ArteIN Šárky Motyčkové

Osobně jsem Šárku Motyčkovou potkal až při našem rozhovoru. Zapůsobila na mě ale o dost dřív jako propagátorka brněnského bizáru prostřednictvím článků na portále Brněnská Drbna. Oslovil mě její smysl pro humor, spolu s vědomím, že dokáže brát publicistiku i vážně, když jsme spolupracovali na medializaci nezákonné likvidace místní architektonické památky. Věděl jsem, že má přesah do výtvarna a rozhodl jsem se zjistit, jaký má vztah k hudbě.

Nejdřív se trochu bránila, že s hudbou vlastně moc společného nemá, ale postupně se usvědčila z opaku. Však pochází z folkové rodiny, v dětství vystupovala se sestrou jako duo a soutěžily dokonce v dětské kategorii Porty. Když se asi před deseti lety přistěhovala do Brna, začala přispívat do blogů o módě, kultuře, při studiu přidala recenze a kritiky. První honorář dostala za kapitolu o brněnském street artu do dnes již legendární pilotní edice autentického průvodce TO JE BRNO.

Zajímalo mě, jaké to je pro ženu psát do Brněnské Drbny přezdívané „brněnský Guardian”. Jde o svéráznou franšízu nezávislého regionálního online média, jež si v Brně vybudovala kontroverzní pověst zpravodaje, který se ani náhodou nebojí clickbaitových titulků a těch nejkurióznějších lokálních zpráv. Jak se ukázalo, dorazil jsem právě v době, kdy Šárka svoji pozici v Drbně dobrovolně opouštěla.

Jak jsi se dostala do Brněnské Drbny?

Nastupovala jsem s tím, že šéfredaktor Martin odjížděl do Lvova do té kavárny (Masoch Café, pozn. red.) a potřeboval někoho, kdo mu ten týden zastřeší a napíše články. Úplně původně jsem tam přišla na pozici obchoďačky, ale vydržela jsem jen asi 14 dní, protože jsem zjistila, že nejsem úplně člověk, který by se rád potkával s jinejma lidma. Tak jsem se pak už neukázala. Ale byli jsme na školení, kde jsme se opili a já jsem Martinovi řekla, že bych chtěla spíš zkusit psát. Tak se mi pak ozval a už jsem zůstala.

Od psaní o kultuře a dění ve městě jsi se posunula někam na hranu černé kroniky, jaké to pro tebe bylo?

Fakt mě to bavilo – psát ty blbý titulky a dělat si z toho trochu srandu. Ale během toho roku mi začali vadit fanoušci. Je to dost nátlak. Myslím to v nadsázce, ale když ti každej den někdo napíše, že máš umřít...

Teď když máš covid, tak kdykoliv jsme napsali třeba něco o testování nebo očkování, tak tam pokaždé byl aspoň jeden, dva komentáře o tom, ať chcípneš na covid, protože to propaguješ a je to zbytečný. Těším se na jednu stranu, až z toho budu venku, protože dlouhodobě se to nedá.

Pořád musíš být online, hledat, co se děje, zasahuje to hodně do života. Jsi třeba venku a dojde ti zpráva, že se něco stalo, musíš tam jet nebo to aspoň napsat z ČeTKy.

Občas máš stavy, kdy sedíš doma a říkáš si, že asi fakt děláš něco špatně. Protože lidi jsou opravdu zlí, píšou ti do zpráv nebo maily: „Chcípni na covid.” „Ty seš úplně blbá, nemáš tam co dělat.” Když Drbna zveřejnila inzerát, že někoho hledají, tak tam hned moje ústřední „fanynka” začala vypisovat: „vyhoďte Šárku Motyčkovou, ta je úplně blbá”. Těším se, až budu z téhle sociální bubliny pryč.

Brněnskou Drbnu vybudoval minulý šéfredaktor Martin Šeda, který jí zemitým nasměrováním získal tisíce sledujících. Ostatní regionální redakce nejsou takto profilované?

Doteď jsem si myslela, že je to tak všude, taková sranda a Drbna je o tom, aby lidi informovala o vtipných věcech a bizárech. Pak jsem se ale dozvěděla, že jen Brno je taková černá ovce rodiny. Jak říká Zuzana Fuchsová – brněnský Guardian.

Slyšel jsem, že jsi odmítla nabídku přejít do CNN Prima News, proč?

