Jsme v cíli, uzavíráme naše výroční žebříčky? Podívejte se na poslední várku desek, které nás v minulém roce nejvíce oslovily. Výběr je pestrý – žánrově, náladově i geograficky. Doplňte si přehrávače, jestli vám něco uteklo. Za tyhle nahrávky dáváme ruku do ohně. A pomalu přesouváme naši pozornost na rok letošní, který jistě bude v zajímavých deskách neméně plodný.
Nejlepší české desky | Nejlepší zahraniční desky (I.) | Nejlepší zahraniční desky (II.)
Červen
Damien Dubrovnik – Great Many Arrows
Dvoustý release dánského labelu Posh Isolation nemohl přijít od nikoho jiného než od samotných zakladatelů. Loke Rahbek a Christian Stadsgaard vyprodukovali experimentální soundtrack ke konci světa, kde v juxtapozici stojí klasické nástroje jako varhany či housle a hororový synťákový podkres. Když nastoupí maniakální řev, husí kůže na sebe nenechá dlouho čekat. Album dokazující význam celého labelu... (fh)
Sleep Party People – Lingering
Dlouho se mi nestalo, že bych se do jakékoliv hudby musel proposlouchávat. V posledních letech jsem se naučil vybírat si věci, o kterých jsem předem věděl, že se mi budou líbit. U Lingering od Sleep Party People to tak nebylo, trvalo mi snad týden, než jsem pod zdánlivě velmi homogenním materiálem objevil skrytou citlivost jakoby veselých melodií a uhrančivou melancholii lyriky Briana Batze. Po excelentním živém vystoupení jsem rád, že jsem ten čas Lingering obětoval. (rn)
Vince Staples – Big Fish Theory
„Move your body if you came here to party, and if not, pardon me,“ začíná Vince Staples v tracku Party people, než pokračuje „How am I supposed to have a good time when death and destruction is all I see?“. Ve svém druhém studiovém albu Big Fish Theory se Vince přesouvá do tanečního klubu, zatímco pokračuje ve zkoumání temných stránek jedince ve společnosti. Nihilistické lyrics o politice, sebevraždě, rasismu a slávě se formují do tempa deatroitského techna, housu a hip hopu. Big Fish Theory vyzařuje manickou energií, zatímco předměstím LA zní křik racků a výstřely zbraní. Album změkčuje sladký, občas mumlavý hlas Kilo Kish a ústřední písničkou je pro mě Yeah Right, jehož producenty jsou Flume a Sophie. Track začíná Vincovou kritikou tradičního vidění rapera, načež přichází nečekaný vstup zpěvačky Kučka následovaný Kendrickem Lamarem. Big Fish Theory se vyvarovává tradičním rapovým producentům, místo toho tíhne k elektronice, objevují se na něm ale jména jako je A$AP Rocky nebo Juicy J. Album je plné experimentů a svou revoluční povahou snad nejvíce vystihuje to, jak by měl vypadat rap v roce 2017. (mp)
Červenec
Arcade Fire – Everything Now
Taneční parádičky, to je přesně to, co kanadská formace Arcade Fire umí. I když se mohlo zdát, že oheň skupiny pomalu vyhasíná, opak je pravdou. Projekt Everything now odstartoval v létě satirickou recenzí na webu Stereogum, který si nechala vytvořit samotná kapela. Od časů Neon Bible a Funeral se kapela rozhodla více experimentovat a pustit do celé tvorby více šťávy. Celé album působí jako retro sonda do sedmdesátek, plná nespoutaných rytmů, zejména Signs of life přinutí si pobrukovat v autě i největšího bručouna a odpůrce indie. Instantní léto slisované do stříbrné placky. (kh)
Shabazz Palaces – Quazarz Vs. The Jealous Machines/Quazarz: Born On A Gangster Star
