Bedekr 17/2016 Bedekr 17/2016

Bedekr 17/2016

Jestli naším cílem je, aby Bedekr byl co nejpestřejší, tak s tímto dílem jsme to splnili do puntíku. Žánrově i geograficky jsme snad rozlítanější díl ještě nepřinesli. Posuďte sami: v Jižní Africe prožijeme freak party s Die Antwoord, na Novém Zélandu zakusíme abstraktní elektroniku FIS, v Turecku se seznámíme s instrumentálním Taksim Trio, v Anglii okusím provokativní rap M.I.A., v Kanadě dekadentní šansony Michelle Gurevich a při návratu domů si dáme dostaveníčko s písničkáři – s Katarzií Lukasem Landou. Tak místo krosny sbalte přehrávače a pojďte si hrát na světobežníky s námi.


Die Antwoord – Mount Ninji And Da Nice Time Kid

Když jsem se poprvé setkala s jihoafrickými šílenci Die Antwoord, měla jsem podobnou reakci jako většina lidí. „Co to kur…?“. Není divu – pokérovaný Ninja s image vůdce gangu a drobná Yolandi s okudlanými vlasy, temnýma očima a pištivým hlasem = dokonalé freak kombo. Něco jako Joker a Harley Quinn, jen zpívající.

I když tomu možná nikdo zprvu nevěřil, Die Antwoord si rychle vybudovali početnou fanouškovskou základnu. Ale nové album… Ačkoliv to říkám nerada, je to slabota. Celá show skončila ve starých kolejích. Disko beaty, texty se neobejdou bez slovíčka f*ck, narážek na nechutnosti všech druhů, sloky provází rapové verše Watkina, refrény patří nezaměnitelnému hlasu drobné Yolandi.

První polovina alba je velmi energická a svěží, úvodní We Have Candy je výborným otvírákem. Domovní zvonek následuje údernou smyčcovou vsuvkou a pozváním „Come to the dark side, we have candy.“ Doplněno chorálem poté začíná tradiční formát. Sbor je svěžím prvkem, který u Die Antwoord moc často neslyšíme, o to větší službu však udělal. Následující Daddy je taktéž skvělou taneční peckou, beat obohacený o bonga, provokativní text a pištivý hlas Yolandi, stále tahající za uši.

Pilotní singl Banana Brain však ani zdaleka nepředčí osvědčené I Fink U Freaky nebo Ugly boy, skladba je plytká a v aranžmá alba se snadno ztratí. S dalšími tracky se jen potvrzuje pravidlo, že „je to pořád to samé“. Ze zaběhnutých škatulek trochu vyčnívá Rats Rule s Jackem Blackem, který mi svým výstupem připomíná počítajícího upíra ze Sezamové ulice.

Zbytek alba se bohužel slívá v jednolitou hmotu, která jde jedním uchem tam a druhým ven a o opakovaný poslech si nežádá. Je to dobrá muzika na party k blížícímu se Halloweenu. Nic víc. Die Antwoord sice udělali v současné populární hudbě vítr, vrchol jejich provokace však skončil parodií na Lady Gaga sežranou lvem. (kh)


FIS – From Patterns to Details

Oliver Peryman aka FIS. Elektronický producent z Nového Zélandu a jedno z nejzajímavějších jmen této scény posledních let. Tri Angle, Loopy a teď Subtext. Už víme? V jeho případě jde o přechod z experimentálního drum and bass sektoru (viz desky na Samurai Horo labelu) do volnějších vod abstraktní tvorby.

„From Patterns to Details představuje vyrování se se vším, harmonický design a splynutí osobních s vnějšími systémy, ať už organickými či technologickými,“ píše se na stránkách výše zmíněného labelu a hned úvodní Root Collars to potvrzuje. Je v ní něco děsivého, něco je špatně, ovšem proniká pouze znepokojivý pocit, „zlo“ si nikdy neprorazí cestu skrze uklidňující melodie, roztříštěné bojem, avšak stále vítězící. Pořád nevíte?

