Je to rok od roku stejné. Vždycky, když si říkám, že je pomalu na čase uzavřít rok a začít rekapitulovat, co nejlepšího jsem během těch dvanáct měsíců slyšel, narazím na jméno, které mi záhadným způsobem proteklo mezi prsty a které zapříčiní, že pomalu budované best of žebříčky můžu začít příčku po příčce skládat zase od začátku. Vina tentokrát padá na pražskou pětici Introspekce.
Post-punkové základy a rytmika, na tom zdrogované nánosy z osmdesátek – dark wavem počínaje, někde mezi synthpopovým novoromantismem a policajtem z Beverley Hills konče. Za mikrofonem pak slečna se stylizovanou dikcí ležérního znuděného dítka a afektované fifleny zároveň. A ty texty! Hořkosladké příběhy obyčejných a průměrných lidí protkaných imaginací dětské filosofie, zabalené v umělecké distingovanosti a odměřenosti. To platí tedy především pro Slaďárnu, ale částečně i pro zbylé dvě věci na EP Gymnasium.
Cituji: když jsem chodila do školky, řekli mi / že všichni pocházíme z vajíčka, které mají maminky v bříšku / prý je každé to vajíčko velké jako jedno zrnko písku / nikdy jsem si pak už nemohla hrát s bábovičkami / přesypávala jsem zrnka mezi dlaněmi / dokud mi tam nezůstalo jen to jediné / zkoušela jsem ho rozdrtit mezi prsty, / pak jsem si jej položila na jazyk, / zavřela oči / a polkla.
Více slov snad netřeba.