Babyfather, Donaufestival 2016 Babyfather, Donaufestival 2016 Libor Galia

Niemand hat euch eingeladen

Niemand hat euch eingeladen. Přesto jsme přijeli. Do kraje vinic, údolí Dunaje a vězení Josefa Fritzla. Kremže, druhé nejpopulárnější hořčičné město na světě (po Plnotuči), se nachází, co by kamenem dohodil od Vídně, potažmo Brna. Proto zde narazíte na Čechy za každým rohem. Letos jich na druhý víkend Donaufestivalu přijelo… asi pět (a to počítám Karla Veselého dvakrát). Experimental, noise, ambient a techno v queer hávu není úplně mix, který by přilákal návštěvníky Colours of Ostrava. Naštěstí. 

Druhý víkend odpaluje čtvrtečním vystoupením Ghédalia Tazartès, francouzský avantgardní skladatel, jehož vystoupení se pohybuje někde mezi abstraktní minimalistickou trance music a vokální meditací. Tenhle chlapík je nalezený na trošku jiné (životní) frekvenci. Z dálky Ten žlutej parchant ze Sin City, z blízkosti spíš lynchův Mystery Man. Osamocený poslech po setmění na vlastní nebezpečí. Následující, hodinu trvající zvukovka Rashada Beckera v kolaboraci s Alarm Will Sound po téhle holotropní halucinaci nemá šanci a nudí.

Delší pauza a radostný objev stánku s gratis kávou dává šanci na restart. Potřebný, protože nastupuje Dean Blunt aka Babyfather. Nepřetržitý sonický a lyrický útok za intenzivního bílého světla a kouře. Sporadicky narušený černým obličejem Bluntovým či bodyguardovým. Ano, Dean si s sebou opět přivezl pár… ehm, goril v obleku. Očekávaný úvodní fuck off This makes me proud to be British má naštěstí pouhých pět minut jako na desce. Jeden z členů Bluntovy crew bere do rukou britskou vlajku a během hodinového vystoupení s ní nepřestane mávat a procházet omráčeným publikem. Stojím tam a moc nevím, co se děje. Nemůžu odejít, ani kdybych chtěl, a tak do sebe nechávám toho hajzla ládovat tuny zvuku v nekonečné smyčce a čekám, kdy se zase vynoří, aby po stopadesátém zopakování „Easy, easy“ zahřměl „Fuckin easy!“. Je to strašidelné, divné a neuvěřitelně poutavé. Momenty, kdy na dvě vteřiny ustane veškerý ruch a část obecenstva začne tleskat, přičemž tak na sebe (a všechny okolo) akorát přivolají další hlukovou operaci mozku, jsou vyložené impozantní.

Donaufestival 2016 (foto: Libor Galia) Donaufestival 2016foto: Libor Galia

Vím, že ten večer už nic víc nepoberu, přesto dávám šanci Good Sad Happy Bad. Micachu jakožto ústřední postava projektu vypadá, hraje a zní jako někdo, koho právě vytáhli z podchodu na brněnském hlaváku a slíbili mu další pětilitr krabičáku, když zahraje dva akordy na kytaru. Hrozná kravina a neumětelství. Jenže tak nějak zábavné. Možná mi Blunt roztavil mozek, ale mě to bavilo. Do konce života na to vzpomínat nebudu, ale to ani na Manuela „dívej, jak teď hodinu budu dělat na kompu, že startuje raketa“ Knappa. Vinyl za 666 euro, tak určitě. Cut Hands jsou tak průměrně nezajímaví, až si jdu dát schnitzel v housce. Wolf Eyes jdou mimo mě. Vždycky šli. V Kremsu tomu není jinak.

