ArteIN Jonáše Zbořila

Nová sbírka básníka, hudebníka a moderátora Jonáše Zbořila nese jméno Nová divočina. Hnacím motorem této poezie se v co nejširším slova smyslu stává sama autorova zvědavost. Básník odhaluje skrytou periferii hlavního města, pátrá po příčinách vzniku vesmíru a oproti první sbírce si staví nečekané emoční hráze. S Jonášem jsme si povídali o environmentální poezii, kapele Sundays on Clarendon Road, ale třeba i o krizi imaginace vyvolané letošní pandemií. 

Jonáši, v Tvé současné sbírce Nová Divočina se prolíná hned několik tematických rovin. Od té prvotně intimní, přes environmentální, k nějak emočně odtažité až apokalyptické. Upřednostňuješ ve sbírce nějakou z těchto rovin anebo to jsou pro tebe tři naprosto prolnuté světy?

Žádnou asi neupřednostňuji, mám pocit, že fungují dohromady, jedna požírá druhou, jedna z druhé tak nějak vyrůstá. Je ale pravda, že druhá polovina knihy, tedy básně o možném konci světa, respektive o světě bez lidí, nebo snad prostě takové maximalistické básně o světě a vesmíru, ve mně pořád vyvolávají nějakou zvědavost. Je to pro mě víc neprobádané území, což se mi líbí. O světě bez lidí, ale s pralesy bříz a tújí mezi dálničními nadjezdy, struskami, železnicemi a trafostanicemi, bych dovedl psát ještě dlouho. 

Asi budu znít jako pošuk, ale strašně mě baví pozorovat periferie města a pak skládat básně o skladech střešních krytin, nejlevnějších pneu, autobazarech, trafostanicích. Nebo o místech v lese, kde je najednou plot a za ním neznámá průmyslová budova – nejspíš je to jenom nějaký vodojem, něco takového, ale mně to připadá strašně tajuplné. 

A taky: zmiňuješ ten emoční odstup. Já jsem prizmatem silných emocí psal dřív docela dost, hlavně pokud šlo o smutek… Teď už mě to tolik nebaví. Mám pocit, že o pocitech se píše tak nějak pořád. Pocitům se nejde vyhnout, to je logické. Jen mě teď prostě zajímá literatura, která ze všech emocí preferuje zvědavost. Daleko víc, než nějaké introspekce do duše mě zajímá, z čeho všeho se skládá svět kolem mě. Vyloženě technicky řečeno. Pořád mi unikají zásadní souvislosti, takové ty obyčejné věci ze středoškolské fyziky, matiky, chemie, biologie, nechápu fungování inženýrských sítí, folikuly, gravitaci. Nedávno jsem se vyděsil při googlování termínu „vznik života“, protože jsem si uvědomil, že absolutně tápu. Doteď nevím, jestli mě uklidnilo, že se o něm nic moc neví.  

V půlce knihy díky zelené barvě papíru Tvé básně doslova prorostou přírodou. I obsah zde uvedených básní lze označit za „zelený“, ve smyslu reflektujících environmentální krizi. Ty v nich ale používáš zajímavou autorskou strategii, protože si všímáš opomíjených přírodních úkazů ve městě. Dalo by se říci, že na rozdíl třeba od environmentálního básníka Radka Štěpánka přicházíš v kontextu současné české poezie – a teď to nemyslím nijak negativně – s tzv. „městským pohledem“ na environmentální krizi? 

Já žiju odjakživa ve městě – jsem asi ten nejhorší typ člověka z města, nejhorší verze Pražáka. Dětství jsem prožil na Václavském náměstí, kde jsme bydleli do mých osmi let, dalších pětadvacet let bydlím u frekventované ulice v širším centru města. Mám pocit, že si daleko víc odpočinu, když jdu na procházku městem, než kdybych třeba šel do lesa. Takže dobře, že připomínáš, že to nevidíš negativně. Podle mě na městě nic negativního není. A taky myslím, že máš s tím městským pohledem pravdu. Ale vlastně je to ještě trochu složitější. Nevím, jestli píšu tak úplně o environmentální krizi, ne ve smyslu „pojďme zachránit tu krásnou přírodu“. Prostě si všímám míst, kde je mezi městem a divočinou – přírodou – nějaké tření. Moc přitom neřeším, co je negativní nebo pozitivní, právě proto, že mám vztah k oběma těm prostředím. Spíš to fascinovaně pozoruju. Ať už jde o rybenky v koupelně, túje a břízy, které zarůstají rub města, cvrčky, kteří zahlcují horkou červencovou Prahu i na Vinohradské ulici, v místech, kde byste je nikdy v životě nečekali. Najednou to tam zní jako na louce někde v Beskydech. 

