Pavel Zajíc Pavel Zajíc Jitka Hanušová

ArteIN Pavla Zajíce

V tuzemském kulturním prostoru je slovo underground chápáno rozporuplně. Tímto termínem – s jeho odkazem na minulost – se totiž stále označuje především tzv. druhá kultura, jejímž vůdčím duchem byl český teoretik, básník a zároveň manažer hudební skupiny The Plastic People of the Universe Ivan Martin Jirous. Právě perzekuovaná kapela svou unikátní tvorbou stanovila jakýsi primární obraz „undergroundové“ hudební estetiky, jež se stala interpretačním středobodem pro recepci zmiňovaného pojmu. V dnešní době ale termín underground už neodkazuje pouze na záležitosti spojené s morálním odporem proti bývalému režimu či s avantgardním a progresivním přístupem k umění. Kromě univerzálního výrazu stále označujícího nějaké skryté, podpůrné hnutí (vymezující se proti jakékoliv oficiální kultuře) se v našem společenském kontextu slovem underground rovněž označuje jistá uzavřenost, neprostupnost, či elitářství, které by se dalo shrnout trefnou větou: „Vy jste tu dobu nezažili, tak do ní nemáte co kecat.“ 

Dříve v rámci různých názorů spíše pozitivní či pro kulturu produktivní pojem se tak postupně zatěžkal řečovými nánosy plnými rozporuplných přívlastků. Poslouchat Plastiky už dneska mezi mladými zkrátka není „in“. Můžou za to „otcové máničky“ (viz výše), ale nutno přiznat že i jejich děti. Respektive mladá generace mileniálů, která sice v rámci propojeného globalizovaného světa ví všechno například o současné australské hudební scéně, ale nikdy si neposlechla „plastikovskou“ desku Jak bude po smrti nebo by věděla, kdo je třeba Pavel Zajíček. 

Básník a hudebník Pavel Zajíc (1988) je ale z tohoto hlediska částečnou, i když jak následně uvidíme, přirozenou výjimkou, jelikož v současné době působí v undergroundové kapele Ťovajz a spol. „Jedná se o volný kolektiv kolem významné postavy brněnského undergroundu a saxofonisty Víti Holaty, který sestavoval kapelu vždy pro různé příležitosti, setkání a festivaly. Jde prakticky o volné kompozice, do kterých zapracovával poezii básníků jako je J. E. Frič, Karel Šebek, Homér apod. Důležitou součástí je ovládání speciálního hudebního nástroje ,holatofon– jednoduše se to dá popsat jako sestava ozvučených šroubovic, na které se dá hrát, škrábat, ťukat a využívat při tom i různých efektů. Poslední rok se scházíme v sestavě Ťovajz – Honza Bartoň (holatofon), Radim Babák (slovo) a Dráček (viola, holatofon). Ale je to otevřené, tak trochu kdo zrovna může. Středobod je Ťovajz,“ popisuje činnost kapely jeden z jejích členů Pavel Zajíc.

Ťovajz a spol. nedávno vydali desku Hořící Berdej. Došlo na ní ke zhudebnění celkem čtyř poém od nedávno zesnulého básníka Jaroslava Erika Friče, jenž se rovněž po celý svůj život pohyboval v prostředí brněnského undergroundu. „Právě s Ťovajzem za účasti holatofonů a saxofonu již Erik v minulosti vystupoval na různých čteních a festivalech, jako je například Potulný dělník. Základem jsou kompozice pro klarinet a saxofon, které se poté někdy volně, někdy důsledně, interpretují – okolní plochy holatofonů, případně violy/cella se přidávají v rámcově domluvených časech. Na zkouškách se dohodne základní tvar, zbytek je už na atmosféře,“ dodává Zajíc, který se s Fričem seznámil na sklonku jeho života.

