Bedekr 21/2016 Bedekr 21/2016

Bedekr 21/2016

V posledním Bedekru tohoto roku nikam cestovat nebudeme. Komu by se v té zimě taky chtělo. Proto zůstaneme na rodné hroudě a dvakrát se podíváme k federálním sousedům. Poslední várku sedmi recenzí jsme se totiž rozhodli věnovat čistě česko-slovenským deskám. Zároveň je to poslední recenzování před finálními žebříčky roku 2016, které odstartujeme již tento týden. Čekání si můžete zkrátit s Acute Dose, Houpacími koňmi, Katarínou Málikovou, Martinem E. Kyšperským, ROLE, Space Love a kompilací Ostrov hudby.


Acute Dose – II

„Prostě hrajeme, každý si najde svůj prostor a nakonec z toho něco vyleze. Moc si do toho ani nekecáme,“ popisoval frontman Acute Dose David Pšenčík začátkem roku tvůrčí proces nové čtyřčlenné formace. Právě rozšíření kapely z dua na čtveřici jsem se trochu obával. Přece jen, Acute Dose pro mě měli ve skromnější sestavě zvláštní kouzlo. Nicméně plná sestava kapele bezesporu prospívá, jak naživo, tak na desce.

Nejvýraznější složkou Acute Dose pro mě v minulosti byl Pšenčíkův kingkrulovský hlas, jako by si ale byl frontman kapely vědom, že na ploše celé desky by mohl jeho charakteristický vokál působit monotónně, a tak jej tu a tam doplňují kytarista Lukáš Palán či přizvaná Barbora Pokorná. To je směr, kterým se, doufám, kapela vydá i v budoucnu. Pšenčíkův hlas jako by byl pro podobné (viz např. No Date) spolupráce přímo stvořen. Zatímco naživo posluchače nejvíce strhnou nápadité instrumentální vyhrávky, studiově si kapela vyhrála také s vokály a zpěvové melodie hrají na II podobně důležitou roli jako kytary (naléhavé outro Croatian připomíná nejlepší momenty rockového „pricka“ Joshe Hommea).

Ležérní, přitom ambiciózní, spontánní, přitom precizní. Pokud byli doposud Acute Dose považování za přehlížené, „Dvojka“ by to jistě měla brzy změnit. Při pohledu na jejich bobtnající seznam odehraných koncertů už je ale patrné, že kapela zaslouženou pozornost pomalu získává. (jz)


Houpací koně – Kde jste mý přátelé dneska v noci

Putování Jiřího Imlaufa z výšin Everestu do všedního Ústí plného nástrah a ještě dál, do hloubi pekla (a ráje). Tak nějak by se ve zkratce dala popsat nová deska Houpacích koní. Celá se nese v syrové, zlověstné a potemnělé atmosféře, ale neutápí se v melancholii, naopak je to (jak jsme ostatně u Koní zvyklí) tepající klubová kytarovka. Na pár prvních poslechů se pod kůži zarývají nejvíc singly Mapa, Mlýny a Účet, ale velmi brzy se propojí i s ostatními do organického celku. Každý je jak skříňka s démonem, chytly mraky, hoří den, mlýny už začínaj mlít a nebe začlo počítat, o důvod víc jít do tmy, když je den. Je východ někudy ven?

Po hudební stránce je všechno dotaženo, přece jen si ale dovolím jedno mínus. Možná mi něco uniklo, ovšem obal desky považuji docela za přešlap. Nejde až tak o to, že moc nevidím souvislost mezi obsahem alba a jeho grafikou, ale mám trochu potíž s designem přebalu, který nápadně připomíná logo Českého rozhlasu.

(PS.: Kdo by měl Houpacích koní málo, může si pořídit ještě další dávku. Nedávno vyšla trefně nazvaná kniha Ústí hlavně, koláž z deníkových záznamů Jiřího Imlaufa.) (hp)


Katarína Máliková – Pustvopol

Keď prišla Šina z vydavateľstva Slnko records s ponukou na nahratie albumu, Katka sa potešila, ale obozretne vydavateľku poprosila, aby ešte vydržala. Chcela si dať dohromady materiál, prehodnotiť ho a prepracovať. Vznikol tak neplánovane iný, ale o to pútavejší a silnejší debut. V autorskom koncepte skĺbila remeslo s inováciou, pričom nechýba ani esencia mystéria.