Zároveň je pravda, že mě v jednu chvíli hodně zasáhla klimatická krize a spoustu textů v knize určitě ovlivnila. Teď jsem ale myslím v nějaké zvláštní fázi potlačování a zapírání. Jsem zvědavý, co přijde dál. 

Já myslím, že takhle jednoznačně jsem to v knize nemyslel. Ty básně jsou psané v různých dobách, s různými představami. Jednou si představuju, že vyhraje člověk, který všechno kolem sebe vyhladí, jednou zas, že lidstvo je taky zaměnitelná, křehká, dočasná entita. I kdybychom to tu všechno zničili, planeta zůstane a na ní možná i něco živého. Život má celkem velkorysou definici. I různé titěrné organismy, bakterie, jsou přece taky život. Dovedu si představit, že tu něco takového zůstane, i když okyselíme oceány, vykácíme všechny lesy, oteplíme planetu. Když mi bylo nejhůř v tom uvědomění, že si ničíme planetu, že přijde konec, tohle mi docela pomohlo. Kamarád, kterému jsem tohle říkal, se ale rozčiloval, že je to alibismus. Že jakmile ten proces jednou začne, jeho rychlost se bude exponenciálně zvyšovat, nakonec tu nebude žít vůbec nic. Má samozřejmě pravdu. Je zavádějící uklidňovat se tím, že Země bude, i když my nebudeme. 

Proč myslíš, že je environmentální básnění, s přihlédnutím např. k novým sbírkám Milana Děžinského, Olgy Stehlíkové, v současné české poezii na vzestupu? 

Na to ti asi neodpovím moc zajímavě. To básnění je v české poezii na vzestupu, protože je na vzestupu envrionmentální krize. Jediné, co mě k tomu snad ještě napadá, je, že poezie mi přišla vždycky trochu reaktivnější, rychlejší v tom, jak třeba oproti próze reflektuje současnost. To je ale spíš subjektivní pocit, navíc se to dá celkem logicky vysvětlit tím, že psát básně je prostě rychlejší. David Zábranský už také stačil vydat román, který reflektuje environmentální krizi. Ještě předtím to svým způsobem tematizovala Bianca Bellová v Jezeru. Textů o environmentální krizi bude nepochybně přibývat ze všech stran, žánrů a druhů. 

Jak moc tvou novou sbírku inspirovaly sci-fi romány a vědecké objevy? Byly tyto podněty hlavními stimuly k tomu, abys v knize docílil – slovy Petra Borkovce – tzv. „nelidského pohledu“? 

Opravdu hodně mě ovlivnila sci-fi trilogie Liou Cch‘-sina, Vzpomínka na Zemi, která začíná v době čínské kulturní revoluce, aby se pak ve třetím díle přesunula až do roku 18906416, do éry Vesmíru 647. Je to tak nepředstavitelný čas, až je to legrační. Cch‘-sin mě donutil k tomu, zkusit natáhnout představivost o trochu dál. Podobně mě inspirovaly články v takových těch rubrikách, které v médiích bývají stranou – hobby, věda, a podobně. Třeba článek o tom, jak bude vypadat svět, než vyhasne slunce, nebo o tom, že život může mít i jiný, než uhlovodíkový základ – třeba křemíkový nebo amoniakový. 

Takže taky jsem to mohl říct stručně: Ano. 

Už několik let působíš jako moderátor v populárním pořadu Liberatura na Radiu Wave, kde mapuješ aktuální dění týkající se současného světa literatury. Těží tvé psaní i z těchto impulsů nebo to naopak tvoji tvorbu omezuje? 

Nepochybně těží. Myslím, že kdybych nebyl v pravidelném kontaktu s dalšími autory, už bych dávno nepsal. Pomáhá mi připomínat si, že spousta lidí, kteří píšou, drtivou většinu času kreativně tápou. Nevědí, co dělají, spíš to tuší. Nejlepší věci často vzniknou proto, že ti autoři pochopili svoje nedostatky jako přednosti, přestali na sebe klást nějaké vnější nároky, uplatňovat na sebe nároky ve smyslu žánru. Třeba: zmínil jsi Borkovce, to je podle mě skvělý příklad autora, který teď víc píše prózu, ale přitom se nenechal vtlačit do takové té rigidní verze prózy – vymyslet příběh, postavy, strukturu, napsat novelu nebo román. Někdo by řekl, že Borkovec neumí příběh. Já bych řekl, že se naučil psát zajímavější verzi prózy. Takovou, která dokáže vyzdvihovat detaily a popisovat je s básnickou citlivostí, která vidí nečekané souvislosti, která nepotřebuje uvěřitelné postavy a strašně dynamický děj. Borkovec si dělá v próze svoje vlastní věci, přizpůsobuje si ji k obrazu svému. 

