Bedekr 15/2016 Bedekr 15/2016

Bedekr 15/2016

Náš průvodce světem desek místo, kde se může potkat jinak nepotkatelné. Pestřejší Bedekr aby člověk pohledal. Díky tomu vám vedle sebe můžeme nabídnout hip hop tradiční (Atmsophere) i moderní (Frank Ocean), návrat witch elektroniky (Crystal Castles) i kultovní techno (Jeff Mills), irský folklór šmrcnutý jazzem (Notify), sychravou kytarovku (Planety) a ruralistický laptop pop (Johuš Matuš). Tak místo krosny sbalte přehrávače, nasaďte sluchátka a pojďte si hrát na světoběžníky spolu s námi.


Atmosphere – Fishing Blues

V hudebním průmyslu existují ti, kteří věří, že kariéra Atmosphere – hiphopových hrdinů z Minneapolis – se pomalu blíží svému konci. Takoví, kteří tvrdí, že by již konečně měli Ant a Slug pověsit na hřebík. Je vůbec možné dělat kvalitní rap ve středních letech? Nebo člověk prostě s věkem vyměkne?

Jakkoliv nová deska Atmosphere Fishing Blues nedisponuje takovou dávkou ohně a hněvu, ale spíše pohodovostí a uvolněným přístupem, stále má v sobě známky upřímného hip hopu, což byl tak nějak vždycky jejich hlavní poznávací znak již od prvního alba v roce 1997. Je novinka podobně ostrá a rozjetá jako God Loves Ugly? Ne. Je stejně angažovaná a uštěpačná jako When Life Gives You Lemons, You Paint That Shit Gold? Potenciálně. Skladba Besos se svým delikátním intrem na flétnu a sarkastickým úsečným textem staví posluchače do všech možných pozic, aniž by vytvářela pocit poučování či moralizace. Next to You je ponurá tak, jak to umí Atmopshere nejlépe a zároveň podivně sexy. Seismic Waves dumá nad apokalypsou a stavem chřadnoucího světa.

Atmosphere možná zestárli, jenže s přibývajícími lety přichází také příběhová moudrost, která je dělá méně naštvanými na svět a staví je do role zklamaných či kritických pozorovatelů. Možná je právě tento jejich otcovský nesouhlas přesně to, co svět potřebuje. Nebo jenom pseudointelektuálně plácám. Důležité je, že ačkoliv se z téhle desky asi nikdo neposere, já ji budu točit ještě dlouho. (fh)


Crystal Castles – Amnesty (I)

Crystal Castles se vrací s novou deskou a zdá se, že obyvatelé křišťálových zámků se pouštějí do další trilogie. S tím, že si království našlo po čtyřech letech jinou paní trůnu Edith Frances poté, co se Alice Glass rozhodla realizovat jako sólistka. Dá se však začít něco nového ve starém kabátu?

Pokud žijete podle zásady „nové je vždy lepší“, tak byste možná měli tohle motto trochu přehodnotit. Alespoň v případě tohoto alba. Čirou křišťálovou strukturu úvodního sborového vokálu první skladby Femen hned v prvních vteřinách narušuje úderný beat a skladba působí jako z traileru na postapokalyptický psychothriller. Když zavřu oči, vidím před sebou běžet titulky a záběr na rozbořené ruiny města. I když se smíšenými pocity, shledávám k úvodu alba sympatie. Ty se však zvolna vytrácí v následující Fleece. Syntezátorové vlny v opakující se zacuchané lince sem tam vybuchnou, ovšem celkový dojem je dost ospalý. Motiv se stále opakuje, vokály zastřené, jako kdyby někdo Edith uvěznil v kostce ledu. Posluchač napjatě vyhlíží závěrečnou gradaci, ale než se jí dočká, je tady další track.

Zbytek alba připomíná soundtrack k arkádě z devadesátek s příměsí něčeho hodně creepy. Tomuto dojmu hodně napomohl i klip ke skladbě Concrete. Přeplněný klub, kde se Edith prodírá davem, natáčená zrnitou kamerou v podivném transu. Ze zmatku davu i ducha alba mě dostává až závěrečná Their Kindness Is Charade. Jemné pasáže protkané hlasem Edith ve zvukomalebném efektu a gradující do tepajícího beatu je to, na co celé album čekáte.

