Za nami je už sedemnásty ročník festivalu Pohoda. Únava sa mieša s radosťou, zábleskami stretnutí a zážitkov, či nostalgiou za intenzívnosťou každého vystúpenia, ktorých si svedomitý návštevník na festivale od rána do rána môže vychutnať niekoľko desiatok. Festival sa rokmi vyvíja a Pohoda už dávno pochopila, že reprezentuje značku a že nemôže (alebo by aspoň nemala) podliezať vlastné vysoko nastavené latky v starostlivosti o návštevníka a hudobnej dramaturgii festivalu.
Organizátori sa tohto roku rozhodli posilniť najmä štvrtkový rozbehový program, ktorý od osemnástej hodiny návštevníkovi ponúkal niekoľko alternatív na viacerých stejdžoch. Štvrtok sa tak z pozvoľného otváraku zmenil v zmesicu žánrov, prechádzajúcu od slovenského hiphopu A.M.O, mladučkú americkú gitarovku The Bots, legendárnym Pražským výběrom k zvučnejším Kaiser Chiefs až po hviezdy večera Smashing Pumpkins. (JK)
Zatímco v minulých letech byl první den spíše zahřívací, tentokrát byl program nabitý srovnatelně s následujícími festivalovými večery. Kdo si pospíšil a dorazil na letiště kolem sedmé hodiny, mohl si poslechnout na hlavní stagi Slovenské tance Petera Breinera a bylo to „zahájení“ (koncerty na dalších pódiích běžely už od šesti) ve velkém stylu. Oproti loňskému Liverpoolskému oratoriu Paula McCartneyho byl koncert filharmonie skvěle nazvučen a člověk přicházející od festivalových bran měl konečně chvíli pocit, že je na Slovensku (mezi početnou skupinou britských návštěvníků, kteří si nikdy nezapomenou vzít dostatečně viditelné vlajky). (ZM)
Kapela mladosti na dosah
Smashing Pumpkins síce patrili medzi headlinerov festivalu no v porovnaní s dych vyrážajúcimi vystúpeniami Nicka Cavea & The Bad Seeds alebo Atoms For Peace, túto pozíciu úplne neobhájili. Veľké očakávania sa miešali s loajálnosťou skalných fanúšikov, nezáujmom elektronicky orientovaných mladších návštevníkov a sklamaním tých niektorých nekompromisných, ktorí na festival prichádzajú kvôli mimoriadnym hudobným zážitkom. Smashing Pumpkins sú veľkou kapelou, no z pôvodnej zostavy, ktorá na festival možno aj zo zvedavosti a najmä pocitu dosažitelnosti kapely z mladosti, prilákala fanúšikov, ostal už len frontman Billy Corgan. Vystúpenie bolo vďaka spevákovej radosti sympatické no okrem prítomnej nostalgie za časmi minulými mu chýbala výnimočnosť, lahkosť a energia, ktorou prekvapili napríklad menej známi Beware of Darkness na menšom Orange stejdži. Zmiešané pocity z vystúpenia umocňoval tiež veľký rozdiel kvality zvuku v okolí hlavného stejdžu, na ktorý reagovalo publikum aj na sociálnych sieťach festivalu. (JK)
Fantasticky divný chlápek z Beware of Darkness
Jedním slovem naprosto strhující koncert předvedli američtí Beware Of Darkness. Upozorňovali jsme na tuto kapelu už v prvním díle Fest-namte se a jejich reprezentativní singl dával tušení, že tohle bude velmi zajímavé vystoupení, ale že budou až tak skvělí, to by mě ani ve snu nenapadlo. Možná mohou tyhle řádky znít jako přehánění, ale těžko budu přesvědčovat ty, kdo u toho nebyli a ti, kdo tam byli, nepotřebují jistě co více dodávat. Naživo je tato kapela totiž ještě o několik tříd výše než na studiové nahrávce.