Nejsem ani náhodou odborník na poezii J. E. Friče, vedl jsem ji i dříve v patrnosti (viz Orknejské víno), nicméně skutečně blíže jsem se s ní začal seznamovat až vlastně poslední dobou, právě skrze Ťovajze. Frič pro mě nebyl na prvním místě básník, ale spíše jakýsi komentátor. Měl přehled o společnosti, dokázal ji briskně komentovat. V situaci, kdy byl poslední roky prakticky odstřižen od reálného života, je to něco mimořádného. Spíše mě fascinovalo, jak dokázal ovlivnit jiné (rozhodně ne jenom pozitivně) a jakou měl kolem sebe auru. To je popravdě řečeno něco, co lze zažít jen v této ,podzemní kultuře. Ale znali jsme se minimálně, nejsem ten, kdo by měl o Erikovi mluvit.“ 

 

Pavel Zajíc se rovněž aktivně pohybuje v současných vodách české poezie. Vyšly mu literární veřejností uznávané sbírky Ona Místa (2013) a Peníze (2018). Na otázku, zda má aktuální básník (s odkazem na zmiňovaného J. E. Friče) splňovat dnes již zapomenutý Seifertovský apel – že básník má být svědomím národa – odpovídá následovně: „To není špatná myšlenka, že by měl být básník svědomím národa…. Asi souhlasím a budu to připomínat některým kolegům. Nesmíme zapomenout na to, že bardi budou neustále a snad nebude nikdy žádný ten skutečně poslední… jsou tu autoři středního věku, kteří se na ně snad také postupně transformují. Trochu nám však odcházejí skutečně významné literární osobnosti světového významu. Nejsem si jist, zda někdy někdo zaujme i v zahraničí, tak jako Pavel Řezníček, Ladislav Novák, Ivan Diviš, Havel, Kolář, Petr Král, Milan Kundera… Poslední dva jmenovaní jsou pochopitelně ještě mezi námi. J. E. Frič měl podobně jako další podnikatelé (kterým ostatně také byl) štěstí, že zažil a spolutvořil na vlastní kůži ten neuvěřitelný chtíč po svobodě (i literární), který tu byl v 90. letech. V té době se odehrály události, které byly pro nastupující generaci i pro tu mou až mytické. Mám na mysli třeba bítovská setkání u básníka a kastelána Kuběny, zakládání a obnovování literárních časopisů, reedice exilových děl.“

„Na příkladu Friče je také patrné, že se jako básník a literát rozhodně nepodceňoval – to si myslím, že trochu chybí v současné poezii. Dnešní autor, který se rozhodne být oným svědomím národa, se zároveň strašlivě bojí mimo literární společnost vystoupit a říct ,Já jsem básník a literát, čtěte mě!‘. Přitom formát poezie je do současné doby jak dělaný, je tolik témat, o kterých se dá hovořit vlastně už jenom poezií. Básníci by klidně mohli být zase trochu více nafoukaní a arogantní, profesionalizace oboru je v tomto žánru možná trochu na obtíž. Jedeme v obecném proudu, který říká hlavně nikoho neurazit, pokud možno klouzat po problému. Přitom jsme však k sobě i k druhým velmi přísní, bojíme se jít ven s tím, čemu stoprocentně nevěříme. Cítím, že se vytrácí punk a ta dřívější dekadence spjatá s životním údělem.  Jsem této konformity samozřejmě také příkladem.“ 

Ťovajz a spol., foto Zdeněk Vykydal Ťovajz a spol.foto: Zdeněk Vykydal

Jak bylo řečeno výše – není příliš typické, aby se zástupci mladé generace objevovali v kapelách čerpající inspiraci z českého undergroundu. Zajícův iniciační vstup do tohoto kulturního prostoru však probíhal přirozenou cestou: „Ťovajz je příbuzný našeho sbormistra Honzy Špačka, věděl, že hraju na klarinet a že mám k literatuře více než blízko. Potřebovali klarinet, tak mě oslovili. V undergroundu je i dnes spoustu mladých lidí, pankáčů, pisálků, muzikantů, výtvarníků… někdo chodí na ty akce z respektu k historii, někdo kvůli autenticitě, někdo se chce prosadit se svou tvorbou a tady má možnost publikovat často bez ,redaktorské cenzury‘. Já pocházím z Dačic, kousek od nich se vždycky dělaly undergroundové akce (Skalákův mlýn, Magorovo vydří, dnes aktivity knihkupce Ládi Hejla), do hospody pod komínem tam chodil Magor, seděl tam sám, nebo vymetal lidem popelníky. Poezie mě zajímala už na gymnáziu, ale nikdy bych ho tenkrát sám neoslovil. Ve vzduchu byla atmoška, to stačilo. Pro Magora roky 2004-2010 také nebyly nejsilnější, asi by mě poslal do prdele nebo mé šestnáctileté já jeho,“ říká sarkasticky Zajíc, pro něhož je slovo underground spíše žánrem, než společenstvím: „Literárně ho zřejmě nikdy nebudu úplně schopen naplnit. Na to jsem asi už bohužel i díky svému zaměstnání příliš konzumní, hudebně mám k němu blíže, a to skrze avantgardu, improvizaci a soudobou klasickou hudbu.“