Druhý den začíná kostelní exkurzí pod hlubiny oceánu Rabitova labelu Halcyon Veil prostřednictvím Jihoafričana ANGEL-HO, jenž, vystrojen do obleku připomínajícím čeleď mořských plžů Chromodorididae, leží na zemi u mixáku a pálí do publika rozsekané R&B synťáky a kolize industriálních perkusí. Syntéza nepohodlí se ke konci trochu omrzí, nicméně tohle jméno se vyplatí sledovat. Těším se na Lotica. Chci jej konečně vidět hrát. Ne jako na PAFu, kde jsem sledoval projekci a čekal na jeho příchod, abych pak zjistil, že hrál celou dobu na druhé straně místnosti. Stojí v zadní části pódia a já opět tuším, že na tanečky nedojde. Koncert se nese v náladě mixtape Agitations. Temně nachová fantasmagorie a disketované techno prvky. Tohle on umí. Zobu mu z ruky. Na hony vzdálen tanečnímu parketu. Heterocetera láme kosti, ale Trauma a Carried trhají lebky sonickým dynamitem. Během setu se chvíli věnuje i remixům (Beyoncé!), které zbytečně narušují do té chvíle umně budovanou atmosféru, nicméně nemůžu říct, že by mě to nebavilo.

Le1f (foto: Libor Galia) Le1ffoto: Libor Galia

Kam se hrabou následní Easter se svou elektronikou ala Underworld v2.0. Prý si tam šahali na vagínu, nebo co. Nevím, byl jsem na kafi. Když chytání za údy, tak od Le1fa. Exkvizitní boty na šteklích, cyklistické šortky a hýřící energie v queer rapovém rytmu. I'm wonder like Stevie / like Stevie you won't see me. Směje se, válí se na pódiu v dosahu lidí a ti jej zbožňují. Oprávněně. Zábava na maximum, ovšem nikterak otravně prvoplánová. Černého Petra si vytáhnul Total Freedom, jehož vystoupení si nepamatuji. Převládá podezřelý pozitivní pocit, ale čert ví, kde se vzal. Možná z toho vína za tři eura. Servus.

Opalování na balkóně, rozvíjení teorií o Josefu Fritzlovi a divácky náročná (kozy!) performance Saint Genet vyplňují čas před vyprodaným posledním večerem. Ten zahajuje Tim Hecker, jehož Love Streams nedávno očekávaně rozvířily vody elektronického ambientu. Sám Hecker vystoupí ze hry tmy a světel až na konci koncertu. Do té doby boří stěny Kremského Stadtsaalu neutuchajícím hlukem, jímž drží v zajetí plný sál dobrovolně trýzněných obětí. Jeho set dokazuje, že zvukové plochy nemusí vždy působit jen ambientně, ale také energicky. Od sci-fi soundtracku k éterickým a zlověstným pasážím, intenzivní audiovizuální výlet do Heckerovy mysli.

Pantha Du Prince (foto: Libor Galia) Pantha Du Princefoto: Libor Galia

Pantha du Prince na to jde opačně. Dává novinku The Triad v celé délce. Skoropísničky. A dobré! Minimal house zadává k tanci líp než plato MDMA. Skleněné talíře na hlavách střídají kovové masky a s projekcí na pozadí se jedná o potemnělý, ale přesto pestrý večírek plný subtilních melodií. A zvonečky, nezapomeň na zvonečky. Po Panthově výkonu je DJ Koze nudným patronem. Na jeho vystoupení nespatřuji nic speciálního, asi umí míchat líp než obligátní disco šašci z Metra, nicméně to je na Donau pořád trochu málo. Co mě baví daleko víc, je prapodivná úleťárna Gelatin, KlitClique und Elikuka. Divnost, která začne jako německý femi-rap se záhy zvrhává v naked party, kdy vzduchem létá pivo v plechu a mouka. Na pódiu se motá směsice lidí, z nichž část jsou performeři, část hudebníci a nezanedbatelnou složku tvoří také náhodní lidé z publika, kteří odhazují zábrany, svlékají se do naha a se zapálenou cigaretou v zadku křepčí do kradeného mikrofonu Imagine od Johna Lenona.

Redefining arts much.

Gelatin, KlitClique und Elikuka (foto: Libor Galia) Gelatin, KlitClique und Elikukafoto: Libor Galia

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.