Není to médium, pro které bych chtěla pracovat. Do Drbny píšu, protože mě to tam baví, máme svůj drbní vesmír, jsme kamarádi, máme skvělé vztahy mezi sebou a když jedeme na nějaký teambuilding, tak je to super a kvůli tomu to dělám. Ale jiné médium mě neláká. Od malička kreslím a chci už dělat tohle.

Řekni mi o té tvé partě.

Hearts of Creation založili Dalibor Krch, Max, který teď dělá videa, krátké reklamy pro 60 Seconds. Bylo tam ještě pár dalších lidí, třeba Honza Gruml (Slakinglizard), ten dělá frndy a podobný věci. Byla to taková skupina, scházeli jsme se vždycky v nějaké brněnské hospodě a tam jsme kreslili a u toho pili. Takový drink & draw. A když někdo dostal zakázku, na kterou už neměl prostor, tak ji přepinkl někomu jinýmu. Případně jsme si přehazovali kreslení live, třeba ve Vaňkovce. Dělali jsme šašky, že jsme tam kreslili a lidi se na nás dívali. Pak se to nějak pokazilo a Hearts of Creation už nefungují, ale chtěli bychom to po lockdownu zase dát dohromady. Max sice říkal, že do toho nepůjde, ale já doufám, že půjde.

Co ilustruješ?

Dělala jsem sborník pro Gendermana, aktuálně taky ilustrační obrázky Deníku referendum nebo teď třeba reklamní plakát pro sodovku. Chci se už věnovat jen tomu. Žádný lidi.

Odjakživa jsem chtěla tetovat. Někomu se vepíšeš do kůže a zůstane to tam nafurt. Ale hrozně jsem se toho bála. Že udělám chybu a bude to vidět. Poznala jsem se s Ondrashem a když jsem sledovala jeho věci, tak jsem si uvědomila, že se toho vůbec bát nemusím. Tak jsem s tetováním začala. Ale neměla jsem se to na kom naučit. Kamarád mé mámy je tatér a hledal někoho, komu to předá, tak jsem přijela a on že je pankáč a je mu to prý jedno, ať ho potetuju. Bude mi prý říkat, co mám dělat. Pak přišli ještě nějací jeho kamarádi a to samý: „my jsme pankáči, nám je úplně jedno, co budeme mít na sobě”. Odjížděla jsem od něj domů s tím, že si teda pořídím strojek a budu tetovat.

Posloucháš při práci hudbu?

Když kreslím, tak pořád. Když píšu, tak třeba soundtracky, spíš beze slov. Nejblíž mám k hip hopu a alternativním věcem jako post-hudba, má strašně ráda Muchu, teď jsem dělala jednu věc pro feministky, tak jsem ji poslouchala pořád. Alternativní rock, miluju Kittchena. Stává se mi, že ty lidi nejdřív poslouchám a pak se nimi potkám. Úplně náhodou. Třeba od šestnácti jsem poslouchala Čokovoko, byla jsem úplně top fanynka, chodila jsem na každej koncert a potom jsem přijela do Brna a úplně náhodou jsem se potkala se Zuzkou Fuchsovou. Potom nám Adéla moderovala nějakou aukci a strašně se jí zalíbil jeden můj obraz. Začaly jsme si psát a pak jsme už byly kámošky. Vůbec jsem nechápala, že člověk, kterýho jsem od šestnácti adorovala, je najednou moje kámoška. To stejný s Kittchenem. Pořád jsem chodila na Zvíře jménem podzim a přímo na něj a strašně jsem ho obdivovala. Jednou jsme se náhodou dali do řeči a zase úplně to stejný. Je to přidaná hodnota té hudby, když se s nimi seznámím. Ještě bych chtěla potkat někoho z JAR.

A Mucha vlastně. Seznámila mě s ní Adéla. Chtěla jsem dělat studie různých výrazů, mimických svalů a ona říká, ať jdu za Nikolou, že ta mi ukáže takový ksichty, až se budu divit. Tak jsem jí napsala, jestli by nechtěla něco takovýho udělat a ona mě úplně odpálkovala stylem: „Hele, já nemám tolik času jako bezdětný studentky.” Ale do dvou dnů mi napsal její táta, jestli bych jí neudělala portrét k narozeninám. Tak jsem ho nakreslila a ona mi napsala, že děkuje a omlouvá se mi, že je někdy prostě p*ča.