Svitavy znám spíš z rychlíku. V rodišti Oskara Schindlera jsem vystoupila celkem třikrát. Naposled jsem tam i zabloudila. Na náměstí Míru s druhým nejdelším podloubím v České republice, pár kavárnami skrytými v ústraní a několika obchůdky. Je to taky cyklistické rozcestí. Jedna ze značek vás zavede až k rybníku Rosnička, schovaném u lesa. Zní to jako pohádka...
„Kdy mi dáš ty prachy? To jako takhle nejde, pučim si a nevrátim. Dej si pozor, abysme tě zas nemuseli zmalovat.“ Snídám buchtu, co jsem si koupila v Albertovi, na náměstí jsou dokonce dřevěné stoly a lavice. Právě se tu odehrává nějaká místní rodinná sešlost s lahváči v ruce. Je neděle, jedenáct hodin. „Teď půjdeme domů a uděláme si ty těstoviny.“ Daily agenda vyřešena. Kolem procházejí pěší s batohy na zádech a sbaleným stanem přes rameno. Můj vlak odjíždí v poledne, sedám na svoje kolo a mířím k nádraží.
Rosnička 2017foto: Kristyna DrapalovaRosnička, to už je skoro Lačnov…
Když v páteční podvečer přijíždím do města, nejprve mířím na ubytovnu kousek od Náměstí míru. Uvnitř se nachází dusná hospoda. „Kde je tady recepce?“ „U výčepu.“ Dostávám klíče a jeden z obyvatelů budovy se mě nahoře ujme a ukazuje mi, kde je koupelna, záchod. „Tady se můžete zamknout, aby vám tam nikdo nevlezl. A kdyby něco, klidně mi řekněte.“ Pod takovou ochranou už jsem dlouho nebyla. Ze zahrádky ve dvoře, kterou mám za oknem, postupně zní Iron Maiden, Deep Purple, Dire Straits a další rockové klasiky. „Na Rosně jo? Z toho mají Svitavy radost. Tuc tuc celou noc,“ prohlašuje s bezbřehým nadšením majitel podniku. „Zdá se, že tohle město festivalem úplně nežije,“ říkám si, „je to svět pro sebe, který tu vyroste na jeden nepřetržitý víkend, tři kilometry od centra.“
Do Svitav se chodí pro něco k snědku, jinak většina návštěvníků přebývá ve stanech u lesa. Kolem rybníka vede noční stezka do areálu. První dojem: fakt docela velký festival…tedy na Svitavy dobrý. Nevím, proč jsem očekávala kroužek pár lidí, stany kousek za pódiem a mini stage, kde většina účinkujících zahraje impro či poloakustické sety. Možná, že cena vstupného v poměru k počtu umělců mi vtírá otázku, kde se musel udělat ten kompromis? Na Rosničce evidentně nikde, a to dokonce ani ve vztahu k městu. Když se v noci vracím zpět, slyším dunivé beaty a usínám při nich. A je pravda, že takto to mají opravdu celé Svitavy.
Opak dissufoto: Kristyna DrapalovaRosnička je akce nepodobná čemukoliv v blízkém okolí. Není tu žádná hranice mezi hipstery, místními, pro něž je to událost roku, festivalovými dobrodruhy, kteří jezdí po menších akcích za výběrovou dramaturgií, kámoši kámošů, jejich přítelkyněmi a obratem zpátky k účinkujícím samotným. Dramaturgie proplouvá mezi luxusními výstupy umělců, kteří září i na pódiích větších a známějších festivalů a sety převážně klubových iniciativ, jež jsou tu umístěny pod širé nebe (plné hvězd, pochopitelně). A občas zakolísá, když jeden z hlavních časů velké stage zabere entita jako Fast Food Orchestra, jejichž primitivní hudba i texty nemůžou uspokojit ani člověka po pěti rumech a probdělé předchozí noci. Line-up Rosničky je postaven na alternativnějších směrech českého hip hopu a klubové elektronice od zavedených pořadatelských crew, rozptýlené od drum'n'bassové party k housovým beatům a modulárovému technu. Je k diskuzi, zdali vysázet dvě výrazná jména paralelně na dvě stage, aby se jejich výstupy z větší části překrývaly. Na velkých festivalech běžný shit, ale Rosnička přece jen není Pohoda. Tohle trochu ublížilo jinak skvělému koncertu Schwarzprior, kteří měli připraven i působivý temný vizuál, ale jejich čas se zčásti překrýval s Ventolinem na druhém pódiu.
