Začátkem minulého roku vydali brněnští Bare Escape své první album In a Flash. V tradičním složení dvě kytary, basa, bicí najdeme členy matadorů VDYD Tomáše Hrubana a Davida Mikeše, vokál obstarává Aleš Gajdošík z Ette Enaka a na basu hraje Vendula Pukyšová z post-punkových sinks. Na charakterní nahrávku se skate-punkovým nádechem (v tom nejlepším slova smyslu) navazuje kapela svou druhotinou What If We Burn It.
Zdánlivě slunečnou atmosféru debutu střídá konvenčnější chlad typický pro post-hardcore/indie scénu 90. let, počin by nezapadl ani na věhlasném labelu Dischord. Například hned druhá skladba Red Floor zní jako vystřižená z posledního alba Fugazi. Politická message, nikterak příliš akcentovaná, se ozývá z popěvku písně Get Us Together („Burn the yellow fields!“). Implicitní narážka na postupně budované dominium našeho bezúhonného premiéra?
Hudební skvosty a konzistentní zvuk můžeme slyšet především v úvodní Shout Shout Shout. Lámané beaty se nádherně prolínají s nařvanými kytarami Aleše a Tomášovy vyhrávky přímo září uprostřed úhledně strukturovaného nepořádku. Velkou pochvalu si zaslouží produkce a zvuk mistra Ibeho (Jan Uiberlay), který je s kapelou spjatý právě skrze VDYD. Náruživé milovníky energických, inteligentních kytarovek jistě potěší, že Bare Escape zní stejně dobře, ba i lépe naživo. Měl jsem tu čest je slyšet toto léto v rámci letní Kabinet Múz Stage a nemohl jsem uvěřit, že fungují tak krátce. Pozoruhodný cit pro melodii, dvojhlasy z nebes a preciznost snoubená s neřízenou energií z nich činí špičku současné české kytarové scény. Kapele nevládne excentrický frontman nebo příliš excelující jednotlivec, jejich hudba jakoby bez ega dává prostor vyniknout muzikantským kvalitám zkušených postav na pódiu.
Vrcholem alba je pro mě asi tříminutová Vacation, noisový slacker s nádechem toho nejlepšího ze Sonic Youth, píseň, kde melodie ustupují nejasným harmonickým zvratům. Poslední, nejsmutnější They Will Burn These Anyway vkládá do nejasných zítřků beznaděj i dávku konejšivých refrénů. Pokud to půjde tímto tempem, dvě alba ročně, zbude vůbec na scéně pro další vážné kytarovky prostor?