Bedekr 20/2016 Bedekr 20/2016

Bedekr 20/2016

Jubilejní dvacátý Bedekr strávíme velký čas na rodné hroudě. Hned třikrát se zaměříme na české počiny – moderní nokturna dné, hravé imaginace Floexe a robotickou elektroniku Jakuba Adamce. Zahraniční výpravy tentokrát budou bez výjimek anglofonní. Poslechneme si netradiční desku Hidden Orchestra, nahlédneme do nitra Keatona Hensona, užijeme si folkový návrat Lou Rhodes a zpoza velké louže nasajeme optimismy STRFKR. Tak místo krosny sbalte přehrávače a pojďte si hrát na světoběžníky spolu s námi.


dné – These Semi Feelings, They Are Everywhere

Pět let se dné skrze životní peripetie a překážky propracovával ke svému debutovému albu. Možná i proto nakonec zní poněkud odlišně, než jak původně tento talentovaný český producent začal vystrkovat růžky. Na These Semi Feelings, They Are Everywhere dné nabízí křehká, emocemi nabitá klavírní nokturna moderního střihu. Jsou to intimní instrumentální monology bezesných nocí, které jednou půlkou spadají do minimalistického producenství a samplování a druhou do komorních neo-klasických kompozic. V některých momentech dokonce připomenou „montážní“ postupy The Books či Zammuto, avšak nikdy nesklouznou do neřízené imaginace; stále se drží pevně dané struktury, neustoupí z melancholické introspektivní linie, kterou by přílišné experimentování vytrhlo z jejího tichého rozjímání. Dné dokázal dvě věci: jednak natočit krásně a nesmírně tesknou desku bez špetky patosu, druhak přidat střípek do definice současného klavírního skladatelství. Kdyby měl Chopin ve své době při ruce počítač, možná by jeho vrcholné dílo 21 nokturen znělo nějak takto. (tf)


Floex – Samorost 3 O.S.T.

Tomáš Dvořák alias Floex přichází s novým soundtrackem, a to k úspěšnému a dlouho očekávanému pokračování počítačové hry Samorost 3 od tvůrců z Amanita Design (první díl vyšel již před třinácti lety z dílny Jakuba Dvorského, tehdy ještě studenta UMPRUM). Studio vytváří vizuálně velmi přitažlivou a jemnou grafiku a Floexova hudba s ní jde ruku v ruce. Fanynka počítačových her příliš nejsem, avšak musím uznat, že soundtrack mě donutil o stažení Samorostu uvažovat. První song (Taste of Tea) je příjemným lehkým rozjezdem, poté deskou postupně střídavě prochází gradace a klid, každá píseň je odlišná vůči předchozí. Bravurně zaujmout dokáže výrazné užití živých nástrojů, především smyčce a dechy. V Samorost 3 Main Theme je to pak pro změnu klavír, který celé písni vévodí. Album je hravé tak jako hra samotná, oposlouchání jen tak nehrozí, člověk se výborně baví. Mě osobně nejvíce oslovuje track Yellow Furry Mushroom Tune, který si dost dobře umím představit jak ve hře, tak na party s Floexem za DJským pultem. Je pozoruhodné, jakou atmosféru jednotlivé písně dokáží navodit. Ani si nevšimnete a ocitáte se ve hře samotné. Nápadité dobrodružství skřítka v bílém. Zvolit jako soundtrack instrumentální minimalistické elektro od Floexe byla opět trefa do černého. Nyní se můžeme těšit na jeho další sólové album, ještě předtím však Tomášovi vyjde společná deska s Tomem Hodgem z Piano Interrupted. (nb)


Hidden Orchestra – Wingbeats

Skotští Hidden Orchestra jsou – tedy vlastně Joe Acheson je mistr mnohovrstevnatých kompozic. Jak by to vypadalo, kdyby se rozložily na jednotlivé molekuly? Jednoduchá odpověď. Přesně tak, jako zní nové album Wingbeats. Acheson se rozhodl odkrýt, z čeho se jeho písně skládají. Na albu najdete kromě titulní písně totiž také její jednotlivé vrstvy v podání violoncella, piana či bicích.

