Vytisknout tuto stránku

The Smashing Pumpkins - Vyplují s Oceanií ke světlým zítřkům?

Billy Corgan (The Smashing Pumpkins) Billy Corgan (The Smashing Pumpkins)

Historií této alternativní legendy devadesátých let jsme se zaobírali již koncem minulého roku, kdy tahle chicagská parta přijela do pražské Incheba Areny. Nyní se sestava kolem jediného původního člena Billyho Corgana vrací se svou další řadovkou – ačkoli, i kvůli takřka zcela jiné sestavě by nadcházející deska s názvem Oceania mohla být s trochou nadsázky pokládána za debut.

Není totiž tajemstvím, že pět let starý comeback Smashing Pumpkins je zatím více než rozporuplný, spousta lidí  kapelu posměšně přejmenovává na Smashing Pumpkins 2.0 (nyní už dokonce na Smashing Pumpkins 3.0) a tuhle nezáviděníhodnou situaci cítí také samotný Corgan. Ten dokonce přiznal, že pokud by byla Oceania propadákem, mohlo by to znamenat definitivní rozpad.

Nyní se tedy pojďme na onu druhou etapu této omládlé party podívat...

Zeitgeist aneb nevydařený comeback

Vše začalo v den vydání Corganovy první sólovky The Future Embrace, kdy se v chicagských novinách objevila výzva pro zbylé členy Dýní: "Chci svou kapelu zpět, chci zpět své písně a sny," napsal mimo jiné frontman. Z plnohodnotného reunionu však nakonec sešlo – James Iha i basistka z éry Machiny Melissa Auf der Maur vyjádřili svůj nezájem pro obnovení a původní basistka D'arcy Wretzky se dokonce nevyjádřila vůbec.

A tak se tedy tvrdohlavý Corgan pustil pod vlajkou Smashing Pumpkins znovu do práce, ačkoli z původní čtveřice zbyl pouze on a bubeník Jimmy Chamberlin. Tato dvojice se pak rozhodla celou desku nahrát o samotě, což jak Corgan uvedl, se příliš nelišilo od způsobu, kterým kapela pracovala za starých časů.

Po dlouhém hledání producenta, jenž by se ujal analogového nahrávání se nakonec spojili s Royem Thomasem Bakerem, který v minulosti pracoval například s The Cars, Queen, Yes nebo s Dusty Springfield. Nahrávalo se v domě ex-manžela D'arcy Wretzky Kerryho Browna na stejný čtyřiadvacetistopý rekordér, jenž byl použit při nahrávání opusu magnum Mellon Collie and the Infinite Sadness.

Album s názvem Zeitgeist bylo vzhledem k sedmileté pauze vyhlíženo s obrovským očekáváním. Nahrávka, točící se kolem politických témat, však v době svého vydání selhala na všech frontách. Kritika se snesla snad na všechny možné aspekty krom bubnování Jimmyho Chamberlina, které podle mnohých odvrátilo naprostou blamáž. Je však nutno zmínit, že jen málokdo se na toto dílo díval bez předsudků a většina lidí kritizovala především neúčast dvou zbývajících členů.

Dlouhohrající album? Už nikdy...

I tak se ale alba během půl roku prodalo asi půl milionu kopií, avšak ani to holohlavého frontmana neuspokojilo: "Zeitgeist se prodával, ale lidi ho stejně neposlouchali. Dřív když člověk vydal album, lidi znali aspoň první song. Teď neznali ani ten."

Rozporuplné přijetí Zeitgeistu pak Corgana na dlouhé roky ovlivnilo a dalo by se říci, že i dosti zmátlo. Frontman nabyl přesvědčení, že formát dlouhohrající nahrávky je v dnešní době naprosto mrtvý a tak se snažil přijít na jiný způsob vydávání svého materiálu.

První předzvěstí nové cesty bylo počátkem roku 2008 čtyřpísňové EP American Gothic – to zachytilo kapelu v naprosto opačné poloze než Zeitgeist, místo přimočarých vypalovaček zde kapela předvedla příjemné akustické kousky. Je trochu škoda, že kapela neposbírala více akustických písní z tohoto období a nevydala je jako právoplatné album. Takhle totiž písně působily poněkud rozházeně – některé z nich jste mohli slyšet na zmíněném épéčku, některé zase na DVD If All Goes Wrong, jež vyšlo téhož roku. Pokud se vám nechce prolézat celé DVD, doporučil bych především šestiminutovou 99 Floors či Peace + Love, která je netradičně podpořena harmonikou. Zaujme třeba i útržek dosud pravděpodobně nedodělané skladby Orpheus Descending. Nicméně studiové nahrávky těchto písní k dispozici zatím nejsou a není pravděpodobné, že by se na tom ještě něco změnilo.