Tak jinak. Paul Jebanasam, Roly Porter. Už? Jejich letošní desky vyrazily k hranicím vesmíru. Tuláci po hvězdách, jenž napínají a fascinují interstelárními zvuky, nahodile rušenými „melodiemi“. FIS vyrazil na opačnou cestu s podobně uhrančivým výsledkem. Místo daleko od Země se vnořil do jejího nitra a našel tam stejně, ne-li více spektakulární vesmír. David Attenborough doporučuje. (fh)


Katarzia – Agnostika

Není neobvyklé, že pomyslná nálepka s nápisem „druhé řadové album“ bývá na obal připevněna obzvlášť silným lepidlem. A čím skvělejší debut, tím víc to lepidlo jako naschvál drží. Vydáte-li tak neobyčejnou a neočekávanou debutovou desku, jako byla Generácia Y (2013), není lehké nálepku strhnout. Katarzia se vrátila se svým písničkářstvím, které upřímně, přidrzle, cynicky, vtipně i intimně glosuje vztahy a jiné životní peripetie z perspektivy mladé ženy, které táhne na třicet, má na věci svůj názor a nenechá si jen tak něco líbit.

Agnostika je plná osobitého, nezaměnitelného šarmu, dobře známého už z Generácie Y. Katarzia je teď navíc sebevědomější, a to i v tom smyslu, že odhaluje více ze svého zlomeného já (keby si vedel / ako strašne sa mi už hľadať nechce). Hudebně je Agnostika velmi pestrá a autorku ukazuje jako hravou experimentátorku (dodejme ale, že živě Katarzia vždycky přidává ještě desítky plusových bodů navíc).

Po textové stránce ovšem novinka trochu pokulhává za debutem. Jistě, částečně jde o zvyk, lecjaké lahůdky (nič ma nevytočí / nič ma nerozruší / namiesto detí ti porodím tamagotchi) se ve výstavbě textů u Katarzie prostě už tak nějak dají čekat. I když se ale od toho oprostím, obecně je tady více slabých, nevýrazných míst (rozuměj „výrazně lepší průměr“). A neříkám tím, že Agnostika je špatné album. Naopak, je to výjimečná deska, jenom mám – hlavně v té textařské části – na Katarzii hodně vysoké požadavky, protože jsem přesvědčená, že má na to, příště vykřesat ještě o trochu víc. (hp)


Lukas Landa – Islands

„Tohle je přesně ten typ chlápka, který kdyby byl z Londýna nebo NYC a ne z Prahy, tak by měl místo sedmi set zhlédnutí sedm set tisíc zhlédnutí,“ napsal mi jeden známý z Polska, když jsem mu před pár dny posílal k poslechnutí singl Hearts z nové desky Lukase Landy. A má v zásadě pravdu. Nahrávka Islands skutečně jaksi přerostla tuzemský rybník a talent Lukase Landy se na ní ukazuje v plné formě. Třeba si ho světová blogosféra najde.

V rámci relativně omezených mantinelů melancholické folktronicy jde vždy o nalezení nejdrobnějších nuancí, mnohdy těžko slovem zachytitelných, které vás odliší od ostatních. Islands upletly z těchto nuancí rovnou celou pavučinu a jsou jednou z nejambicióznějších letošních českých desek vůbec. Svou tvář a trumf nahrávka skýtá v organicky plném zvuku, zahaleném v nepatrné, charakteristickou atmosféru dotvářející ozvěně; v nalezení kompromisu mezi rádiovostí a nepodbízivostí; v silných melodiích, které pod jednoduché kytarové linky vrství nápaditou a kradmě nenápadnou elektroniku; v Lukasově nakřáplé a teskné barvě hlasu; v propojování melancholické podzimní nálady s pulsujícími, rytmicky staccatovými smyčkami bicích a beatů. Přesně tak, jako se zrychluje tep, když člověk za osamělých nocí zachytává vzpomínky, které by nerad zapomněl. Album pro ztracené romantiky bez romantických klišé. (tf)


