Hudba? To nejsou jen hudebníci. Hudba, to je spletité klubko vlivů různých lidí, kteří tu více, tu méně stojící ve stínu ovlivňují celý výsledek, celý posluchačský prožitek. Producenti, promotéři, dramaturgové, výtvarníci, filmaři, spisovatelé... ti všichni mají v lecčems hudebním prsty. A právě na takové osobnosti se zaměřuje ArteIN (díky, Ivane Blatný!).
Kterak si dětsky hravý surrealismus podmanil Berlín
Dokázaly by se kapely obejít bez videoklipů? Pravděpodobně ano. Ale byla by to velká škoda. Vizuální doprovod mnohdy dovede píseň do netušeného kontextu a interpretace, dodá jí jakousi organičnost, živost, duši. V některých situacích dokonce předčí nápaditostí i píseň samotnou. A v těch vůbec nejlepších případech pak vytvoří s již výbornou skladbou neodmyslitelný symbiotický celek, jin a jang, vzájemnou závislost, kdy jedno bez druhého nemůže existovat, aniž by ztratilo něco ze své dovršené imprese.
To je i případ skladby Nipomo. Na straně jedné DVA, na straně druhé Marek Partyš. Ten příběh asi minul málokoho. Snovým a neotřelým surrealistickým vizím experimentálního hudebního jazyka DVA dal mladý režisér neméně snový, imaginativní vizuální kabát. V hravé, asociativní až dadaistické koláži z vystřihovánek a scanů rozehrál nápaditý, téměř pohádkový příběh zvířat, v němž se prolíná dětský svět s optikou Karla Zemana a Salvadora Dalího, a dovedl jej až k velkému finále do Berlína. Tam totiž v květnu získal v rámci Berlin Music Video Awards 2015 první místo v kategorii Lo-fi video. Jak příznačně snové zakončení.
„S cenou se popravdě žije podobně jako bez ní, nějak zásadně už její vliv nevnímám. Zvýšený zájem byl bezprostředně po ní, ozvaly se mi některé zahraniční skupiny, ale stylově stály mimo můj vkus. A mně se strašně těžko vytváří klip, když nějakým způsobem nesouzním s hudbou. Dnes to ocenění vnímám hlavně jako zajímavou zkušenost a krásnej vejlet do Berlína,“ vrací se dnes Marek Partyš skromně a s nadhledem ke vzpomínkám na nečekané rozuzlení celé zápletky. Jak totiž sám přiznal, video do soutěže přihlásil především proto, aby si vyzkoušel, jak probíhá přihlašovací proces na podobné akce. S myšlenkou na postup do užšího výběru, natožpak pak na soškou za vítězství, si nepohrával ani v těch největších surrealistických vizích.
Květy – Cizinec
Spojení skupiny Zrní a Jakuba funguje. Tahle skladba má příjemně melancholickou náladu a forma i příběh tomu odpovídají. Mám rád když koláž nestojí jen sama o sobě, ale dává dohromady nějakej vyšší příběhovej celek. Tady je sice jednoduchej, ale o to více pro mě vynikne ten konec. Cizinec sám sobě.
Zrodily se ony úspěšné surrealistické imaginace v Nipomo jen tak, nebo mají nějaké vnitřní inspirační základy a nuance? „Prvopočátek těch představ začal zcela náhodným výběrem postavy žirafy a kolem ní se pak začal tvořit jakýsi příběh, kterej však nemá mnoho návodných a do oka bijících logických vodítek. Navenek může klip tím pádem působit jen jako sled nesourodých výjevů, ale ty surrealistické vize jsou propojený a něco sdělují, nestojí samy o sobě. Proto ten klip nazývám surrealistickou pohádkou,“ charakterizuje Marek Partyš videoklip a obrací se k uměleckému směru, který mu poskytl ta největší vnuknutí:
„Surrealismus mě vždy velmi bavil. Dává velký prostor pro vyjadřování různých vztahů, které ostatní styly jen těžko zachycují. Rozbíjí logiku a díky tomu se objevují nové imaginární světy. Tohle všechno je obsažený v malbách Maxe Ernsta, kterej patří k mým nejoblíběnějším surrealistickým umělcům.“ A co třeba současná silná „kolážová vlna“ v Česku v čele s Kittchenem a Cermaquem? Má i ona špetku vlivu? „Tuhle současnou vlnu vnímám, znám především klipy od Jakuba Čermáka, ale myslím, že tam není nějaký přímý vliv.“
Julianna Barwick – The Harbinger (A Take Away Show)
Tohle je něco, co se mnou hluboce hýbe. Pro mě je tohle až jakejsi archaickej výjev – malá žena v kapuci zpívá horám a jezeru a ti ji svoji přítomností přizvukují. Její hlas naprosto odpovídá dojmu, kterej v člověku vyvolávají krásy přírody. Pro mě jedna z nejautentičtějších zpěvaček poslední dekády.
