Bedekr 1/2017 Bedekr 1/2017

Bedekr 1/2017

Chyběly vám naše recenze? Tak to vás náš první letošní Bedekr jistě potěší. Budeme se v něm věnovat jak deskám z loňska „pozapomenutým“, tak deskám, které se stihly urodit v prvním měsíci roku 2017. Dáme si islandskou poezii noci (asdfhg.), moderní vize ukrajinského folklóru (DachaBracha), symfonii elektronické divy s českými kořeny (Emika), českou riffovou temnotu (Esazlesa), soulově-jazzový drahokam (Jamie Isaac), finské lo-fi (Litku Klemetti) a severské obřadní písničkářství (Rebekka Karijord). Tak po delší době zase sbalte místo krosny přehrávače a pojďte si hrát na cestovatele spolu s námi.


asdfhg. – Kliður

Kliður je zatím nejlepší deskou roku 2016, kterou jsem v roce 2016 neslyšel. Klasickým hidden treasure, které jsem se zpožděním našel poté, co byly výroční žebříčky za loňský rok dávno uzavřeny. Tagy: Island, noc, poezie, ticho, lo-fi, elektronika.

Pod pseudonymem asdfhg. se skrývá sotva osmnáctiletá dívka z Reykjavíku, která se se svou tvorbou snaží být co možná nejvíce nenápadná, takže se jí přirozeně dostává opaku – velké pozornosti. Na Kliður dosud nejdokonaleji manifestuje svou hloubavou intimní lyriku, skrze níž se nerušeně probíjí nenápadná elektronika. Pološeptem pronášené introspektivní verše, čas od času zkreslené vokodérem a zacyklené do smyček, se vznášejí nad mlhavě a jen jakoby napůl rozezněnými syntezátory, v mlhách okolo tiše praská elektronické zrnění. Hlavně nikoho nevzbudit, nerozechvět ani smítko prachu uprostřed hluboké noci, uprostřed chladného a zšeřelého pokoje, kde všechno to minimalistické tichošlápkovství vzniká. Žádné melodie, jen omamná křehká atmosféra, držící pohromadě těmi nejtitěrnějšími spoji. Stačí jeden prudší pohyb, jeden nečekaný ruch z ulice, a vše bude ztraceno. Proto doporučuji se s Kliður zahrabat někde hodně daleko, v co možná nejméně rušnou hodinu. Třetí hodina ranní se jeví jako ideální. (tf)


ДахаБраха Шлях

Kvartet DachaBracha zasvětil svou tvorbu ukrajinskému folkloru. Staré lidové písně ukazuje v novém světle, bere je jako stavební materiál k experimentům s originálními nástroji a kompozicemi (jedním z extrémnějších příkladů je třeba starší skladba Karpatskyj Rep). Světově nejúspěšnější ukrajinská kapela teď vydala po šesti letech nové album – rozlehlé, tajuplné a podmanivé stejně jako Ukrajina sama.

Šljach (tedy česky Cesta) obsahuje deset skladeb, zapsaných v různých regionech Ukrajiny, včetně Krymu. Víc než desetiminutová skladba Čorna chmara (Černý mrak) připomíná halucinogenní výlety do podvědomí jako vystřižené z alb The Doors. Celá deska se nese na výrazně mytické, mystické, rituální vlně, místy sklouzává až k jakémusi extatickému šamanskému jammování, které bývá ostatně na koncertech DachaBracha zlatým hřebem.

