Bedekr 12/2016 Bedekr 12/2016

Bedekr 12/2016

O prázdninách se má cestovat, a tak jak lépe uvést začátek července než naším hudebním průvodcem? Vezmeme vás od USA přes Británii, Česko, Slovensko, Estonsko až do Jižní Korei. Těšit se přitom můžete na temné mrazení ba:zel, garážové řádění Genuine Jacks, tajemný urbanistický pop Iiris, znepokojivý instrumentální virvál Jambinai, mikrokosmickou melancholii Sundays on Clarendon Road, trýznění Swans a zakouřený blues The Kills. Tak místo krosny sbalte přehrávače a pojďte si hrát na cestovatele spolu s námi.


ba:zel – Eye Draw(s) the Line

Venku se šeří, ženou se bouřkové mraky, tu a tam se zdálky ozývají první hromy a oblohu pročísne pár blesků. Ideální čas na Eye Draw(s) the Line, debut česko-polského dua ba:zel. Každý, kdo se chce utápět ve smutně romantických melodických vlnách, je srdečně vítán. Temný, částečně elektronický pop s mírně houpavým nádechem velkou měrou řídí piano. Ale to, co ba:zel nejvíc odlišuje od ostatních, je jednak zapojení příčné flétny (až dosud jsem měla dojem, že je to pro alternativní hudbu nepoužitelný nástroj), jednak Ewelinin specifický rusalkovsky podmanivý hlas.

Osm emotivních skladeb vyžaduje soustředěný poslech bez rušivých vlivů, díky kterému můžete se světem šedočerných (od)stínů úplně splynout. Svoje kouzlo mají ba:zel taky živě. Pro mě je to jeden z největších objevů poslední doby. Tak jako je po bouřce radost se nadechnout voňavého vzduchu, stejně svěže působí na české scéně i Ewelina Chiu s Danielem Vlčkem, protože podobné tóny tady chyběly. (hp)


Genuine Jakcs – Candyland

Sú typickým príkladom toho, ako dokáže víťazstvo v relatívne malej, no prestížnej súťaži dopomôcť nielen k zviditeľneniu, ale hlavne povzbudiť k tomu, že vaša práca má zmysel. Genuine Jacks hrávali ešte prednedávnom v garáži, víťazstvo v Demovnica_FM im dopomohlo k ďalším nahrávkam. Už druhý štúdiový album Candyland by mohol byť ďalším medzníkom v ich kariére a kapela sa tak môže stať synonymum kvalitnej slovenskej „garážovky“. A práve garážový zvuk je ich najsilnejšou zbraňou. Hudobníci zo skupiny tvrdia, že vlastne ani nevedia príliš hrať na nástroje, čo je naozaj počuť, ale o to viac sa snažia pracovať na svojom originálnom prejave, ktorý vychádza z kalifornskej vlny Ty Segall, ako aj slovenských Swan Bride. Viac ako na muzikantských schopnostiach si dávajú záležať, aby mali ich skladby atmosféru: špinavú, rozjarenú, dravú, výbušnú.

Z albumu dýcha sviežosť a v každej piesni sa nájdu zo dve, tri nápady, ktoré sú posadené do jedného celku. Nie je tu dôležitá melodickosť, ale harmónia. Žiadne veľké odchýlky a skoky, všetko je akosi úzko spojené v sekvenciách. Nahrávka Candyland ide v jednej rovine, možnože iba pieseň Golden Leaves odbáča do minulosti a pripomína šesťdesiate roky, niekto to nazve Dežom Ursinym, možno ešte viac tam cítiť Jozefa Barinu a jeho Four Meditation. Ak nemáte náladu na predefinovanú ťažkosť, siahnite po poctivom a nešpekulatívnom rock and rollu Genuine Jacks. Chybu rozhodne neurobíte. (dh)


Iiris – Hope EP

Estonská rašeliniště vypustila do světa další alt-popovou divoženku-samoukyni, která servíruje éterický urbanistický pop se špetkou tajemna. Po Ingrid Lukas, které jsme propadli loni, se seznamte s Iiris, toho času usazenou kdesi na londýnských předměstích. Iiris si na svém povlovném melancholickém EP Hope zajímavě pohrává s očekáváními a výrazně rádiové pasáže střídá s nevyzpytatelným experimentálním podivínstvím.