Tak či onak potvrdil Marek Partyš nastalý trend a sice, že alternativní filmařství se opět ve velkém obrací k neurčitým, abstraktním a „pokřiveným“ obrazům a expresím. Čím to? „Možná je to přesycením reálných výjevů a rozvojem a dostupností technologií. Těžko soudit. Ale naprosto to chápu, protože mi přijde dobrodružnější vytvářet formy, které neodkazují k realitě přímo, ale podle nějakých asociací. To právě dokáže tu realitu posunout, obohatit ji.“
Na tenkém ledě mezi komercí a nezávislostí
Marek Partyš začal své první velké filmové krůčky šlapat v Olomouci. Tam před pěti lety založili coby vysokoškolští studenti se spolužákem Jakubem Žídkem Pointfilm a začali se věnovat tvorbě krátkých propagačních videí. Především na sociálních sítích úspěšné spoty pro Univerzitu Palackého je brzy vrhly vstříc dalším nabídkám a obzorům. Přes vizuály pro olomoucký festival dokumentárních filmů AFO či Letní filmovou školu v Uherském Hradišti se dostali až k točení reklam pro plzeňský pivovar, Becherovku či T-mobile.
Playlist u posledních tvůrčích projektů
Eskmo – Sol
Eskmo má tu schopnost, že dokáže hudebně popsat nové neobjevené světy a celkově působit velmi obrazotvorně. Muzikant vizionář. Pokud bych si měl někdy vybrat soundtrack ke svýmu filmu, přál bych si, aby zněl nějak takto.
Panda Bear – Panda Bear Meets the Grim Reaper
K americké alternativě jsem se dostal přes Animal Collective a následně k tomuto projektu jednoho z jejich členů. Jeho poslední album znám skoro nazpaměť a je to přesně ten typ alba, který ve vás zraje.
Jon Hopkins – Immunity
Jedna z mých nejoblíbenějších desek. Asi netřeba rozebírat blíže. Novodobá klasická hudba.
Přičteme-li si k tomu výše zmíněný klip DVA, je zřejmé, že práce zavedla Marka Partyše na dosti tenký led tvůrčích protikladů. Cítí nějaké vnitřní napětí, když na jedné straně pracuje pro zcela komerční projekty a na straně druhé se pouští do na koleni vytvořených lo-fi věcí? A V čem vnímá pozitiva i negativa u obou přístupů?
„Ano, určitý napětí vnímám neustále. To pnutí mezi oběma světy, který se ve svý podstatě vylučujou, ale zároveň k sobě mají určitou vazbu. Díky komerčním zakázkám si pak můžu dovolit pracovat 14 dní na klipu bez nároku na honorář. To by se mi bez komerčních zakázek dařilo jen stěží. A ty pozitiva a negativa jsou dány mírou kontroly od zadavatele. V komerční sféře se člověk stává spíše nástrojem, v té alternativní je pak plnohodnotnej tvůrce.“
Pokud jste zvědaví, zdali hodlá u role plnohodnotného tvůrce v nejbližší době zůstat a zdali i nadále bude mít blízko k české klubové scéně, pak máme dobré zprávy. Marek Partyš totiž po spolupráci s DVA kuje pikle také s Aid Kidem a Sunflower Caravan. „Natáčení klipu pro Aid Kida se blíží. Několikrát jsme to odkládali kvůli pracovním povinnostem, ale teď už máme pevnej termín a do konce listopadu by mělo být hotovo se vším všudy. Bude to klip o samotě, slepotě a nepovedenejch zázracích,“ přibližuje k první kooperaci a vzápětí dává nahlédnout i pod pokličku té druhé: „Klip k singlu Sunflower Caravan chceme stihnout do konce roku. Bude si takřka graficky hrát s naší percepcí. Prozradím, že se tam bude v rámci jedné lokace prolínat a vzájemně prostupovat více realit.“
Klipy, které Marka Partyše v poslední době nejvíce oslovily
Movement – Ivory (režisér: Manu & Fleur)
Pro mě dokonalý vyjádření intimity dvou lidí. Velmi vkusně ji režisérský duo Manu & Fleur obrazově tematizuje.
Joywave – Tongues (režisér: DANIELS)
Hračičkové z USA. Přesně díky tomuto typu klipů je mám rád. Naprosto převrací logiku a funkčnost běžných předmětů. Chtěl bych podobnou zbraň, která ale funguje naopak.
Fur Voice – Fantasía (režisér: Pablo Maestress)
Maestress mě v současnosti baví nejvíce ze všech Španělů. Asi proto, že se rád dotýká fantaskních světů a dokáže je dokonale výtvarně stylizovat. Španělská Alenka v říši divů.
Dan Deacon – When I was done dying
Tohle je oslava lidský představivosti. Bravurní spojení několika animátorů nepotřebuje dalšího komentáře.
„Guilty pleasure“ – klip, který je udělaný tak špatně, až se líbí
Do této kategorie přesně zapadá klip od režiséra Johna Hillcoata. Je to jeden velkej obraz umístěnej v galerii, do kterýho nějakej návštěvník dokreslil svý malůvky. A díky tomu se na něj teď chodí koukat o to víc lidí.