Vzhledem k výstavbě skladeb, specifice tradičního ukrajinského vokálního projevu a též vzhledem k rozmáchlé stopáži to není album k poslechu na ranní cestu autobusem do práce, vyžaduje si absolutně klidný, spíš až meditativní mód. Při troše námahy se vám za odměnu odkryje magie ukrajinského venkova, širých pastvin, luk a hlubokých lesů a emotivní dědictví místních generací. Je to slast srovnatelná s talířem višňových varenyků – a to je co říct. (hp)


Emika – Melanfonie

Emika po elektronickom období prichádza s albumom majúcim ambíciu ísť do hlbokých vôd klasickej hudby. Prvé symfonické dielo interpretky, ktorá sa dosiaľ viac menej venovala iba elektronickej hudbe, vzbudilo veľký rozruch. Emika do neho vstúpila crouwdfundingovou kampaňou, kde vyzbierala dostatok peňazí na nahrávanie so symfonickým orchestrom. Zúročila svoje akademické predpoklady, keďže ešte pred spustením kariéry elektronickej producentky študovala klavír a kompozíciu. Na projekte Melanfonie kooperovala s Metropolitným orchestrom hlavného mesta Praha, pod taktovkou Paula Batsona, a sopranistkou Michaelou Šrůmovou.

Album má štruktúru hudobného žánru symfónie, skladá sa zo štyroch častí v strednom tempe, prelúdiá a kódy. Prekvapí konvenčnosťou, naozaj tu nie je príliš veľa miesta na experimenty, skôr sa pohybuje na vlne neskorého romantizmu Gustava Mahlera, s príklonom k impresionizmu Clauda Debussyho. Chýba však väčšia kontrastnosť medzi jednotlivými časťami, čo by sa od symfonického diela očakávalo, na druhej strane sa objavuje prvok zjednocovania. Väčšinou sú harmonické plochy sprevádzané ostinátnym basom a náznakom ambientu. Zaujímavé súzvuky, ktoré zdobia Emikinu predchádzajúcu prácu, sú v tomto diele utlmené kvôli konzistentnosti novoromantickej reminiscencie. Emika si splnila sen a bude zaujímavé sledovať, či na túto hru pristúpi aj jej fanúšik. (dh)


Esazlesa – Společnost psů

Jak lépe oslavit osm let existence kapely než první dlouhohrající deskou? Po dlouhé pauze od hraní (výjimečné koncerty jako ten v rámci loňské Alternativy nepočítaje) jsou Esazlesa zpět, a to je rozhodně důvod k velkému očekávání. Rovnou dodám, že jej kapela bezezbytku naplnila. Naléhavost a drásající atmosféra prostupuje všech jedenáct skladeb a v ničem si nezadá ani se zahraničními matadory spřátelených žánrů jako Old Soul, Cult of Luna či Circle Takes the Square. Zběsilou riffáž střídají pomalé, tiché pasáže a přechody z/do nich fungují naprosto splendidně. Úvodní čtyři vály nemají chybu. Vzdálené chvění kytar a obligátní mluvené slovo Odvracení se graduje pomalu, ale jistě, vtažení do děje zvládá bez okolků. Následující titulní skladba, to jsou Esazlesa v nejlepší formě. Rychtu a řev v polovině střídá epesní basa, šepot a trumpeta (!), závěr posílá do kolen jako máloco. Následují vzletné kytary v St. Tropez II a nekompromisní Egerland. Pak se ovšem něco zlomí a V dobrém i zlém předchozí nadšení pohřbívá iritujícím ženským vokálem. Elektroakustické intermezzo toho kromě delší stopáže taky moc nenabízí. Naštěstí se však jedná o výjimku potvrzující pravidlo. Pravidlo, které zní jasně – Esazlesa neumí jiné desky než skvělé. České tvrdé kytary budou mít letos co dělat, aby Společnost psů překonaly. (fh)


Jamie Isaac – Couch Baby

Couch Baby není nejčerstvější novinka, deska je venku už půl roku, ale i s mírným zpožděním si místo v Bedekru zaslouží. Po Kingovi Krulem se totiž z londýnského předměstí vyloupl další perfektně vybroušený klenot. Dvaadvacetiletý Jamie Isaac zní na svém debutu neuvěřitelně dospěle. A zněl tak v podstatě už na dvou předešlých EP, první z nichž vydal už krátce před devatenáctými narozeninami. Při pohledu na kluka v šusťákovce, do něhož se Jamie na promo fotkách ne-stylizuje, byste řekli asi leccos, ale tipuju, že obsah Couch Baby byste mu zrovna nehádali.