Český underground jako takový se pro mnohé kritiky zapouzdřil v devadesátých letech sám do sebe. Pro lidi takzvaně „z vnějšku“ to mohlo znamenat jeho postupné ustrnutí. Konkrétně pro Pavla Zajíce ale má tato komunita stále platný význam: „Já si myslím, že byl zapouzdřený vždycky a že paradoxně díky tomu přežívá – jinak by to ani neuměl. Jakýsi symbol odporu k oficiálnímu je stále ve společnosti přítomný. A není to už dnes jen nějaký prvoplánový antikomunismus, ačkoliv je jasné, že tyto hlasy jsou z politických důvodů stále hlasité. Dnes v té komunitě cítím více než jindy i antikapitalismus, ale programově by vám to (z historických důvodů) nikdy žádná mánička neodsouhlasila. Důležitější je, že je to stále také komunita kapel a autorů, kteří se vzájemně podporují a které by samy v tom moři informací asi už dnes neobstály, tak to vnímám já.“ 

Básnická sbírka Peníze Básnická sbírka Peníze
Zajícova slova může potvrzovat i současná činnost undergroundových kapel, které přeci jen zmiňovanou subkulturu oživují. Například projekt Karla Škrabala nebo tvorba Tomáše Vtípila: „Tomáš Vtípil určitě vnesl do této komunity trochu toho intelektuálního experimentu, který má svou hravostí a bezprostředností právě s androšem dosti společného. Pracovat s Tomášem můžou často jen skuteční hudební (a zvukoví) srdcaři, těch je v undergroundu nespočet. Jinak je tam, myslím, živo dost i bez zásahů z vnějšku. Vítrholc spíš beru jako bigbít. Karla Škrabala beru spíše jako zasloužilého pořadatele brzy již jistě legendárního červnového festivalu Svatoslavský Přešlap, to je, myslím, čirý punk,“ říká Zajíc, jenž nyní sbírá materiály pro novou sbírku.

Pravidelně teď publikuji nové věci časopisecky, zkouším objevit nějaké nové vesmíry, sbírám poznatky, dočítám knihy a vymýšlím koncept, který by měl nějakou budoucí knihu provázet. Chtěl bych tomu ještě několik let dát a pořádně se vypsat přes různé žánry a experimenty k tvaru, který bude snad trochu inovativní. Dlouhodobě se chystám na nějaký dramatický text a experimentuji s kratšími formáty… Ale zatím to moc nefunguje. Doufám, že příští rok bude ve znamení nové epochy přírodní lyriky, ke které se ještě s pár kolegy snažíme literáty vyburcovat,“ uzavírá Zajíc. 

Tři hudební zážitky:

Začnu raději pro mě výjimečným letošním koncertem Tashi Wada Group ft Tashi Wada, Julia Holter & Corey Fogel (USA) z Kabinetu 1. dubna. To byla čistá krása, dlouhá a koncentrovaná kompozice pro bicí nástroje, gongy, dudy a Julii Holter. To je takovej ten pocit, když do sebe všechno pasuje, začneš myslet, přestaneš se soustředit na hudbu, začneš vnímat přesné frekvence.

Koncert: Tashi Wada Group ft Tashi Wada, Julia Holter & Corey Fogel (USA), Brno – Kabinet múz, 1. dubna 2019 

Není to asi ničím zajímavý postřeh, ale líbí se mi poslední Richard Dawson. Po dlouhé době, kdy se mi dařilo úspěšně ignorovat hudbu s anglickými texty, tak ve mně toto album vzbudilo vášeň zabývat se nejen hudební stránkou. Jogging je vynikající báseň.

Richard Dawson: 2020

Pořád si připomínám Společnost psů od Esazlesa. Na poměry žánru to je výjimečně propracované album, ke kterému se vracím, kdy můžu. To podprahové emo v něm jde až do kostí, texty nejsou veledíla, ale zde to ani není třeba - jsou přesný a to stačí. 

Esazlesa: Společnost psů

Komentáře

Více z této kategorie:

« ArteIN Kateřiny Barabášové

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.