Úvodní Continuum X začne jako prvoplánový, naivní ploužák, aby se náhle zlomil do rituálního zaříkávání na pomezí Björk a Jenny Hval; druhá Hope (především díky dětskému hlásku Iiris) vyvolá vzpomínky na výtečný R&B debut AlunaGeorge, aby nakonec skončila jako muzikálový monolog nešťastné princezny; třetí Iridescent Love je zcela rádiovou záležitostí, ale mazaně nenabídne ten opravdový davový refrén, k němuž skladba zdánlivě celou svou gradací spěje; a závěrečná Utrecht pak zcela popře elektronický charakter épéčka a nabídne jen zpívaný akustický klavírní epilog filmového charakteru. EP Hope je pestrá a zábavná jednohubka na zaplnění volné čtvrthodinky, ke které se budete nečekaně rádi vracet. (tf)


Jambinai – A Hermitage

Do vod asijské alternativní hudební scény se nepouštíme příliš často, takže je třeba to napravit. Tentokrát výběr padl na nové album jihokorejských Jambinai. A musím přiznat, že za jejich objevení vděčím line-upu letošního OFF festivalu.

Členové kapely studovali korejskou folkovou a klasickou hudbu a dávají si záležet na tom, aby ji co nejpoutavěji představili světu a ukázali ji v nových souvislostech. Kromě baskytary a bicích navíc využívají i tradiční korejské hudební nástroje (geomungo, piri, haegum).

Co se žánru týče, A Hermitage je absolutně nevyzpytatelná deska, postavená na obrovské energii, syrových emocích a temné estetice. Typicky asijské ambientní melodie propojuje s post-rockem či s metalem. Je to něco, co bych si normálně asi nepustila, místy je mi ta hudba dokonce skoro až nepříjemná, jenomže Jambinai jsou pro Evropana díky své exotičnosti tak přitažliví, že jim nakonec nelze odolat. (hp)


Sundays on Clarendon Road – Pale Blue Dot

Na první pohled je to deska skrz na skrz protkaná vesmírem. Už první hlubší poslech však odkryje, že tklivá dvojka Sudays on Clarendon Road na svém posledním EP staví prostor planet a galaxií spíše do role proměnných, za něž lze dosadit cokoliv. Cokoliv především charakteru mikrokosmického, niterného. Pale Blue Dot je deska o odcizení, odcházení, osamění, ztrátě důvěry ve slova, o touze utéct a nalézt tam především sebe sama. V kontrastu k věku Jonáše Zbořila a Jana Tůmy je to deska výrazně dospělá, vrásčitá, bilanční. Taková, kterou bychom očekávali od hudebníků na sklonku hudební kariéry. V žádném případě však není uplakaná či vyčpělá. Pokračujíc ve své ambivalenci, dalo by se říci, že je to deska hymnická. Komorní a hymnická. Smutná i pozitivně uklidňující. Vyrovnaně nostalgická. Subtilní vybrnkávání a zastřený, nepatrně falzetový zpěv navozují melancholii, tepavé tiché beaty a čas od času hmatatelnější elektronika či výraznější refrén (Getting Older) však zároveň nutí k vlnění, ne-li přímo tanci. Pravda, tanci dosti introvertnímu, nicméně i tak zabraňujícímu ke sklouznutí k uplakaným srdcebolům. Čistější, upřímnější a sametovější českou desku jsem letos ještě neslyšel. (tf)


Swans – The Glowing Man

Poslední deska Swans. Už zase. Alespoň co se týče současného složení kapely, existujícího od reformace léta páně 2010. Tehdy s deskou My Father Will Guide Me up a Rope to the Sky jasně deklarovali, kterým směrem se hodlá kapela ubírat. S odstupem času se dá říci, že šlo o „pouhý“ aperitiv ve srovnání s monstrozitami v podobě The Seer a To Be Kind.