Světový hip hop netrpí zrovna nedostatkem inspirace, o nevšední rapperské nahrávky není nouze. Proč ale vybírám mezi nejlepší desky roku právě seattleské Shabazz Palaces, má jednoduchý důvod. V rozsáhlém projektu rozděleném do dvou paralelně vydaných dílů vytvořili vlastní fantazijní svět plný odkazů na nynější Ameriku a hudebně použili tolik různých prostředků, až by jeden těžko uvěřil, že to album je ještě stále koherentní. Ale ano, je to jako dobře napsaný literární příběh s mnoha postavami a vedlejšími zápletkami ve volném stylu. No gangster sound, no pop, no trend my killer beat is not your friend. (zm)
Srpen
Brand New – Science Fiction
Americkou indie kapelu Brand New jsem navzdory její nabité diskografii slyšel poprvé až s její letošní deskou Science Fiction, k níž mě náhodně přitáhl její skvělý obal. Hudebně se Science Fiction obrací někam k devadesátým létům – představuji si, že takhle nějak měl znít v druhé půlce devadesátek tzv. post-grunge. Nahrávce vévodí stadionové hitovky Can’t Get it Out nebo Out of Mana, mě ale kapela nejvíc baví v zádumčivější poloze. Vrcholem jsou Could Never Be Heaven připomínající dřevité folkové songy z šedesátých let či podmanivá 137 s mrazivým refrénem „Let’s all go play Nagasaki / We can all get vaporized / Hold my hand, let’s turn to ash / I’ll see you on the other side“. (jz)
Iron & Wine – Beast Epic
Šesté album vousáče Sama Beama alias Iron & Wine je opět skvost. Po práci s velkým hudebním tělesem s vokalistkami a dechovou sekcí v minulých letech se na nové desce vrátil k jednoduchosti a nahrál ji jen s pár muzikanty. „Jsem fascinován tím, co vytvoří čas na našich tělech a v našich srdcích. Domnívám, že jsme neustále v nějakém stádiu přechodu. Beast Epic je sbírka o krásách a bolestech, které se objeví až dospějeme a později,“ uvedl o velmi příjemné akustické/americana nahrávce. Mimochodem Sam s kapelou vůbec poprvé vystoupí v rámci evropského turné i v Česku – 8. února v pražském Divadle Hybernia. (tk)
Lil Peep – Come Over When Your’re Sober
Lil Peep bylo údajně jedno z nejvyhledávanějších slovních spojení na českém internetu v letošním roce. Před smrtí ho u nás neznal skoro nikdo, po smrti mu začali lidé podléhat a i pro mě se jeho emo trap stal určitým guilty pleasure. Každopádně texty o životě prosyceném depresí a xanaxem, který se nakonec 21letému rapperovi z New Yorku stal osudným, se mi nějak trefily do nálady. (rn)
Portico Quartet – Art in the Age of Automation
Po ne úplně špatných experimentech s dubstepem a synthpopem se britští Portico Quartet vrátili k tomu, co je nejvíce zdobilo v minulosti. K prozkoumávání teritorií, v nichž se jazz střetává se současnou elektronikou a ambientem. Cesta to tentokrát není nikterak objevná, o to více však v místech dobře známých čtveřice hledá nové stezky a perspektivy. Saxofon, hang drum, syntezátory, basa a bicí splétají nespočet múz, které oscilují od techna se severským nádechem přes moderní přístupy k world music po zasněnou jazzovou tradici – častokrát několikrát v rámci jedné skladby. Pestrobarevné, překypující nápady a díky dostatečnému počtu dostatečně dlouhých skladeb prakticky neoposlouchatelné. (tf)
The War on Drugs – A Deeper Understanding