Na debutanty mají Beware of Darkness slušnou zásobu songů, ale hlavně je umí podat naprosto parádním způsobem. Na první poslech obrovsky talentovaní hudebníci, na první pohled sympatické vystupování, které se jen tak nevidí, a oboustranné okouzlení bylo cítit z celého jejich koncertu. Zpěvák Kyle Nicolaides nemusel ani moc publikum pobízet, aby na kapelu nadšeně reagovalo. Zpočátku jste si nejspíše říkali, že je to trochu divný chlápek, svým pohybovým projevem velmi unikátní, ale po pěti minutách se vám to prostě muselo začít líbit. Kde se v něm bere takový hlas, je mi rovněž záhadou, ale pokud jsem dříve psala, že Beware of Darkness by se mohli zamlouvat fanouškům The Black Keys, tak teď musím dodat, že by bylo chybné vůbec Beware Of Darkness nějak kategorizovat. Ano, je to hodně šlehnuté classic rockem, ale zároveň takový samorostlý talentovaný zjev, že bych si i vsadila na budoucnost této kapely a předpokládám (a doufám), že o ní ještě uslyšíme. (ZM)
Prototyp festivalovej kapely
Ešte pred Smashing Pumpkins sa na hlavnom stejdži hviezdila britská gitarovka Kaiser Chiefs, ktorá potvrdila postavenie „festivalovej kapely“. Svojou živelnosťou a prácou s publikom pobavili a príjemne naštartovali večer. Vďaka spevavým refrénom, zapamätateľným melódiam, či chytľavým popevkom na chvíľu pookrial nejeden náročnejší poslucháč a prepáčil kapele akúsi absenciu hĺbky.
O tom, že je Pohoda mimoriadným festivalom svedčia najmä možnosti, ktoré sa davu núkajú počnúc piatkovým ránom. Diskusie, workshopy, divadlo, prednášky a výnimočné skoré koncerty ako spoločné vystúpenie Bratislava Hot Serenaders s Milanom Lasicom a Ondřejom Havelkom pomáhajú vytvárať atmosféru multižánrového medzigeneračného podujatia.
Metamorfované princezné
Medzi najväčšie príjemné prekvapenia tohto ročníka festivalu určite patrila Američanka žijúca v Barcelone Maïa Vidal. Sila jej emotívneho bezprostredného a najmä hravého vystúpenia bolo umocnená skromnosťou a všestrannosťou dvojčlennej sprievodnej kapely. Trojica naplno pracovala s intímnejšou atmosférou šapitó, vďaka ktorej si kombinácia silného hlasu a pestrofarebných aranžmánov úplne podmanila publikum. Vraj išlo o jeden z absolútne najlepších koncertov aký doteraz trojica zažila.
Kým Maïa Vidal stelesňovala dievčenskú naivnosť, Kate Nash sa rozhodla staviť na drsnejšie vystupovanie a surový zvuk gitár. Nové skladby, ale aj tie staršie v nových aranžmánoch v sebe spájali energiu a lahkosť dievčenských zoskupení akými sú napríklad Dum Dum Girls, či Vivian Girls. Z popovej princeznej tak metamorfovala na rebelujúcu rockovú raketu s polepenou gitarou, ktorá v sprievode svojích gitaristiek a bubeníčky previedla návštevníka svojou tvorbou s úprimnou radosťou a 100% nasadením. (JK)
Aj klubové záležitosti na Pohodu patria
Další zářez Pohody v podobě objevování nových kousků přišel úderem šesté hodiny ve Space Aréně. Své snivé, barevné psychedelické tóny tu rozprostřel Youth Lagoon. Kdo by si přál v Trenčíně MGMT nebo Tame Impalu, nebyl zklamán, pokud dorazil na tento koncert. Youth Lagoon proměnil stan s krytou stage v jiný svět a na chvíli jste mohli zapomenout na to, že jste na poměrně velkém festivale, alespoň na naše regionální poměry. Samozřejmě, podobná hudba je spíše klubová záležitost, ale na místo, jakým je Pohoda, jednoznačně patří.
