sledovat i linii různých sexuálně explicitních extrémů a nekompromisního násilí v průběhu celého festivalu, což přece jen působilo trochu prvoplánově, v každé programové sekci se našla nějaká ta perla, která zanechala dojem dobře stráveného týdne. A jezero v Ostrožské Nové Vsi je krásným zakončením dne stráveného v kině. Zvlášť při západu slunce.

43. Letní filmová škola, Uherské Hradiště - různá místa, 28.7.–6.8. 2017