Amnesty je báječná záležitost do klubu jako podkresová muzika k drinku, pro domácí poslech nebo party bych však zalovila v archivu pro něco z původní trilogie. Asi nové není vždy lepší. (kh)


Frank Ocean – Blond

Motiv zvolání výpovědi „I have two versions“ na začátku videoklipu k Nikes se nese celým Blond, ale i Blonde, jeho mužskou i ženskou variantou. Ocean nalézá pomyslný klíč k uchopení internetové doby a je prorokem moderní maskulinity. Všudypřítomná nostalgie, motiv dospívání a opouštění excesů mládí a neopětované lásky podkreslují niterný monolog mezi jeho současnou a o pár let mladší verzí. Tyto se pak emanují v lyrice napohled jednoduché a točící se okolo témat jako drogy, káry či bisexualita (Good Guy). Oceanův svět však jde do hloubky a za centrální motivy žánru mísícího děs s romancí. Emoce nezadržuje. Naopak, sdílí je, místy v doprovodu spirituálního ukotvení v podobě chorálů (Godspeed). Navozuje pocit příběhu v pozadí, který je naznačován místy, aby svým odkrytím nezískal na zbytečné prozaičnosti.

V sedmnácti skladbách jsou zastoupena intermezza, která svou výpovědí dolaďují romanticko-tragickou tvář alba. Ať už jde o vzkaz Oceanovy matky, upozorňující syna na úskalí pouniverzitního života a drog v Be Yourself, nebo tragikomicky vyznívající storku o technofobickém vymezení se vůči sociálně-mediální formě lásky Sebastiana ve Facebook story. Na podobě alba se podílí řada hudebních umělců, z nichž je třeba zmínit Beyoncé, Kendricka Lamara, Yunga Leana, Andreho 3000. Až na posledního jmenovaného je však spolupráce jen lehce hmatatelná v několika málo refrénech a funguje jako vdechnutí sebedůvěry, se kterou Ocean protancovává melancholicky, bez ustavičného beatu a bicích mezi střípkami rozbitého zrcadla svého životního příběhu, ze kterého ještě večer předtím šňupal. Opojenost mladistvých zážitků střídá nostalgické uvědomění toho, že nic už není jako dřív. Zatímco na debutu se jedná o coming out, Blond/e je hledáním a nacházením vlastní identity. Jiterním východem slunce oproti kalifornskému zapadajícímu slunci. Je cestou, ze které může doutnat rozervanost, ale která je zároveň útěchou na pouti za mistrnou dokonalostí. (nk)


Jeff Mills – Free Fall Galaxy

Keď vám ľudia prisudzujú prívlastok ikona žánru, máte zodpovednosť i slobodu. Očakávania ste už síce naplnili, ale teraz je na vás, ako budete pokračovať a vyvíjať sa. Vracať sa do minulosti, alebo sa obzerať po zajtrajškoch. Americký producent Jeff Mills sa vypracoval z mladého dravca klubovej scény až na veľké rešpektované meno, s ktorým spolupracujú renomované svetové orchestre. Napriek tomu nerobí kompromisy. Dôkazom čoho je aj Millsove vydavateľstvo Axis, v ktorom vydáva vlastné projekty i nové nádeje. Samotný Mills sa vyjadril, že cieľom jeho labelu bolo vytvorenie silnej platformy, z ktorej by mohol silno zasiahnuť emócie človeka. Elektronická hudba nie je podľa neho len večierok, ale má silu skúmať vnútro každého poslucháča. A ich myseľ zamerať na neštandardné zvuky. Tie sú aj na novom albume Free Fall Galaxy zhlukované v rytme techno music. Ani v tom však Mills nezostáva konvenčný. Rytmus nie je všadeprítomný, niekedy ho nahrádza harmóniou. Tá má pesimistické kontúry s príznačnosťou disharmónie. Album, pozostávajúci z príbehu o kozmickej hrozbe, je vystavaný v napätí – pomalé časti (The Hunted) sa striedajú s rýchlejšími (Rabid Star Clusters) a všetko je zahalené v akomsi záhadnom opare. Niekto kedysi označil Millsovu tvorbu ako kvantovú fyziku v techno music. Všetka tá kombinácia častíc je zložitá, ale bez nej by neexistovala ďalšia progresia. A to platí na život i na hudbu. (dh)


Johuš Matuš – Rural Pop

Jdu zahradou a zakopávám o rouru / do země vyrývám hubou ďouru  / zahrado zahrado  / co to je za vzpouru? Když se tohle čtyřverší vyloupne po pár vteřinách první písně, a zároveň je zabaleno v umně minimalistickém melancholickém laptop popu, plného přiměřeně nepřiměřených zvukových šotků, uši nemohou být více znejistěny. Je tohle míněno vážně, nebo z recese? Absolutní odpověď projekt Johany Novotné až do konce nenabídne, nicméně misky vah nakonec převažují spíše na stranu první. Johuš Matuš jako by se snažil(a) „ironizovat“ elitářství čím dál oblíbenější introvertní pokojové elektroniky. Z veškeré té ironie však současně vykřesal(a) vlastní estetiku, kterou dosud na tuzemské scéně nikdo zcela nevyužil.

