Malý velký festival jako brána letnímu festivalovému křepčení

Zapaska, Valašské Meziříčí, 21. - 22. 6. 13, foto Libor Galia Zapaska, Valašské Meziříčí, 21. - 22. 6. 13foto: Libor Galia

Valašský špalíček 2013: reportáž | fotogalerie

V našich luzích a hájích nalezneme jen málo hudebních festivalů, které mají tradici tak dlouholetou, že zážitky s nimi spojené figurují i v jinošských vzpomínkách našich rodičů. Jedním takovým „staříkem“ je Valašský špalíček – malý velký festival a mezigenerační kulturní ozdoba Valašského Meziříčí, která letos načala svou čtvrtou desítku ročníků.

Místo a koncept by Valašskému špalíčku mohl leckterý adorovanější a komerčně ždímanější český festival závidět. Špalíček se prakticky od svých počátků odehrává v malebném a starobylém prostředí Zámku Žerotínů a během dvou dnů a jednoho večera k tomu nabízí pestrý program s neokoukanou, mezinárodní příchutí, v němž se střetává nová, alternativní vlna, reprezentující současný hudební vývoj, s tradiční a uznávanou vrásčitou generací, poskytující především mladším návštěvníkům jakýsi edukativní a gramotnost rozšiřující náhled.

Nejinak tomu bylo i tentokrát. Špalíček nabídl útočiště padesátce hudebníků a umělců, kteří hráli všemi barvami (žánrovými i národnostními), a to celkem na pěti scénách. V zámeckých prostorech, které vedle křepčení princů a princezen pamatují také doby, kdy sloužily jako ženská trestnice či vojenský lazaret, připravili organizátoři hned čtyři scény (jednu stage vystavěli na útulném nádvoří, druhou schovali do pozoruhodného, v podzemních kamenných sklepeních se choulícího M-klubu, folklóru domácímu i exotickému vyhradili druhé zámecké nádvoří, hudebně-divadelní program pak usídlili do interiérů velkého sálu), tou pátou se pak stala podzemní komůrka nedaleké kavárny U Zvonu, jež po loňském cestování v čase a představování významných undergroundových písničkářů protentokrát přinesla folk současný, modifikovaný různorodými žánrovými variacemi.

Celý festival započal již ve čtvrtek večer na beznadějně vyprodaném vystoupení Jaromíra Nohavici ve valmezském amfiteátru. Okolnosti bohužel nedovolují zprostředkovat dojmy z tohoto koncertu, avšak je škoda, že zástupy lidí, kteří na Nohavicu dorazili, si nenašli cestu také na hlavní dvoudenní program. Páteční a sobotní line-up, do něhož se dramaturgům Špalíčku jako každý rok podařilo vměstnat i několik nezapomenutelných hudebních lahůdek, totiž povětšinou doprovázely prořídlé řady přihlížejících, jež bez ohledu na práci pořadatelů a kapely, které stály na pódiích, působily poněkud smutně až neuctivě.

British Sea Power, Valašské Meziříčí, 21. - 22. 6. 13, foto Libor Galia British Sea Power, Valašské Meziříčí, 21. - 22. 6. 13foto: Libor Galia

Snad nejvýrazněji se to projevilo během koncertu British Sea Power, velebené britské indie rockové formace a jedné z hvězd letošního ročníku, která v páteční podvečer otevírala na prvním nádvoří hlavní program. Vystoupení slibující jeden z největších zážitků letošního Špalíčku se změnilo spíše na veřejnou generálku pro odhadem třicítku stepujících pod pódiem, během níž si šestice hudebníků vyzkoušela, jak jim to hraje před německým festivalem Hurricane, kde vystoupili o den později. British Sea Power pochopitelně tuto „generálku“ vzali se vší vážností a ukázali, že jim to hraje skvěle a že jsou po právu již několik let v popředí alternativního rocku, i přes všechny úsměvy však pro ně zájem o jejich tvorbu musel být poněkud nemilým překvapením.

