Osobně jsem Šárku Motyčkovou potkal až při našem rozhovoru. Zapůsobila na mě ale o dost dřív jako propagátorka brněnského bizáru prostřednictvím článků na portále Brněnská Drbna. Oslovil mě její smysl pro humor, spolu s vědomím, že dokáže brát publicistiku i vážně, když jsme spolupracovali na medializaci nezákonné likvidace místní architektonické památky. Věděl jsem, že má přesah do výtvarna a rozhodl jsem se zjistit, jaký má vztah k hudbě.

Nová sbírka básníka, hudebníka a moderátora Jonáše Zbořila nese jméno Nová divočina. Hnacím motorem této poezie se v co nejširším slova smyslu stává sama autorova zvědavost. Básník odhaluje skrytou periferii hlavního města, pátrá po příčinách vzniku vesmíru a oproti první sbírce si staví nečekané emoční hráze. S Jonášem jsme si povídali o environmentální poezii, kapele Sundays on Clarendon Road, ale třeba i o krizi imaginace vyvolané letošní pandemií. 

Básník a hudebník Pavel Zajíc vydal dvě literární veřejností uznávané sbírky Ona Místa (2013) a Peníze (2018). Zároveň působí v undergroundové kapele Ťovajz a spol., s níž nedávno vydal desku Hořící Berdej. Došlo na ní ke zhudebnění celkem čtyř poém od nedávno zesnulého Jaroslava Erika Friče. V tuzemském kulturním prostoru je slovo underground chápáno rozporuplně. Tímto termínem – s jeho odkazem na minulost – se totiž stále označuje především tzv. druhá kultura, jejímž vůdčím duchem byl český teoretik, básník a zároveň manažer hudební skupiny The Plastic People of the Universe Ivan Martin Jirous. Právě perzekuovaná kapela svou unikátní tvorbou stanovila jakýsi primární obraz „undergroundové“ hudební estetiky, jež se stala interpretačním středobodem pro recepci zmiňovaného pojmu.  

O letošních prázdninách proběhla v rámci festivalu Brutal Assault pozoruhodná výstava; přímo na místo konání festivalu, do komplexu bývalé vojenské pevnosti Josefov v Jaroměři, se sjelo na tři desítky umělců z Česka, Německa, Holandska, Polska, Slovinska či Gruzie představit svá díla a poukázat na blízkost metalové estetiky a současného umění.

Každému, kdo se někdy trochu více seznamoval s deskami Floexe, případně kdo navštívil některý z jeho koncertů, jistě v paměti zůstala kromě hudby také vzpomínka na vizuální stránku. Grafické zpracování obalů alb Zorya a Gone a doprovodné koncertní projekce, které dýchají animovanou, snově-pohádkovou poetikou, jsou přitom dílem fantazie jedné ženy – Veroniky Vlkové.

Dokázaly by se kapely obejít bez videoklipů? Pravděpodobně ano. Ale byla by to velká škoda. Vizuální doprovod mnohdy dovede píseň do netušeného kontextu a interpretace, dodá jí jakousi organičnost, živost, duši. To je i případ skladby Nipomo. Na straně jedné DVA, na straně druhé Marek Partyš.

Hudba? To nejsou jen hudebníci. Hudba, to je spletité klubko vlivů různých lidí, kteří tu více, tu méně stojící ve stínu ovlivňují celý výsledek, celý posluchačský prožitek. Producenti, promotéři, dramaturgové, výtvarníci, spisovatelé... ti všichni mají v lecčems hudebním prsty.