LFŠ 2015

41. Letní filmová škola, Uherské Hradiště – různá místa, 24. 7. - 1. 8. 15, foto Libor Galia 41. Letní filmová škola, Uherské Hradiště – různá místa, 24. 7. - 1. 8. 15foto: Libor Galia

Hudební program (ať už ten oficiální či neoficiální) Letní filmové školy v Uherském Hradišti mě lákal už léta, nicméně poprvé jsem se na něj pořádně vydal až při letošním ročníku. A byl jsem trochu nemile překvapený. „Neoficiální“ koncerty byly kvůli obstrukcím (posunutá večerka) s vedením města zrušeny (přitom vždy nabízely program na úrovní toho oficiálního, Odeur de Violettes, Jiří Imlauf...) a oficiální program působil místy poněkud bizarně.

Chápu, že dramaturgové chtěli zacílit na širší část obecenstva, v tomhle případě se spíš ale hodí označení „pro všechny a zároveň pro nikoho“. Ono nakombinovat na stejné „stage“ alternativce Kalle a Michala Hrůzu, tomu se nejde nepousmát.

A právě koncert Kalle byl nakonec jediným, který mne na Kolejním nádvoří skutečně zaujal, v pochmurném odpoledni představila dvojka z Tábora svůj klasický set, kde už nyní trčí dva nové „singly“ z nadcházejícího alba - ten první, kterým celý koncert začínal, disponuje hitovějším potenciálem než cokoli z debutu. Ten druhý, který si Kalle v repertoáru vozí už nějaký ten měsíc, zase obsahuje možná nejsilnější refrén, ačkoli celkově vyznívá poněkud sešroubovaným dojmem, kdy přechody mezi slokami a refrény nepůsobí úplně plynule. I přes absenci tmy zase brilantní koncert.

Kieslowski jsem nikdy na chuť nepřišel (a že jsem jejich písničkám dával šanci mnohokrát...) a nepřesvědčil mě ani jejich živý koncert. „Mám je rád na desce, ale tohle je až moc velký popík,“ okomentoval kamarád. Popík nepopík, nesouzním zkrátka s poetikou této dvojky, kterou považuji až na občasné záchvěvy za obyčejnou a stokrát přežvýkanou. Melodicky mě skladby nebaví, instrumentálně také ne, vždy mi na mysl přijdou slova jako šeď, nikam nevybočující průměr. Nicméně jejich koncert se nesl v příjemném duchu, a i když jde jejich hudba mimo mne, vydržel jsem až do konce. A docela se i bavil – ve vytrvalém dešti si Kieslowski sezvali diváky na stage (kde, jak sama kapela podotkla, musel být otřesný zvuk) a celý set tak dostal jakousi rodinnou atmosféru, obzvlášť, když se posluchači nechtěli z pódia hnout ani ve chvíli, kdy déšť ustal. Avšak přídavky jako písničky, které už kapela hrála během setu? I když se třeba může trochu změnit aranžmá, vždy si vzpomenu na koncert Borise Carloffa na Besedě u Bigbítu a přejde mi mráz po zádech. Potlesk nic moc, stejně přišel a prohlásil: „Díky díky, my už nic nemáme, tak dáme jednu, kterou jsme už hráli.“ Brr...

Další z kapel, na kterou jsem byl zvědavý, byli kladenští Zrní. Jejich první koncerty jsem viděl v době, kdy na ně chodilo maximálně pár desítek lidí a tenhle přerod v takřka stadionovou kapelu mne baví. Naposledy jsem je „viděl“ (spíše jsem procházel) na letošních Colours, kde se před hlavním pódiem tísnilo na pohled tak třikrát či čtyřikrát více lidí než loni na americké The National. Obrovský posun během pár let, přitom se na kapele očividně nijak nepodepsal – působí zkrátka jako ti staří Zrní. Poslední deska Následuj Kojota už na mne ale bohužel působila vyčpělým dojmem (poetika Zrní mi také příliš neříká, nicméně Kladenští mne baví svými melodiemi); skladby stejné jako na předchozí desce, jen horší. I proto jsem si užil hlavně songy ze Soundtracku – vrchol koncertu? Noční jízda.

Zklamáním pro mne bylo vystoupení mých koncertní oblíbenců Kyklos Galaktikos – ale nebyla to jejich vina. Špatný zvuk, kdy nebylo takřka rozumět textům, navíc odpolední čas – tahle hudba je prostě do noci. Trumfnout popůlnoční zážitek z loňských Colours bylo tedy nereálné. A Midi Lidi? Ani tentokrát, jako před lety na Besedě v Tasově, jsem bohužel nedodíval... miluji humor v hudbě (čeští králové jsou pro mě OTK, kterým, paradoxně, frontman Petr Marek občas vypomáhá), ale zároveň nesnesu humor takhle strojený. Tanečky, zdánlivě vážné pohledy, člověk se zkrátka ocitne na oné pověstné diskotéce z filmu Kouř. Což pro mě bohužel zabíjí veškerý dojem z hudby. (Stejně to mám s Monikinem, jejíž (některé) silné songy se ztrácí pod návalem této excentricity, která jakoby vypadla z koncertu Čokovoko. A jakkoli mohou tyto tanečky působit zábavně či roztomile, dojem zkrátka kazí.)

Letošní LFŠ pro mne tedy patřila táborským Kalle, kteří se předvedli v rámci programu hned dvakrát. Poprvé se svým klasickým materiálem, podruhé v experimentálnější formě jako doprovod k filmu Easy Virtue od Alfreda Hitchcocka. Film, který náladou na první pohled takřka vůbec nekoresponduje s temnou hudbou Kalle (s čímž měli mnozí návštěvníci problém) mne ale v jejich provedení bavil. I když by se mohlo zdát, že by měli doprovázet svou hudbou spíše film v hororovém, noir či gotickém stylu, já osobně upřednostňuji mísení žánrů, nic není přece černobílé. A nekonečná temnota je mnohdy mnohem méně temnější než temnota zabalená do zdánlivě veselejších aranží, ať už ve filmu, či v hudbě.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.