M.I.A. – AIM

Celkem tři roky trvala příprava nového, v pořadí pátého alba britské rapperky Mathangi Arulpragasam aka M.I.A. Podílela se na ni se spoustou osobností, kupříkladu s jejím ex-přítelem Diplem či s Partysquadem, nově například se Skrillexem. Album rapperka natáčela nejen v rodné Británii, ale i v Indii či na Jamajce. Pozoruhodný je již první, úderný song Borders (který M.I.A. údajně napsala za 2 hodiny, což je doposud její nejkratší čas), s jasným politickým odkazem směřujícím k uprchlické krizi. Na toto téma navazuje také v písních Foreign Friend a Visa. Koneckonců, provokujícími songy o globální politice je M.I.A. proslulá. Při Bird Song jsem na příjemných rozpacích, zdali mě houkání v pozadí víc otravuje, nebo baví, avšak když si nevědomky ťukám nohou do rytmu, je to jasné. Její synthpopové beaty namíchané s housem mě bavit nepřestávají. A co o desce říká sama autorka? Přesto, že hudbu chce dělat dále, myslí si, že toto album je jejím posledním. Nezbývá než si vyčkat dalších pár let na pravdivost tohoto výroku. (nb)


Michelle Gurevich – New Decadence

Kanadská „weird“ scéna skýtá mnoho hudebních úkazů a individuí a Michelle Gurevich (dříve známá jako Chinawoman) je mezi nimi jednou z nejvýraznějších. Dcera ruských emigrantů na své nejnovější, příznačně pojmenované nahrávce přináší svou charakteristickou kombinaci temného nihilistického šansonu, dekadentního intimního kabaretu a hudební estetiky východního bloku a tamních sovětských kulturáků. S mužsky hlubokým, mrazivým, letargickým hlasem zpívá balady plné fatálnosti a sarkasmu, s orchestrálním nádechem, a přesto stojící na minimu hudebních prostředků a komorních, až asketických melodiích, které už skoro deset let Michelle Gurevich nahrává ve své ložnici. V  atmosféře silně zakouřeného klubu line své retro oděné v černé, přičemž k jednoduchým a účelným klavírním, syntezátorovým či ojediněle kytarovým akordům někdy přidá i tepající beat a vyzve přihlížející dekadenty k tanci a rozvíření líně se převalujícího modrého dýmu. Sama přitom však nehne ani brvou. (tf)


Taksim Trio – Ahi

Třikrát a dost. Tohle by bohužel mohlo platit o novém a pořadově třetím albu turecké sestavy Taksim Trio. Proč? Ahi v překladu znamená jednoduše konec. Třeba to ale bude nakonec jinak. Jestli ne, tak by to byla rozhodně škoda. Taksim Trio totiž prošlapuje svou instrumentální hudbou a hlavně novým albem doposud neobjevené cesty. Nahrávka začíná v náladě turecké milostné lyriky skladbami Lotus Feet a Devlerin Aşkı. Na to navazují kompozice čerpající z tradičních arabských hudebních postupů. Ve skladbě Nil potvrdí Aytaç Doğan své prvenství v mistrovské hře na kanun. Nutno podotknout, že celé album je protknuté jazzovou nití, která hráčům velmi uvolňuje ruce, obzvláště v písních Karadeniz Uşağı a Joanna. Sólovější prostor dostane skladbou Tek Başına také Hüsnü Şenlendirici hrající na klarnet. İsmail Tunçbilek pravděpodobně už definitivně přešel na plně elektrický Saz namísto jeho tradičnější akustické varianty. Do skupiny přinesl a ve skladbě L'Asila představil prvky flamenca, které dotváří hlavní barvy hudební palety Ahi. Nutno ještě dodat, že všichni tři hudebníci perfektně pracují s náladou hudby přímo v průběhu skladeb. Tento „konec“ je ve výše jmenovaných ohledech začátek něčeho fantastického. (as)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.