O moc početnějšímu davu (slibuji, že tento nešvar a smutný obraz zájmu o hudbu u nás zmiňuji naposledy) se netěšili ani Bratři Orffové, textově a hudebně jedna z nejzajímavějších folkových fúzí u nás. Zhudebněná reflexe krnovského toposu a posmutnělé pohádkové poetiky pro dospělé se opírala především o doposud jediné, sedm let nazpět vydané studiové album Bingriwingri. Ku potěše ale zazněly také skladby nové, jež by měly být základem na říjen plánovaného druhého alba. Nepříliš optimistické, zato emočně silnější a zaneřáděnější písně Vymazán, Srůst či cover Kittchenovy Soli dávají tušit, že Bratři Orffové našli svou sugestivní polohu a hodlají v ní pokračovat. Čekání se vyplatilo, máme se na co těšit.

Jedním ze zástupců daleké cizokrajné hudebnosti, kterými se Špalíček letos nechával houfně rozeznívat, byla jihoafrická folktronica Dear Reader. Dle referencí oblíbená nezávislá kapela afrického kontinentu se naživo stala poněkud zapomenutelnou, přesto se nápad zabalit jihoafrickou historii do hudební moderny jeví jako zajímavý a Dear Reader si díky němu žijí svůj sen a objíždějí (nejen) Evropu křížem krážem.

Moderna ukrajinského venkova a bizarní kabaret á la Marilyn Manson

Zapomenutelná rozhodně nebyla ukrajinská Zapaska, jejíž hodinový set v podzemním M-klubu se stal jedním z vrcholů celého festivalu. Krásná, křehká slečna v květinkách a svérázný muž v kšandách hrají muziku, která zní, jakoby se v příštím životě protkali Fiordmoss a DVA a vyrazili na ukrajinský venkov vzývat tamní zaprášený folklór prostřednictvím hudební současnosti – hip hopu, elektroniky, samplů, beatů a všemožných hudebně podivných hračiček. Kombinace, která naživo nesmírně bavila a nabíjela pozitivní energií. Navíc – kdo v dnešní době zpívá pochmurné balady o vodohospodářích?

Českou premiéru (pro zahraniční kapely na Valašském Špalíčku věc signifikantní) si následně užili rakouští Diver. Tříčlenné písničkářské uskupení v sobě sice mělo více cukru než litrová PET lahev Coca Coly a nápaditostí nijak nevyčnívalo nad desítkami podobných kapel, nastolená křehkost však byla příjemným zklidněním a chvilkovým vytrhnutím ze světa. Především ženské osazenstvo v sevření sklepních stěn to očividně kvitovalo.

S úderem půlnoci uzavíral v M-klubu páteční program Boris Carloff. Titulovaný Anděl i úspěšný účastník letošní mise Apollo představil perfekcionisticky vybroušený žánrový crossover v zastřešení alternativního popu za doprovodu výborné, velkolepě působící a do detailu propracované projekce a vizuálu. Se svou deskou The Escapist Carloff jednoznačně překročil práh české produkce a jak se zdá, také práh českého posluchače, který ještě nějakou dobu nebude schopen docenit, co tento producent a zpěvák vytvořil.

Povedenou novinkou letošního Valašského špalíčku byla divadelní scéna. Program se díky ní rozšířil o divácky přitažlivý umělecký přesah a vedle kabaretního rejdění olomouckého Divadla na cucky a vystoupení pražského tria Vosto5, které se ve své improvizované show dokázalo z projížďky cadillacem po britském venkově dostat až na palubu vesmírné lodi Enterprise, nabídl návštěvníkům festivalu také vůbec nejpozoruhodnější zážitek – britského podivína Joe Blacka.

Joe Black je jakási do krajnosti dotažená obdoba Duke Speciala. Je to temný kabaretiér s vizáží Marilyna Mansona či hudebně gramotného člena Adamsovy rodiny a pohybuje se na pomezí hudby, divadla, grotesky a pantomimy. Vystačí si s jedním klavírem obloženým litry vína a ginu, zpívá morbidně zabarvené písně o lásce a alkoholu, které prokládá úsměvnými monology, opírá se o nepřeberné množství prostředků výrazových a hlasových, balancuje na hraně dekadentní vážnosti a parodie a umně zapojuje do svých bizarností publikum. Vedle jednoduše zapamatovatelných, kabaretních nápěvů si ten večer diváky navíc získal povedenými předělávkami hitů Britney Spears či Radiohead. Joe Black se stal bezpochyby nejlepším letošním objevem dramaturgů Špalíčku, doufejme, že se s českým publikem zase brzy setká.

