Bedekr 8/2016 Bedekr 8/2016

Bedekr 8/2016

Česko, Dánsko, Velká Británie a USA. Tam se podíváme s nejnovějším dílem Bedekru, oblíbeného hudebního průvodce. Budeme snít (Julianna BarwickJames BlakeSophia), budeme si poklepávat nohou do rytmu (LiimaLittle Husky), budeme vzpomínat na klasiku hip hopu (Dälek) a poslechneme si muzikál (Damon Albarn). Tak místo krosny sbalte přehrávače, nasaďte sluchátka a pojďte si hrát na světoběžníky spolu s námi.


Damon Albarn – Wonder.land

Britský hudobník, skladateľ a zakladateľ skupín Blur a Gorillaz sa v poslednom období realizuje aj v divadelnom umení. Takéto pracovné tempo môže niekedy autorovi poškodiť, našťastie si Damon Albarn veľmi dobre rozmyslí, pod ktorý projekt sa podpíše. Po filmoch a operách teraz vkročil do sveta muzikálu a to veľkolepo – adaptáciou slávneho príbehu o Alenke z krajiny Zázrakov, pozmeneného na alegóriu o nešťastnom dievčaťu unikajúceho z virtuálneho sveta plného falošných ilúzií a zmätku. Muzikál Wonder.land vznikol z kooperácie manchesterského divadla Royal Nation Theatre a parížskeho Théâtre du Châtelet, pod taktovkou režiséra Rufusa Norrisa. Damon Albarn síce vychádza z muzikálovej estetiky, ale hudobne sa inšpiroval aj vaudevillským sentimentom i operným žánrom, čo vlastne zužitkoval z predchádzajúcich operných diel Dr Dee: An English Opera a Monkey: Journey to the West. Chytľavé melodické linky sú zharmonizované neobarokovými aranžmánmi, a hoci po kabaretnej introdukcii nasleduje post punkovka wonder.land so špinavým garážovým zvukom, Damon tu poslucháča nasmeroval do falošného labyrintu, keďže vo zvyšných jedenástich skladbách nastoľuje pravú muzikálovú atmosféru s typickou divadelnou priezračnosťou. Piesne majú skôr pomalší charakter a do značnej miery sa vymedzujú od priamočiarejšieho Broodwayského divadla. Damon Albarn dáva veľký dôraz na dobre artikulovaný spev, keď pružne reaguje na citovo zafarbené libreto Moiry Buffini. Kvalitný soundtrack poteší dlhoročných priaznivcov Damona Albarna i muzikálových fanúšikov. (dh)


Julianna Barwick – Will

Pět měsíců jsem čekal, než mě nějaká zahraniční deska opravdu pohltí. Podařilo se to až Julianně Barwick a její meditativní nefigurativní niterné mlze Will. Tam, kde končí se svým ambientním tichošlápkovstvím třeba taková Grouper, Julianna Barwick teprve začíná a postupně směřuje do ještě větších abstrakcí. V jejích skladbách se ztrácí i sebenepatrnější struktury a skrze své unikátní vrstvení ševelícího, povětšinou bezeslovného či těžko rozšifrovatelného zpěvu splétá uklidňující transcendentálno s aurou opuštěného chrámu a pocitu sublimace do ticha nedotčené přírody. Klavír, violoncello a nově i subtilní elektronika opatrně krouží kolem divotvorných hlasových ozvěn, korelují s nimi, splývají s nimi, harmonicky je obplétají a dovytvářejí homogenní atmosféru amorfních, nevyhnutelně pohlcujících mikrokosmických mlhovin. To největší překvapení si pak Barwick schovává na závěr. Z hloubi křehké tiché kontemplace vyloupne nečekaně intenzivní syntezátorovou smyčku doprovázenou strojovým rytmem bicích, který ukolébaného a zcela pohrouženého posluchače uzemní nečekaně krásným výbuchem dosud probublávajících, podvědomě zurčících emocí. (tf)