Součástí alba je i orchestr ptačího zpěvu a cvrlikání. Na jednu stranu je to vlastně jedna z nejpůsobivějších „skladeb“, které jsem letos slyšela. Na stranu druhou mě během těch osmi minut zachvacuje svíravý pocit člověka lapeného a uvězněného v postmoderní technické době. Rozjímat u ptačího zpěvu pouštěného z počítače, to je opravdu docela zvrácenost.

Spíš než albem k relaxačnímu večernímu poslechu je Wingbeats unikátním vhledem do Achesonovy tvůrčí dílny – a možnost nahlédnout víc než jen škvírou u dveří je nadmíru lákavá a zajímavá. Je ale pravda, že po prvním letmém oťukávání lze desce velmi snadno propadnout a v tom, co je částečně míněno jako „pracovní“ verze, nalézt svébytnou (zamýšlenou i nezamýšlenou) poetiku. Vydat tohle byl docela odvážný krok, stál však rozhodně za to. (hp)


Jakub Adamec – Are You Human? Confirmed.

Přechod z českého maloměsta do polského velkoměsta. Zemětřesení v životě profesním i osobním. To všechno se dle slov Jakuba Adamce, audiovizuálního umělce a člena nevyzpytatelného ostravského kolektivu I Love 69 Popgejů, prolnulo do skladeb jeho sólové prvotiny, pomocí níž kreslí přerušovanou čáru za minulostí a staví odrazový můstek k počínající varšavské kapitole. Konkrétních srdcebolů a úvah se však na Are You Human? Confirmed. nedočkáme, je totiž ve své podstatě abstraktní elektronickou záležitostí, kde ten či onen pocit lze ve výsledku přisoudit porůznu. Jednomu tak vrstvené lidské výkřiky v Take Me To The Light, nejsugestivnější skladbě alba, připomenou zoufalé volání o pomoc, jinému zase naštvaný výbuch emocí.

Můžeme-li ambivalenci považovat za charakteristickou v rovině nálad a pocitů, pak je nutné ji zmínit také v rovině formální. Tam je snad ještě patrnější. Deset skladeb totiž přináší na jedné straně odosobněnou mechanickou robotickou elektroniku, plnou kosmických zvuků a internetových úlovků, ale zároveň v sobě podprahově skrývá melodickou osobitost, důvěrnost, v zákoutích ukryté záblesky „člověčenství“. Po jejich odhalení se zdánlivě automaticky generované, glitchem šmrcnuté techno rázem mění v záležitost s autorskou intencí větší, než jakou oplývá mnoho na první poslech podmanivějších klubových interpretů. Jak už bývá zvykem, ty nejzajímavější české desky se vždy začínají hromadit na konci roku. (tf)


Keaton Henson – Kindly Now

Keaton Henson, britský písničkář zmítaný úzkostnými poruchami, se zase po čase rozhodl pustit si posluchače trochu k tělu. Ačkoli ze všech dosud vydaných alb zůstává nadále nejsilnější asi jeho debut Dear... (2012), i zářijová novinka Kindly Now je pozoruhodným počinem, intimní, křehkou, bolavou výpovědí/zpovědí citlivé duše.

Henson asi nechytne za srdce každého, hlavně pro leckteré muže nejspíš bude moc ukňouraný (jak textově, tak projevem). Jenže on ani pro všechny být nechce. Hraje hlavně kvůli sobě, pro sebe, pro svou psýché. Ale je dost možné, že právě tohle je hlas, který jste na scéně dosud marně hledali. Jestli se poznáváte v úpěnlivé prosbě „I’m hiding behind curtains /don’t make me go outside“, právě jste našli svého nejbližšího hudebního přítele.