Zahraniční pestrost vrcholící polskou hypnózou

Druhý den Valašského Špalíčku se z velké části nesl ve znamení zahraničních hudebních příchutí. Příjemný set předvedli rakouští mladíci Francis International Airport, kteří se již od svých počátků potýkají se škatulkou rakouských Arcade Fire, izraelští Acollective, jež se shlédli ve funky a electropopu a úspěšně tyto dva rozdílné světy propojují do převážně rozmarných melodií, či senegalské, ryze world music duo Malick Pathé Sow & Bao Sissoko.

Sbírku povedených vystoupení zahraničních hostů rozšířilo Cathy Davey Trio, přinášející líbivý odkaz svébytného irského písničkářství po vzoru Glena Hansarda, sympaticky se projevila také v České republice již rozkoukaná Princess Chelsea. Novozélandská, usměvavá a zdravě výstřední divoženka jiskřila hravým, barokně znějícím twee-popem, který se pohyboval na rozmezí dětské rozvernosti a začínající dospělé uvědomělosti.

Malick Pathé Sow & Bao Sissoko, Valašské Meziříčí, 21. - 22. 6. 13, foto Libor Galia Malick Pathé Sow & Bao Sissoko, Valašské Meziříčí, 21. - 22. 6. 13foto: Libor Galia

Poněkud rozpačitě naopak vyzněla vystoupení dánských párty synthrockerů Turboweekend, kteří přes veškerou snahu znít monumentálně a světově vyšuměli z hlavy po dohrání poslední písně (nutno podotknout živelného) koncertu, a o moc více nezaujala ani vyšperkovaná reinkarnace osmdesátkové diskotéky v podání polských Fair Weather Friends.

O nejuhrančivější zážitek sobotního dne se postarali jiní Poláci – alternativně hiphopoví Napszyklat. Dvoučlenný úkaz nezávislé scény našich severních sousedů se uzavřel do podzemí M-klubu, ponořil diváky v něm přítomné do tmy a mlhy a za dráždivého problikávání stroboskopů odehrál strhující atmosférický koncert. Tvorba Napszyklat se sice tituluje hip hopem, avšak o hip hop se opírá pouze v náznacích. Mnohem více se jedná o temný undergroundový noise a ambient, který koketuje s technem a postrockovým přístupem. Naživo omamná industriální vřava, která se pohrouží hluboko do sebe.

Pochopitelně ani čeští interpreti nezůstali v pozadí. Pozornost přitáhla například v poslední době houfně skloňovaná stálice Please The Trees nebo svěží naděje českého rock'n'rollu Vees. Snad nejvýrazněji ten den pak zapůsobila „brněnská škola“. V titěrné podzemní scéně kavárny U Zvonu si hlasité ovace vysloužili Ty Syčáci, skupina kolem všestranného umělce a propagátora fyzického básnictví Petra Vášy, a především Mucha. Malá superkapela sestávající z Petra Zavadila (Ty Syčáci), Martina E. Kyšperského (Květy), Štěpána Svobody (Budoár staré dámy) a svérázné slovní ranařky Nikoly Muchové odzbrojila ženské i mužské publikum bezprostřední, rouhavou a s ničím se nepárající obdobou punku, v níž se hmatatelně odrážel feministický duch, pokračující v „učení“ Mstivé kantilény Carol Biedermannové.

Mucha, Valašské Meziříčí, 21. - 22. 6. 13, foto Libor Galia Mucha, Valašské Meziříčí, 21. - 22. 6. 13foto: Libor Galia

Dlouhověkost Valašského špalíčku, stejně jako jeho programový a žánrový koncept, který nesází pouze na jistotu, ale odvažuje se objevovat nové, doposud neslyšené, je obdivuhodný. Je věčná škoda, že se této přitažlivé bráně do letní festivalové sezóny nevěnuje více pozornosti. Potenciál má totiž díky místu konání a svěží dramaturgii obrovský. Již třetí rok tajně doufám, že se lidé (nejen) z okolí Valašského Meziříčí probudí a zaplaví Zámek Žerotínů ve velkém. Zatím marně. Tak snad příště.

Valašský špalíček, Valašské Meziříčí, 20.–22. 6. 13

Valašský špalíček 2013, Valašské Meziříčí, 21. - 22. 6. 13, foto Libor Galia Valašský špalíček 2013, Valašské Meziříčí, 21. - 22. 6. 13foto: Libor Galia

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.