James Blake – The Colour in Anything

Blakeova rezidence na BBC Radio 1 napovídala mnohé: vlivy, inspirace, střípky, premiéry písní jako přísliby budící nemalá očekávání. A pak – 5. května úderem půlnoci je to tady. Sedmnáct skladeb bez kompromisů. Vydávat alba bez předchozího ohlášení už se stalo trendem globálního popu, kterému teď kraluje Beyoncé, jejíž deska takto vyšla nedávno, a James Blake má na ní také svůj podíl. Na The Colour in Anything pocítil touhu vystoupit z temnoty vlastní duše, zkoumání vnitřní bolesti, hledání sebe sama a překonávání strachu. Stále jí prostupuje posmutnělý soulový hlas, jeho trademark, který skutečně chameleonsky probleskuje v různých zvukových barvách od akustického piana, po nejmodernější elektronické bublání, tu a tam s návraty retro soundu připomínajícím Kraftwerk nebo hudbu z arkádových her (I Hope My Life). Spojit Blakeův hlas, všudypřítomného ducha Franka Oceana (jenž na desce přímo spolupracoval na dvou skladbách),  smyčky a náznaky vokálů ulovených někde v divočině s jinosvětským myšlením novozélandského psychedelika Connana Mockasina a zpívat do toho tradiční popovou melodii s vygradovanou dynamikou v Noise Above My Heads – zastavte to někdo! Rande s Kanyem Westem nepřineslo reálné plody, ale Meet You In the Maze nebo je to jen můj pocit? Justin Vernon je kamarád, v I Need A Forest Fire potvrzuje lesní bratrské spojení, o němž se v souvislosti s těmito dvěma hovoří.  Je toho tolik – že se nezdržujte čtením a běžte radši poslouchat. Koncem roku budeme hodně vzpomínat a na Pohodě snít. Love Me in Whatever Way. (zm)


Dälek – Asphalt for Eden

Není to tak dávno, kdy za sebou Dälek zanechávali jeden hudební vesmír za druhým bez dlouhých přestávek. I přesto, že občasné koncertování posledních let napovídalo, že odchod v plánu ještě nemají, s šestiletým tvůrčím půstem už snad nikdo nový materiál ani neočekával. Nicméně nová deska přišla. Ikona DIY hiphopu, MC Dälek, sice přizvala ke společné tvorbě Mikea Mantecu a rEKa, kteří duo doprovázeli v začátcích nebo později naživo, ale odtržení dlouholetého bráchy Oktopuse byla těžká rána a nebylo vůbec jisté, co vše se může ze zvuku Dälek vytratit.

Na nejnovější desce Asphalt For Eden však žádné velké následky patrné nejsou. Pochopitelně, něco je jinak. Jako by napětí minulých alb Dälek bylo pryč a s ním se vytratil smysl projektovat do každého tracku nesmyslně krutou hru o život. Je jiný ten svět venku? Zdá se. Předměstí, jimiž kráčeli MC Dälek s Oktopusem, jsou už nyní zametené od nánosů necivilizovaného šílenství, před jejichž návratem chrání oči instalovaných kamer. Na otázku, proč se MC Dälek rozhodl projekt po odmlce znovu vzkřísit, odpověděl lakonicky „I just missed the noise.“ A toho není v sedmi nových kusech vůbec málo.

Snad z potřeby soustředěnější introspekce se Dälek na nové desce vydávají z předměstí hlouběji do nitra a o kolektivním násilí mluví za zavřenými dveřmi. S tím se změnil i celkový výraz, který jako by více zmelancholičněl. Smutek je totiž prý nový vztek, říká MC Dälek. Tak jako tak deska Asphalt For Eden nezaostává za alby předchozími, a i přesto, že jí mnozí vyčítají absenci „hitů“ (ať to už u Dälek znamená cokoli), je sedmá deska připravená na desetkrát, dvacetkrát opakovaný poslech. A při každém z nich dokáže odhalovat něco nového. (mb)


Liima – ii

Jsou desky, které mě nejdřív upoutají obalem. To je rozhodně případ téhle horské kozy kochající se vrcholky And. Až později zjišťuju, kdo má tohle album na svědomí. Příliš dlouho jsem totiž nesledovala Efterklang, a to byla chyba. Dánské trio a finský bubeník Tatu Rönkkö vydali debutovou desku svého projektu pojmenovaného Liima.