Páteční brzký večer patřil Bloc Party. A je to jediná kapela, kterou jsem v tomto měsíci viděla živě dvakrát po sobě, neubráním se tedy určitému srovnání. Už od první skladby bylo zřejmé, že Bloc Party jsou v trochu „líné“ náladě a k podvečernímu slunci to vlastně naprosto sedělo a nic jste v tu chvíli nepostrádali. Ale po chvíli už toho bylo najednou tak nějak dost, až to snad Keleho vyburcovalo k tomu, aby začal trochu více komunikovat s fanoušky a dalo by se říct, že od té chvíle se Bloc Party opravdu snažili. Hráli jak nové věci, tak starší vypalováky a pořad je to jedna z předních britských kytarovek, která si ještě zachovala pozici kapely, na jejíž koncert stojí za to jít. Ale nemůžu si odpustit poznámku, že s roztančeným a divokou energií nabitým stanem na Rock For People byl tento koncert takovým nedělním dýchánkem. I když já osobně jsem ráda, že jsem si Bloc Party konečně také naživo poslechla, v porovnání s hradeckým festivalem byl na Pohodě jejich koncert perfektně ozvučen (a bez výpadků).
Dalším vrcholem v řadách menších kapel (vynechme teď headlinery, u kterých se to tak trochu očekává), bylo vystoupení Django Django. Chválená debutová deska, songy s kreativní rytmikou a dobře zapamatovatelný pop, ale zvládne tato formace bavit na základě jednoho alba po celý vymezený čas? Ano, samozřejmě. Django Django naběhli na pódium v jednom ze svých stylových (černobíle sladěných) kostýmů a sázeli jeden hit za druhým. Bezchybné, zábavné a opět se silnou zpětnou vazbou. Během asi hodiny zaznělo snad celé jejich debutové album, prostor dostaly i pověstné kokosové skořápky a kapela hrála, jako by jí patřil celý vesmír.
Tancujúci Yorke je lepší Yorke
A Django Django byli takovou koncertní porcí, že už by se snad ani ten večer nemuselo nic dalšího konat, ale hlavní program měl ještě přijít. Za pár minut se na hlavní stagi objevil Thom Yorke s Atoms For Peace. Ke kvalitám jejich živého projevu, který byl ještě obohacený oproti studiovkám o další dimenzi, a magii vládnoucí na jejich vystoupení asi není potřeba mnoho říkat. Snad bych jen dodala, že příliš mnoho lidí volá po koncertě Radiohead, což je sice kapela, která byla součástí mnoha životů, ale přece jen mám pocit, že Yorkovi mnohem více sluší být „tančícím Yorkem“ než tím depresivním týpkem, co zpívá „I'm a creep, I'm a weirdo“. Všechna čest hudebníkům, a to se týká i ostatních členů této formace, že se dokázali žánrově posunout a přinést současnému světu hudbu, která nezní, jako když si parta starších chlápků hraje jen tak pro radost. Atoms For Peace je živý organismus, rytmicky pulzující, promyšlený do nejmenšího detailu a při tom všem dost uvolněný a nesvázaný pravidly. (ZM)
Počas koncertu Atoms For Peace sa basák Flea (okrem iného aj člen Red Hot Chili Peppers) poďakoval za to, že si mohol zahrať na tom istom pódiu ako bubeník Tony Allen, legendárny tvorca žánru afrobeat. Tony Allen a jeho ansámbl predviedli na hlavnom stejdži mimoriadne vystúpenie. Kompozične prepracované skladby na letisku vytvárali miestami až filmovú atmosféru, v ktorej sa miesila hypnotická repetitívnosť s jazzom a prvkami worldmusic. (JK)
Práve afrobeat značne „poznačil“ i posledný nahrávku Atoms For Peace Amok, čo sa prejavuje aj v živom prevedení. Na Pohode išlo skutočne o to živé, Fleove kreácie zhutnili zvuk, pridali trocha inštrumentálnej ekvilibristiky a prebrali mnohé linky, ktoré sú na Amok či staršom sólovom albume od Thoma Yorka – Eraser – zhmotnené elektronickými zvukmi. Yorke dostal v podobe Fleu i zdatnú tanečnú výpomoc. Vidieť na Pohode Radiohead by tak bol veľký splnený sen pre množstvo ľudí i organizátorov, no mať tam Atoms For Peace znamenalo zachytiť výnimočnú udalosť. (FD)
V ďalšej časti prejdeme pod drobnohľadom sobotné koncerty. Od famózneho Nicka Cavea cez pulzujúceho Bonoba až k sympaticky vyslúžilým muzikantom z Buena Vista Social Club. A oveľa viac, keďže netreba zabúdať ani na kapely z našich končín.
Pohoda Festival 2013, Trenčín - Letisko, 11. - 13. 7. 13