Pôvodný zámer smeroval k šansónovej interpretácii, ale hudobníčka dospela k zmene. Našťastie, pretože kaviarenských nahrávok je na trhu viac než dosť. Za dielom Pustvopol stojí originálny príbeh a za každým jedným tónom badať dôkladne premyslený krok. V prípade Kataríny Málikovej ako autorky môžeme hovoriť o vyzretí. Pri komponovaní / aranžovaní štrnástich skladieb siahla do svojich spomienok poriadne hlboko: do čias pôsobenia vo folklórnom súbore, stredoškolského vysedávania v kaviarňach, v ktorých vyhrávala jazzová tvorba, i vysokoškolských štúdií, kde sa zoznámila s hudobnou modernou. Katka sa v albume Pustvopol prihlásila k svojím koreňom, k obci Telgárt, ktorá je známa valašskou a pastierskou kultúrou. Odmietla však ísť takou klasickou cestou mnohých producentov, ktorí modernizujú folklór iba kladením beatov medzi nápevy. Zamerala sa na vytvorenie špecifických nálad, pričom na seba vrství rôzne štruktúry inštrumentov, nálad, vokálnych liniek. Niekedy v nich presakuje ľudové umenie viac, ako v prípade piesne Dínom, Dánom, s ktorou by sa pokojne mohla identifikovať kapela Banda či Družina, avšak vo väčšine prípadov je folklór náznakovým. V kompozíciách zachytáva jazzový vokál (Zrána), ale aj horehronský spev (Bulo bi nam bulo), ktorý je unikátny pre špecifickú viac hlasnú rezonančnú techniku. Často krát je folklór pre mladých ľudí iba skanzenom, sentimentálnou pripomienkou detstva. Avšak identifikácia hodnôt s ich predkami v nich prebýva. Katarína Máliková sa k nim prihlásila s hrdosťou. (dh)


 

Martin E. Kyšperský – Vlakem

Nic, nic, zatím se neděje nic, nic. Těmito slovy začíná nová deska hudebníka a zpěváka Martina E. Kyšperského, avšak pravda to není; na albu se toho od začátku děje dost. Sólové album Kyšperský vydává tři roky po předešlém vyprodaném debutu Svetr a vychází taktéž v labelu Polí5. Dvanáct písní propojuje jedna zásadní věc: všechny texty byly napsány během jediné cesty vlakem. V příběhu vystupují spolucestující, průvodčí, strojvedoucí, postavy z nádraží a všechny spojuje kolejová dráha. Zvuk desky překvapil asi nejvíc, neuslyšíme zde žádné živé bicí, perkuse, či strunné nástroje – točilo se především s pomocí staré elektroniky. Vše je geniálně propracované, lze tady najít i spoustu podivných zvuků.

Na albu hostují trumpetista Christopher Strandh či zpěvačka Martina Trchová, mixoval jej Ondřej Ježek. Je věnováno Kyšperského zemřelé přítelkyni Aleně Č., kterou lze zaslechnout v závěrečné skladbě Nic 2. I přes toto smutné pozadí deska působí velice hravě a chytlavě. Frontman oblíbených Květů je v jednom kole, hraje divadlo, píše poezii, zahrál si v seriálu Jana Hřebejka a do toho všeho stačil nahrát vlastní desku. Nezbývá, než se tomuto multifunkčnímu člověku poklonit. (nb)


ROLE – Rána

Při diskusích o ROLE se setkávám se dvěma názory: jedni je milují, druzí nenávidí. Jedni je považují za ztělesnění ideálního prolnutí popu a alternativy, druzí za nezajímavé tuctové kolovrátky. Nic mezi tím jako by ani neexistovalo. A nic mezi tím nebude nejspíš existovat ani po debutu. Výborném debutu, čímž prozrazuji, na jaké straně barikády stojím já.

Přímočará špinavá garáž-popová dema, která si v minimalistických verších obratně pohrávala s klišé a „ledovcovými“ texty, jejichž pointy se skrývaly hluboko pod hladinou, mě nadmíru bavila a s novou deskou se účinek násobí. ROLE vycizelovaly desítku hitových skladeb, mírně uhladily zvuk, ale přitom stále zůstaly značně umorousané od garáže a šrámů na duši. Rána, to jsou písně o lásce, o zlomených srdcích, o nejistotách i instantních jistotách, které se nad ránem rozplynou. Jsou to písně, které někdy zavání až přílišnou „kollerovostí“ a „teenagerovstvím“, ale zároveň plné univerzální platnosti a odkazů, které teenageři ani Kollerovi fanoušci nepochopí. A předně – jsou to písně, které navzdory dvěma předchozím větám nikdy nesklouznou k patosu, přecukrovanosti, banálním veršům (a když už, tak jen zdánlivě banálním, čtěte mezi řádky). Nikdy nepoužijí slovo láska, srdce ani další jiné výrazy, které ve frekvenčním slovníku rádiových rychlokvašek nechybí, a přesto je ve skladbách citů napěchováno až až.