Liima znamená finsky lepidlo, takže není divu, že deska je šikovně slepená z různých (mnohdy docela zběsilých) vrstev samplů. Proto může mít s Liimou místy potíž ten, kdo nedá dopustit na Piramidu, zatím poslední desku Efterklang, nasycenou spíše minimalistickými, průzračnými melodickými linkami.

ii sice asi nikdy nebude patřit mezi tisícovku alb, která musíte slyšet, než zemřete, ale s desítkou chytlavých skladeb v sympatické délce jednačtyřiceti minut vám prostě bude na světě líp. Navíc volá OFF Festival a Liima na jeden z večerů slibují příjemné pohupování pod hvězdným nebem. (hp)


Little Husky – EP III

Britský vánek Českem pofukuje bez ustání. Dalším (v dobrém slova smyslu) ostrovním eklektikem tuzemských hájů je Martin Pípal, jenž v rámci svého sólového uměleckého pseudonymu Little Husky vydal v březnu třetí EP. Servíruje na něm tři přímočaré indie rockové jednohubky s příjemně ušpiněným garažovým zvukem, kontrastujícím se sametově uhlazeným zpěvem. Šedesátky, psychedelie, ozvuky Beatles, punk rocku i současníků jako Miles Kane atp. To vše během tří skladeb se zpěvnými refrény nesoucích se na mírně nostalgické vlně vytane na mysli, ale zároveň nikdy nepřeroste do pocitu bezduchého vykrádání. Little Husky přibral na své třetí EP bubeníka a nahrál svou melodicky nejzajímavější a písničkářsky nejucelenější a nejorganičtější nahrávku. (tf)


Sophia – As We Make Our Way (Unknown Harbours)

Britská Sophia patří k tomu zlomku kapel, které jsem objevil už ve svých posluchačských začátcích, ačkoli jsem jí propadl až o mnoho let později (loni). Začínal jsem se živákem De Nachten, který jsem v počítači náhodně našel už před plus minus deseti lety. Tehdy jsem ale jako „posluchač převážně tvrdší hudby“ moc nevěděl, co si o podobných skladbách vlastně myslet, a tak jsem desku po čase zase odložil. Druhou zastávkou byla There Are No Goodbyes (2009), naplno si mě ale kapela získala až loni, kdy jsem propadl debutu Fixed Water (1996).

Letošní novinka tak pro mě byla jednou z nejočekávanějších desek – a v žádném ohledu nezklamala. Na As We Make Our Way (Unknown Harbours) přichází Robin Propper-Sheppard se stejně emotivními (a melodickými) skladbami jako na předchozích nahrávkách. Jedinou výtku bych snad jako odpůrce všemožných instrumentálních předeher směřoval ke klavírnímu úvodu Unknown Harbours (který má přece jen ke kvalitám třeba takového Mellon Collie... od Smashing Pumpkins daleko), jenž měl nejspíš za cíl dodat větší sílu druhé Resisting. Podle mého ale na nahrávce působí zkrátka zbytečně. Resisting (jedna z nejlepších skladeb Sophie vůbec) to mohla raději odpálit hned z úvodu sama.

Na desce se celkově neobjevuje slabá skladba, je to navíc ten druh nahrávky, který skvěle plyne a kde si každý objeví „ty své favority“. Mezi mé oblíbence patří hit California, jelikož oceňuju, když člověk dokáže vložit na desku poněkud hloupý a zdánlivě nehodící se song. Za vrchol nahrávky pak ale považuju fantastický závěr, tedy silnou trojici skladeb You Say It's Alright, Baby Hold On a skvěle gradující It's Easy to Be Lonely. (jz)

Komentáře

Více z této kategorie:

« Bedekr 7/2016 Bedekr 9/2016 »

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.