Houpavé, melancholické melodie s nakažlivou atmosférou líného letního odpoledne jsou splétané z jazzem načichlého piana, ležérních dechů, tepavých beatů a nesčetného množství detailů (všimněte si třeba „škytavky“ v Last Drip), které vyplňují prostor a zaobalují skladby do absolutní útulnosti. Deska má v sobě vřelost starých soulových nahrávek, včetně kouzla rotujícího vinylu, zároveň z ní ale prýští nejsvěžejší britská krev. Jamie Isaac má v sobě hodně z Jamese Blakea i Jamieho Woona, vzájemné ovlivnění je zřetelné v případě již zmiňovaného (ještě dokonce o pár týdnů mladšího) Kinga Kruleho, Jamieho kamaráda, tvůrčího komplice i spolužáka na umělecké BRIT School. Isaac se vydal na dobrou cestu, pokračovat může ještě velmi zajímavě. Ráda si na to počkám. (hp)


Litku Klemetti – Juna Kainuuseen

Máte rádi Ariela Pinka a zároveň vám imponují skandinávské země a jejich kultura? To byste neměli propásnout nejnovější objev z finské scény, charismatickou písničkářku Litku Klemetti. Ta na svém hravém lo-fi debutu (prvotina je to sólová, jinak má za sebou Klemetti už několik nahrávek s kapelami jako Jesufåglar, Zorse či Sateenkaarina) představuje desítku svižných skladeb, jež výrazně připomínají tři roky starou desku pom pom extravagantního šílence Ariela Pinka.

Stejně jako pro mě byly písně na Pinkově pom pom buď „hit or miss“, i Klemetti přináší skladby, z kterých jsem buď nadšený (Jääkunigatar, Tähtiyö, Juna Kainuuseen), nebo je nejsem schopen ani doposlouchat (Mäkkärirakkautta, Elämä vain iltaa). To je nejspíš cena za to, že finská hudebnice tak nadšeně koketuje s rozvernými osmdesátkami. Když to totiž přepálí, vznikají z toho nepříjemné popové šlágry. Naštěstí ale převažují ty povedené nápady a díky krátké délce jednotlivých songů lze ty horší chvilky poměrně v klidu přejít. (jz)


Rebekka Karijord – Mother Tongue

Označujú ju za jednu z najtalentovanejších severských interpretiek. Vďačí za to nielen talentu, ale aj usilovnosti. Za osem rokov stihla nahrať štyri albumy, každý z nich mal nejakú nosnú tému. Ten najnovší je poznačený zážitkom z materstva.

Rebekka na kariéru sólovej pesničkárky dlho nemala čas. Nešlo o to, že by o ňu nebol záujem, jednoducho uprednostňovala komponovanie pre divadlo a filmy (viac ako tridsať spoluprác). Uhrančivý vokál s príjemným zafarbením by však bolo škoda nevyužiť. Pretlak nápadov rozložila do jednotlivých období, preto nie sú jej nahrávky prekomponované, ale majú hlavu a pätu. Na Mother Tongue nadväzuje na intímnu spoveď zo svojho súkromia, ktorú načrtla už na albume We Become Ourselves. Vtedy bojovala s vnútornými démonmi  spomienkami na otca alkoholika, ktorý opustil rodinu. Teraz sa sama stala rodičom a celý vesmír sústredila na svoje dieťa. Obavy z predčasného pôrodu, ale aj radosť z nového života sa premietajú do emóciami nabitej dosky. Rebekka sa v nej pokúsila priblížiť komunikáciu medzi matkou a dieťaťom. Piesne sú priezračné a ukazujú sa v nich aj také maličkosti, ako práca s dychom, artikulácia, opakovanie slov a dôrazy na niektoré slabiky. Takto asi nejako znie šepot matky svojim deťom. Rebekka to spojila do nahrávky na pomedzí modlitby, obradu a utíšenia vnútornej neistoty. (dh)

Komentáře

Více z této kategorie:

« Bedekr 21/2016

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.