Konec hejtu. Opak dissu. Ačkoliv smysl této formace na české scéně je čím dál jasnější, jejich studiové nahrávky mě nikdy nevyburcovaly k tomu, abych je za každou cenu musela vidět. Blížím se k branám Rosničky a ASAP Jarda a Don Chain dávají tak těžce, že je všechno slyšet až daleko v polích. Jejich hlasy se pěkně alternují, jako za starých dobrých časů devadesátkových boybandů, kdy jeden byl za drsňáka a druhý za čumáčka. Přicházím v tom nejlepším, šťastna, že stíhám Macuruju, nesporný hit tohoto „vesnického hip hopového labelu.“ Naživo je to pecka. Tedy Opak dissu label na skoro domácí půdě, kdy je dovoleno sejmout jakékoliv silácké gesto, rapové klišé, stereotyp i sebe sama.
Rosnička = jeden velký speed dating. Prakticky co hodinu mě tu oslovuje borec s jasným cílem: sbalit koc a už nepustit. Občas si musím chránit svobodu dosti nevybranými gesty. Škoda, že jsme se nepotkali za střízliva.
Rosnička 2017foto: Kristyna DrapalovaMožná vidíte ty sovy, ale ty sovy houkaj z lesa…
Dám si moka. „Dejte si maté, teď přijde techno, bude se to hodit,“ usmívá se na mě slečna za barem. Tvoje kavárna, kde jsou asi čtyři židličky, tři lehátka a kafe se tu nabírá z hrnce jako u babičky na chalupě. To místo, které člověk hledá, když chce vydržet aspoň do tří a už v jedenáct by nejradši vyhlásil večerku. Zatracená práce, zatracené ranní. To, co se tu děje, nicméně zasahuje někam k surreálnu. Nejsem zjevně sama, kdo se cítí být v trochu jiné realitě.
HRTL. Bůh. Co dodat. Tohle jsou momenty, kdy je jasné, že za výraznými hudebními zážitky není třeba chodit nikam daleko. Jen tři kilometry nocí, tmou.
V sobotu ráno mě nebudí mlžný opar, ale pokřik z fotbalového hřiště. Můj nový spolubydlící mě pozdraví a zeptá se mě, co poslouchám za hudbu. „To je Lunetic?,“ ptám se, když zaslechnu povědomou melodii, co se line z jeho pokoje. Poté mi ukazuje svou sbírku kazet. „Původní obaly to asi nejsou, že? Můžu si to vyfotit?“
Míjím pole plná jetele a v dálce vidím čápy, kteří mají nedaleko hnízdo. Možná jsem jediná, kdo má potřebu po návratu o půl čtvrté ráno vyrazit na bezmála padesátikilometrový cyklovýlet do Litomyšle přes obce s trochu zvláštními jmény jako Mendryka nebo Gajer. Když už věřím, že Svitavy jsou daleko za mnou, ocitám se v nějaké vesnici, kterou podle mého úhlu pohledu tvoří jeden dům a pár chat se zahrádkou. Podívám se na cedulku na domě se dvěma bílými lvy, kde to jsem. Lačnov.
Cesta je to celkem veselá. Ostružiny, koně a další koně. Pak už jen vedro, žízeň a vize sedmi kilometrů do kopce, které jsem se právě odvážila sjet (i s vědomím, že tudy budu muset zpátky). Konečně Litomyšl. Dorazím k ulici Umrlčí a nacházím svou kavárnu. Dávám si tu Virgin Coladu. „Kam jedete?“ „No, zpátky do Svitav. Na festival.“ „Tam kámoši jedou za chvíli taky, ale autobusem. To vám nezávidím na tom kole.“ Rosnička žije i tady, v rodišti Bedřicha Smetany.
Neříkám, že nejsem unavená. Ale Ventolin by probral i mrtvého. Zdá se, že tu právě stojí hlavní postava celého tohoto surrealistického příběhu. Analogové synťáky, barevná světla a hity jako Sovy nebo Veverky. Před pódiem je živo.
Zpátky kolem pole, občas se tu vynoří nějaká neidentifikovatelná postava ze tmy. Projíždím spícím městem a přes silnici přeběhne malá černá veverka. Vyběhne po kmeni a zmizí v koruně stromu.
Rosnička 2017, Svitavy – rybník, 28.-30-7. 17