Zeitgeistovským dnům však ještě také nebyl konec, během let 2008 až 2009 vydala kapela singly G.L.O.W., Superchrist a F.O.L.. Posledně jmenovaná skladba byla dokonce použita pro reklamu na Hyundai. Ačkoli songy oplývaly (až na výjimku v podobě nepochopeného experimentu s názvem Superchrist) hitovým potenciálem, na dno je srážely plytké texty, které byly jedním z problémů již na Zeitgeistu. Stačí jen vypíchnout refrény:

Come on and feel our love

Come on and feel our love

Come on and feel our love

Feel our love!

(F.O.L.)

Come on

Come on

Come on

Can you feel it?

(G.L.O.W.)

Či třeba jeden příklad ze Zeitgeistu:

Come on let's go!

Come on

Come on let's go!

(Come on Let's Go!)

Odchod Chamberlina a návrat k tradičnímu formátu

V březnu 2009 pak přišel další zlom, když Jimmy Chamberlin opustil kapelu. Corgan o incidentu nějakou dobu mlčel, poté však přiznal, že svého dlouholetého parťáka z kapely vykopl. V konkurzu na nového člena, kterého se zúčastnil kupříkladu i John Dolmayan ze System of a Down, byl jako náhrada vybrán teprve devatenáctiletý mladík Mike Byrne. V dalším konkurzu, do kterého se mohli skrze YouTube zapojit i fanoušci, byla vybrána i nová basistka Nicole Fiorentino, jež nahradila odchozivší Ginger Reyes. Čtvrtým členem pak zůstal kytarista Jeff Schroeder, jenž se ke kapele připojil již na turné k Zeitgeistu.

Téhož roku vznikla také superkapela Spirits in the Sky, tvořena kupříkladu Davem Navarrem z Jane's Addiction, Kerry Brownem či dnes již zesnulým basákem Markem Tulinem. Kapela odehrála během léta několik koncertů a představen na nich byl velký počet Corganových dosud neslyšených písní.

Některé z nich se pak staly součástí nového projektu s názvem Teargarden by Kaleidyscope, který kapela znovu pojala poněkud zvláštním způsobem. Porce čtyřiačtyřiceti songů měla být vydávána po dobu asi tří let, lákadlem navíc bylo, že všechen materiál měl být k dostání zdarma. Nicméně i tento projekt se za zdařilý pokládat určitě nemůže. Když pomineme fakt, že v těchto dnech již měl finišovat (zatím bylo uvolněno deset písní), tak nejvíce zaráží právě samotná kvalita materiálu. Ne, že by to byla naprostá katastrofa; tím největším problémem nejsou ani tak samotné písně – za přešlapy se dají označit snad jen repetitivní Astral Weeks či infantilní kousek Widow Wake My Mind - v mnoha případech však songy zabíjí chabá produkce. Corganův hlas je mnohdy nesmyslně v popředí (viz A Song for A Son) nebo jsou písně nepochopitelně zahlceny lacinými synťáky (viz Owata). Ale abychom jen neházeli špínu, objevují se i světlé okamžiky, třeba akustické zjevení v podobě A Stitch In Time.

Jak je však už typické, minulý rok se karta znovu obrátila a megalomanský projekt byl nejspíš poslán k ledu. Corgan popřel všechna svá oznámení o tom, že již nikdy v životě nevydá normální album a bez skrupulí ohlásil vydání Oceanie, osmé řadovky této chicagské party. Ta vychází za pár dní, avšak poslechnout si ji můžete například přes iTunes už nyní. Slibovaná nálož shoegazu se sice nekoná, ale i tak se po předchozích šlápnutích vedle jedná o slušné překvapení, což dokazují i velmi pozitivní recenze v zahraničních periodikách. Tak přece jen možná ještě noví Smashing Pumpkins chytnou druhý dech...

    Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.