A pokud je vám Keatonova tvorba sympatická, nezapomeňte prozkoumat taky jeho literární a výtvarnou expresi, tu hudební totiž velmi dobře doplňuje a vytváří plastický, do nejmenších detailů vybroušený artefakt. (hp)


Lou Rhodes – theyesandeye

Presýtenie z moderného sveta, zo vzťahov, z komunikácie. Keď vás zradia vaši najbližší, alebo keď si s nimi prestanete rozumieť, možno je na čase odísť. Presne tak to urobila hudobníčka Lou Rhodes, ktorá po rozchode s manželom opustila Manchester i s pocitom, že odteraz sa bude hudobnému biznisu iba vzďaľovať, a presťahovala sa na vidiecku farmu. Jej štvrtý sólový album dokazuje, ako vyzrela nielen ako interpretka, ale aj ako človek. Návrat k jednoduchosti cítiť aj z hudobných aranžmánov. Žiadna elektronika, ale poväčšine akustická kombinácia sláčikov, klavíra, akustickej gitary, vokálu (oboch sa zhostila Rhodes), elektrickej gitary, perkusií a krásne nežnej harfy. Teda návrat k tradičnému britskému pesničkárstvu, najviac asi evokujúci legendárneho Nicka Draka, ku ktorého odkazu sa Lou vehementne hlási. Za psychedelickou atmosférou albumu theyesandeye stojí producent albumu Simon Byrt, ktorý sa rozhodol inštrumentom pridať reverb, čím dosiahol ozvenu neskorých šesťdesiatych rokov. Inak s Drakeovými piesňami sa viažu nielen podobné aranžmány a veľký melodický potenciál (skladba All I Need), ktorý je nenútene spracovaný, ale aj šarmantnosť, s ktorou dokázali obe osobnosti obviniť svet z neprávostí a krívd. Lou Rhodes to najkrajšie vykreslila v piesni Sea Organ. Tá nie je žalobou, ale skôr výzvou k ekologickému prístupu ľudí k našej planéte Zem. A práve naliehavosť absentuje sólovému materiálu, keď by sme to porovnali s jej kapelou Lamb, čo však vôbec nevadí. Lou to vynahradzuje zase niečím úplne iným. Hlavné motívy si už po druhom vypočutí zapamätáte, no mnohé frázy sa vám pospájajú do súvislostí až na viackrát. Lou Rhodes píše a skladá jednoducho, nerobí to však naivne, ale sofistikovane. (dh)


STRFKR – Being No One, Going Nowhere

Řekla jsem si, že podzimní depky musí jít stranou. Hledáte-li nějakou veselou energickou pecku, která dokáže úspěšně potlačovat vánoční koledy řvoucí z reproduktorů v supermarketech, pak jste na správné adrese. Oregonská banda Starfucker se po tříletých prázdninách vrací s novou náloží serotoninu, barev a konfet slisovaných do stříbřité placky alias nového alba Being No One, Going Nowhere.

Pokud se někdy vyvine technologie a posluchač bude moct při písni vnímat nejen sluchem, ale například i vůní nebo chutí, jsem si absolutně jistá, že tomuto albu by vévodila cukrová vata. Sladká, nadýchaná, veselá. Ono jen stačí zapnout pilotní song, Tape Machine, a ta veselá atmosféra vás jednoduše nepustí. Je to jako sednout na kolotoč a rozesmátě sledovat roztočený svět. Ale upřímně, který dospělý se dovede točit celý den bez toho, aby toho na něj nebylo moc?

Pro volnější notu nemusíme chodit daleko. Druhá skladba vás sice také přinutí obíhat, ovšem už ne v tak zběsilém tempu. Sattelite ve mně evokují typickou letní pohodovku, jezdění na kole po zapadlých vesničkách s ohromnou kyticí lučního kvítí a lahví vína v košíku. Prostě lehkomyslná klasika s kapkou hipsterství, v případě, že je vaše kolo zachovalá favoritka.

V druhé polovině alba se už dostáváme do rozdílné galaxie, ale o to více bohaté. Trochu tajemná, avšak stále s neuvěřitelným nábojem si vás jistě získá závěrečná píseň Being No One, Going Nowhere. Nevím, zdali to ve mně vyvolal samotný název kapely, či výborný galaktický cover, ale při poslechu této relaxační záležitosti se mi před zavřenýma očima vznášeli kosmonauti, lehkomyslně si skákající po povrchu měsíce. I když, možná bych jen měla méně ponocovat. (kh)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.