Kdo by neměl rád The War On Drugs, momentálně asi nejznámější kapelu z Philadelphie? Jejich čtvrté album vařili podle stejného receptu jako v roce 2014 vřele přijatou a milovanou Lost In The Dream a přidali taky nějaké nové koření. Indie-rocková taťkovská parta kolem (Boba Dylana milujícího) Adama Granduciela natočila svou nejbohatší, nejpřesvědčivější a nejméně samotářskou desku. Granduciel má sice pořád podobně zastřený zpěv a rytmicky bicí šlapou pořád stejně (dobře), ale co je hlavní – jejich tvorba je na „novince“ uvěřitelná, silná, pestrá a chytrá. Ani nejde vyzvednout konkrétní skladbu, jako celek je to velká, místy zasněná, jízda. (tk)
Září
Mount Kimbie – Love What Survives
Třetí deska Mount Kimbie s názvem Love What Survives ukazuje, jak se toto seskupení proměnilo jak členy, tak hudebně. Původně elektronické duo, dnes plnohodnotná kapela se spoustou živých nástrojů, což jde z alba dobře poznat. Průkopníci žánru post dubstep nám nabízejí taneční hudbu, krautrockové pasáže i melancholické melodie. (nb)
Protomartyr – Relatives in Descent
Tak jako šero a beznaděj postupně prostupují kdysi prosperující čtvrti Detroitu, tak stejně sedly i na hudbu Protomartyr. Jedna z nejvýraznějších kytarovek posledních let letos vydala svou nejtemnější desku. Ztrápenou, ne frustrovanou jako kdysi, hledající smířlivost, nikoliv cesty k revoltě. Jejich post-punk nikdy nebyl zachmuřenější, kytary duní v mollových partech a koketují s gotickými prvky. Na předchozích deskách Protomartyr sázeli hity, Relatives in Descent je hitem jen ve své celistvosti – silné skladby se v kontextu stávají ještě silnějšími. Detroitské elegie. (tf)
Siriusmo – Comic
Německý elektronik Moritz Friedrich aka Siriusmo je po krátké odmlce zpět se svou třetí nahrávkou Comic, která dosahuje svého názvu; barevné, vtipné a veselé. Čerpá z mnoha stylů, které přetváří k obrazu svému. Co říká sám Siriusmo o svém díle? „Comic je jako kresby diletantských dětí hrubě načrtnuté velkým fixem, jako abstraktní rozpoložení i jemně vyřezávané romantické obrazy. Čtrnáct skladeb vytrhaných z knížky omalovánek, určené k zbarvení tebou!“ (nb)
Říjen
Colleen – A flame my love, a frequency
Francouzská zvuková kouzelnice Colleen na svém nejnovějším albu opustila svůj dvorní nástroj viola da gamba a omezila se pouze na titěrný kapesní syntezátor. S ním vytvořila melodie, které jsou ryze noční, tiché, křehké, uklidňující, typicky bloudící někde mezi bděním a snem, zvukově někde mezi midi tóny a smutným osmibitem. Colleen většinu skladeb nahrála doma, bez post-produkce. Zachytila syrovou atmosféru svého rozjímání nad teroristickými útoky v Paříži. Bez strachu a naléhavosti, spíše s jakousi touhou po nalezení vnitřního klidu a harmonie. (tf)
Kiasmos – Blurred
Ačkoli záměrem bylo vytvořit něco mnohem temnějšího, díky islandskému jaru je nové EP od Kiasmos prozářené světlem. Elektropop Januse Rasmussena a jemné tóny klavíru Oláfura Arnaldse se potkávají na poli minimalistické elektroniky a vytváří nádherný celek. Blurred zní lehkým letním deštěm, jednoduchými rytmy a čistými klavírními akordy. K čtyřem skladbám přibyly ještě dva remixy od britského producenta Bonobo a německého hudebníka Stimminga, které posouvají tóny písní Blurred a Paused do rychlejšího, cinkavého tempa. Kiasmos svým novým albem lákají k tomu zavřít oči, odpoutat se od času i prostoru a uchopit kouzlo islandské přírody. (mp)
Rainforest Spiritual Enslavement – Ambient Black Magic