The Glowing Man pokračuje ve skupinové exploraci sonického vesmíru a transcendence. Jedná se o adekvátně seismické rozloučení v osobitém a geniálním hávu, jaké umí jen a pouze Swans. Nepřináší sice nic objevně nového a nečekaného, ale to snad ani nikdo nechce. Většina skladeb, jak je u této sedmileté mutace Swans zvykem, vznikala v průběhu turné k poslední desce To Be Kind. Hned úvodní The Cloud of Forgetting (Reaching out... I am blind) zazněla v rané podobě i na koncertě v Praze, stejně tak jako Frankie M, kterou Swans svůj koncert v Lucerně uvedli.

V dáli je slyšet chorál, který postupně přehlušuje neurčitý zvuk z hlubin jeskyně. Volání o pomoc speleologického alter ega Michaela Giry? Přes okolní ruch mu není rozumět. Nevadí, stejně bych mu nepomohl. Úzkostí se nemůžu pohnout. Výdech. Úleva? Kdepak, to jen sžíravá neurčitost nabrala jasnějších, art-metalových, kontur. Opět výdech a snad již konec sonického týrání. Ležím před jeskyní, zničený. Ze tmy vystupuje Gira. „Frankie M, live again, rise again. Now don't die.“

Trochu paradoxně však není nejbrutálnější skladbou na desce ani Frankie M ani půlhodinové eponymní monstrum The Glowing Man. Je jí pětiminutová When Will I Return. Příběh naturalisticky popsaného znásilnění v podání Girovy ženy Jennifer. Katarze při repetici I'm alive je očistnější než koncentrákovaná síla enzymů pracího prášku Árijec. Podzimní turné nedokáže přijít dost rychle. Nová podoba Swans jakbysmet. Do té doby Finally Peace. (fh)


The Kills – Ash & Ice

The Kills se po pětileté pauze a několika románcích vztahových i hudebních vrací v tradičních provokativních pózách na scénu s novinkou Ash & Ice, která se od předchozích nahrávek v několika ohledech liší. Duo se stále drží starého kopyta, ale naživo se s tímto albem rozrostlo na kvartet. Živé bicí a klávesy dodávají jejich hudbě nový podkres, nechybí však stará dobrá a milovaná syrovost. Stále je tady svůdný hlas grunge femme fatale Alison doprovázející ráznou kytaru Jamieho Hince, tentokrát ovšem v trošku uhlazenějším aranžmá.

Úvodní song je jako první drink v baru. Uvolněná atmosféra a chytlavý rytmus vás navodí na tu správnou vlnu a než se nadějete, už si u barmana poroučíte další rundu. Jak ubíhá píseň za písní, plynou i vaše myšlenky. U pátého drinku a Echo home  se už necháváte pohltit a plujete jako trosečník na voru. Následující Hard Habit to Break vás vytrhne do chytlavého rytmu a veselejších myšlenek, zbytek alba se však táhne jako temná hmota, z níž je nemožné se vymanit. I tak si jistě budete po zbytek dne prozpěvovat „Whirling eye eye eye…!“

Předposlední That Love symbolizuje, že zavíračka se blíží a je čas se vrátit domů. Zapalujete poslední cigaretu a v mysli polemizujete nad možným i nemožným. Při konečné Whirling eye už vás barman pohání, že je čas se odebrat do jiného lokálu či domů. Se spokojeným výrazem ve tváři zrekapitulujete fajn večer a se závěrečnými tóny típnete cigaretu do zbylého ledu po dopitém drinku. (kh)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.