Hudebně tak trochu Neřvi mi do ucha, textově nevyzpytatelná, hravá a neotřelá jízda imaginárním světem, který je, jak název desky napovídá, ovlivněn vším vesnickým. A někdy i s náznaky „surrealismu“: Prst, uši, vlasy, kost / usmaž svoje polotovary a zažij bytostnou smaženost. Potěší pak taky fakt, že i přes veškeré tematické šílenosti, které se v textech Johuše Matuše vyskytují, si verše stále udržují nesmírný cit pro jazyk, nečekané slovní hříčky a obraty a nikdy nesklouznou za hranu (na té se pohybuje snad jen skladba Transuj Transuj Vykrúcaj, „remixující“ klasickou vesnickou lidovku). Nejpodivnější a nejzábavnější český debut tohoto roku. (tf)


Planety – Vzduch je hrob je vzduch

K dvojdeskám mám kladný vztah, ty mé nejoblíbenější (Mellon Collie od Smashing Pumpkins či Niandra LaDes od Fruscianteho) spojuje zvláštní úkaz. Obsahují songy, které ignoruji, nebo dokonce ani příliš neznám. U podobných nahrávek si všímám hlavně celkové atmosféry, světa, který kapela stvořila. Zároveň mám k autorům respekt – desky nevznikají tak, že by kapela hloupě střádala nej songy. Naopak, vycházejí s normální periodicitou, jen se do toho kapela víc obula. Podobné nahrávky je snadné odložit rychle pryč, záleží, zdali se jimi chcete týdny zaobírat, nebo je po chvíli zavrhnete jako nedostatečně zajímavé. Já jsem do Vzduch je hrob je vzduch nějaký čas vložil a jsem za to rád.

Smashing Pumpkins jsem v úvodu nezmínil náhodou, hned úvodní Kato připomíná skvostné riffy Billyho Corgana z první půlky devadesátek. Orel má celkově „cit pro silný riff“, dalším důkazem je třeba vynikající Vlasy světla češeme je ráno. Velké pozitivum vidím také v přidání synťáků, Středověk jsi ty nebo Alef patří i díky nim mezi ty nejsilnější, navíc díky své odlišnosti působí při prvních posleších jako jakési záchytné body. Potěší také folková Marina Merov, i když při poslechu alternativní verze Svět je tma ze Speedstop kompilace zamrzí, že akustických skladeb nedaly Planety na desku více.

Na nahrávce se najde také několik songů, které při poslechu jen tak prošumí, především pak ty ve slabší střední části alba. Jak už jsem ale zmínil, ve výsledku to nijak nevadí. Líbí se mi, že má člověk na výběr velkou porci songů, že ho deska zabaví na dlouho a pořád má co objevovat, díky čemuž si k ní navíc také vytvoří speciální vztah. (jz)


Notify – InConcept

Název první skladby In Continuum z nového alba formace Notify dobře vystihuje současné hudební působení concertinisty Pádraiga Rynnea, iniciátora tohoto projektu. První formace Notify zaobalovala Rynneovy autorské skladby derivované z irské tradiční hudby do popové a elektronické aranže. Druhá menší hráčská sestava kolem něj se usadila na vyváženější poloze mezi experimentálním a tradičním projevem, a to také přizváním etablované irské zpěvačky Pauline Scanlon. Současné album InConcept se zvukem blíží nejvíce komorní jazzové produkci s pár dalšími vlivy. Například v podobě funky, které se odráží ve skladbě Floor Shark. Nejedná se však o irskou fúzi, tak jak je známá třeba od Michaela McGoldricka. Místo zde mají volnější kompoziční přístupy, například v Reverie, a nosná pianová i baskytarová sóla, skladby Vividity a Panacea. Na pozadí celého alba se samozřejmě uplatňují irské tradiční takty, rytmy a melodické postupy. Rynne je díky sestavě Notify „v kontinuálním procesu“ hledání nových hudebních hávů pro své skladby a nápady. Výsledek v podobě alba InConcept se příjemně poslouchá díky nenáročné jazzové a lehce popové hravosti a také díky určité porci známého z irské tradiční hudby. (as)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.