Novoromantici nastavují hned s debutem laťku vysoko. Je to kombinace rádia a klubu, jakou jsem dlouho neslyšel. Je to postmoderní garážová popina, která rozdá radost posluchači povrchnímu, toužícím po líbivosti, i posluchači slídivému, který rád nahlíží za roh a hledá vrstvy i tam, kde na první poslech zdánlivě nejsou. (tf)


Space Love – Dron

Nejčipernější čeští elektronici, kteří s každou deskou pravidelně mění žánrové, zvukové i atmosférické kabáty, vysílají letos už druhou nahrávku. A třebaže tradičně zůstávají ve sféře (mikro)kosmického putování a rozjímání, opět se převlékají a nabízejí tvář, do které jsme u nich dosud nenahlédli. Space Love tentokráte brázdí mezihvězdný a neuronový prostor se zrnící temnou hmotou witchhouseovského střihu, kterou protínají „varhanní“ elektronikou jarreovského typu. Zároveň potvrzují, že album od alba jsou zvukově organičtější, živější, hutnější. Robotickému hlasu provázejícím epizodickými niternými zpověďmi navzdory.

Poprvé přitom u Space Love můžeme nalézt výraznější společensko-kritický podtext, hlasy lidí zevnitř, kteří se neodkážou srovnat mezi realitou a virtualitou. Slunce nesvítí / a já nedokážu ti říct víc / než co jsem řekl ti na síti. Hlasy lidí, kteří se cítí živí především v noci, kdy většina „nežije“. Svítí / mi oči / když chodím / ven v noci. Tma je ve mně / světlo v tobě / … / Bojíš se tmy / bojíš se mě. Hra světla a tmy jako nejvýraznější leitmotiv podprahově omamného elektronického mrazení sedá v mírné intoxikaci za krk obzvlášť intenzivně a v závěru pak nabídne nejsilnější skladbu i východisko, v němž se ztratí vše pomíjivé, tedy i tíhy skladeb předchozích. Obrátím se / v měsíční prach / prachy mi shoří / shoří mi čas. Posunu se / tři tisíce / milion let. (tf)


VA – Ostrov hudby

To, čo nás spája, je silnejšie ako to, čo nás delí. Slovenská hudba sa nadýchla a jej dych prenikol aj za hranice nášho maličkého štátu. Zatiaľ sú to iba nádychy, ktoré sú však potrebné k tomu, aby ju vôbec zavetrili zahraniční promotéri. Spojiť sily na prezentáciu našej tvorby sa rozhodli štyri nezávislé vydavateľstvá: Slnko records, Gergaz, ajlavmjuzik, Deadred a jedna promotérska agentúra Real Something.

Za exportnou ambíciou však stojí ešte prozaickejší dôvod. Oslovenie domáceho poslucháča. Ten na slovenskú hudbu zanevrel, stratil k nej dôveru, alebo ju iba nepozná. Z tohto pohľadu je kompilácia omnoho užitočnejšia než povinné kvóty. Predstavuje z prevažnej väčšiny mená, s ktorými sa nemožno inak zoznámiť ako zo živých koncertov. Nahrávke nechýba žánrová pestrosť, vedľa seba sa nachádza kaviarenský hiphop (Prezident Lourajder), mestský folk (Archívny Chlapec), angažovaný (Živé kvety) i poetický rock (Korben Dallas), alternatívne rozpätie (Ospalý pohyb) a elektronická scéna (Jimmy Pé, Stratasoul). Variabilita nepozostáva iba zo štýlovosti. Niekto sa cíti najlepšie v inštrumentálnej polohe (The Ills), pre iných je prirodzenejšie spievať v angličtine, no a časť interpretov ukazuje, že slovenčina je hravý, ohybný a poddajný jazyk (Falgrapp, Longital), ktorý si zaslúži, aby ho rozospievali. Album Ostrov hudby je zároveň pozdravom pre zosnulého Juraja Kušnierika. Možno sa jedného dňa slovenská hudba svojou úrovňou a významom priblíži k jeho milovanej islandskej. (dh)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.