Dominick Fernow je mág. Prurient, Vatican Shadow, miluju jej všude a nejinak je tomu i v případě letošního techno ambientního releasu pod monikerem Rainforest Spiritual Enslavement. Tohle už v podstatě není hudba, ale záznam pralesního života. Planet Earth se může jít zahrabat, Fernow je David Attenborough budoucnosti a džungle je shapeshifter. (fh)
St. Vincent – Masseduction
Annie Clark, extravagantní diva se lví hřívou a hlasem jako zvon o sobě tento rok dala vědět zejména s novým albem s názvem Masseduction. Ačkoliv mohli být fanoušci zaskočeni náhlou změnou zpěvaččiny image, kdy se vyloupla v uhlazenou dámu, vše mělo svůj důvod. Jak je známo, Annie si umí otevřít pusu a říznout do strun své kytary, když se jí něco nelíbí. V nejnovějších nahrávkách se pustila do kritiky honby za dokonalým vzhledem, zákroků plastické chirurgie či farmaceutického průmyslu. Album je rytmem, melodiemi i texty našlapaná jízda pro všechny milovníky indie rocku i lehkých synťáků. (kh)
William Patrick Corgan – Ogilala
Postava Billyho Corgana se na současné hudební scéně těší spíše posměchu, ať už za to mohou jeho mnohokrát nedotažené a rozpačité počiny se Smashing Pumpkins, experimentální AEGEA či jeho prapodivné povídání v médiích. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že i Corganova zhruba o rok zpožděná sólovka bude spíše fiaskem. Opak je ale pravdou, jedná se o jeho nejlepší počin od vydání první Machiny (2000). Velice skromná, na první poslech až nenápadná/nevýrazná deska nabízí jedenáct akustických skladeb jako vystřižených z úspěšného dvojalba „Dýní“ Mellon Collie… – vrcholem jsou klavírní Mandarynne, příjemně melancholická Amarinthe či jediná svižná skladba desky Half-Life Of An Autodidact. Jen škoda, že se vydání nahrávky znovu neobešlo bez Corganových typických výstřelků – snad kvůli menšímu zájmu posluchačů změnil na Spotify po pár týdnech obal alba a jméno William Patrick Corgan předělal zpátky na Billyho Corgana. Navzdory tomu je ale tahle tichá poloha pro bývalého frontmana Smashing Pumpkins momentálně tou nejlepší volbou, tak snad mu vydrží alespoň na jednu další desku. (jz)
Listopad
Björk – Utopia
Letošní podzim bezkonkurenčně patřil islandské královně experimentální hudby – Björk. S novým albem zpěvačka opouští temné časy rozvodu s manželem, které promítla do předchozího alba z roku 2015 Vulnicura a probouzí se do časů Utopie plná optimismu a štěstí. Album jako celek působí jako procházka skrz tajemný les, kterým nás Björk jako kouzelná víla provede. Album plné zvonivých veršů, strun harfy a flétnových tónů se doopravdy velmi povedlo a nezbývá než Björk poděkovat a opět jí přivítat ve světlém a usměvavém světě. (kh)
Yung Lean – Stranger
Od počáteční internetové cloud rap estetiky přes temné období k mnohem upřímnější výpovědi. Yung Lean ve svém třetím albu dospívá. Stranger se těší skvělé produkci a ke klasickému sad rapu přibývá zpěv. V hlavě mi zní éterické beaty a melancholické vokály z písničky Red Bottom Sky následované návykovým songem Snowman. Nejodvážnější je pro mě psychadelicky melancholická Agony, ve které se Leanův hlas nese přes dětské chorály a tóny rozladěného klavíru. Stranger je emocionální výpovědí o psychickým problémech a drogách, kterou probleskuje naděje. Ačkoli Lean vypráví o izolovanosti, je upřímnější a otevřenější, než kdy dřív. (mp)