A taky jsem se díky Liberatuře naučil, že psaní a umění obecně je práce. Že to vyžaduje rutinu, disciplínu, a tak. Ne že bych teda někdy na psaní hrozně dřel. Rozhodně je ale osvobozující si uvědomit, že při psaní už nemusím čekat, až mě napadne něco geniálního, až budu smutný a budu se chtít vypsat. Blbost. Daleko víc je to o práci a pak o odstupu. 

Takhle to zní jako velkolepé prohlášení, já to říkal s nadsázkou. A přiznávám, že něco podobného jsem tvrdil i o environmentální krizi. Každopádně jsem to myslel tak, že psát texty o pandemii (a číst texty o pandemii) začne být brzo pěkná nuda. Nejsem si tím teda jistý, spíš si to myslím. Pořád na mě odněkud vykukují různé antologie textů z izolace, tematizace života v obýváku v teplákách a tak (sám jsem se samozřejmě taky jednoho dvou takových textů dopustil) – a já už to nedokážu číst. Nemyslím si, že o tom někdo dokáže napsat něco strašně zajímavého, nového, něco, co třeba všichni tuší, ale neumí to pojmenovat, potřebují na to spisovatele. Prostě sedíš doma, štve tě to, máš ponorku. Každý to cítí skoro stejně a všichni o tom spolu mluví. Může v tu chvíli literatura přijít s něčím originálním? Podle mě ne. 

Tady vidím tu analogii s jedenáctým zářím. Co chceš napsat o okamžiku narážejících letadel, když to všichni viděli? Co napsat o situaci, která byla pár minut předtím, než se stala, nepředstavitelná? A jak jí chceš překonat? Dokážeš napsat něco provokativnějšího? Tehdy byly ty strategie zajímavé. John Updike napsal knihu The Terrorist, ve které se pokusil vyobrazit kluka s arabskými kořeny z New Jersey, ze kterého vyroste terorista schopný hrůzných věcí. Johnatan Safran Foer psal o chlapci, jemuž při útoku na dvojčata zemřel otec, Martin Amis karikoval Mohammada Attu. Nic z toho nebyl vyložený průšvih, ale ani to nebyly knihy, které by se zapsaly do dějin literatury prostě proto, že byly skvělé. 

Jak se této krizi vyhnout? Myslím, že stačí prostě dál psát jen to, co psát chceš, nespoléhat na nějakou společenskou objednávku, nemyslet si, že psát o koronavirové pandemii je autorská povinnost. Není. Pokud se to člověka nedotýká, pokud ho to jen přízemně obtěžuje, kašlat na to. Ideálně si napsat pár vět do deníku a pak se vrátit k psaní o tom, co mě opravdu zajímá.

Kromě toho, že moderuješ a píšeš, jsi také hudebník. Působíš v kapele Sundays on Clarendon Road. Poslední deska Solid State nebyla minulý rok vydána na klasickém hudebním nosiči, ale jako instantní polévka. Jak celý nápad vznikl? 

Přišlo nám, že vydávat album na CD by bylo zbytečné, to už by nikdo nekoupil. Vinyl byl pro nás zase moc drahý. Pak našeho kamaráda, člověka, který nám dlouhodobě pomáhá s vizuální identitou, napadlo udělat čínské polívky. Solid State, pevné skupenství, nějakou asociací z toho vznikla instantní polévka, která se musí zalít horkou vodou. Stříbrný balíček (tedy náš prodejní objekt) navíc připomínal armádní příděly jídla, bylo v tom něco apokalyptického. Sbírka Nová divočina je poháněna zvědavostí a je v ní myslím i dost nadsázky, ale naše album, to je fakt čisté vyrovnávání se s možností, že svět končí. Vydat post-apokalyptickou desku jinak než jako poslední kostičku jídla, které si můžeš odnést do bunkru, to by byl fakt hřích. 

Jak moc se odlišuje psaní textů pro kapely od tvorby samotné poezie? Je v tom pro Tebe nějaký zásadní rozdíl? 

Texty pro kapelu se snažím psát co nejlepší, ale jako první je vždycky hudba a nějaký základní pocit, který se až časem přetavuje do slov. Je to tudíž daleko pracnější než psát básně, protože mám v drtivé většině případů dopředu danou melodii, rytmus, náladu. Vždycky ale zachovávám pravidlo, že těm textům musím věřit, že to nesmí být nějaké výplňovky. 

Na začátku jsem psal o těch emocích. Z básní mi silné emoce mizí, v hudbě zůstávají. Ale i tam mě myslím brzo opustí melancholie. To už je nuda.