Bodavá nasranost snoubící se s jemností vykrystalizovala v první dlouhohrající desku jedné z nejožehavějších kapel současné brněnské scény, sinks. Album vychází 14. května na ostravském labelu Korobushka records, který hostí například München Konflikt nebo I Love 69 Popgejů. Sugestivní cover art od Michaely Rožnovské zdobí 250 vinylů, které skýtají deset skladeb.
Již úvod eponymního alba udeří disonantní kytarou, jejíž nespoutanost rámuje celé vyznění nahrávky. Vendulina basa a Peterovy bicí vytváří bezchybně zkonstruované hřiště, na němž řádí hravý Antonín se svými průbojnými riffy a verši v duchu „nespokojím se s ničím, co diktát káže, vašich bílých límečků se nebojím”. Snad jsem to pochopil správně. Texty opřené o toxické prostředí hlučných měst však především pojednávají o wertherovských pocitech, něžně zachycených v obrazech intimní poetiky, jako třeba ve White Whales: „Apart from raindrops on your eyelids, I don’t remember anything.“ Drobný po kapsách a o to cennější vzpomínky v hlavě, konejšivá láska a drásající neklid nemají sebemenší problém vést se za ruce při procházce krysami zamořeným městem, v unylém světle neonů a ve všeprostupujících pohledech nemilosrdných dealerů, zklamaných existencí a všemožných dalších upírů. Kapela vstupuje do tohoto prostředí a poukazuje na jeho drsné rysy, přijímá ho a nechává se jim přijmout, odevzdaně i odhodlaně s ním splývá, zatímco jejich duše jsou v něm uzamykány ve věčném boji o vlastní svobodu. „And the cars drive by, inhumane and careless“ zní v singlu Serotonin a člověk se mění v subjekt neutišitelné mašinérie.
Zvuk desky byl v režii proklatě zábavného producenta Nichiho Mleboma, který se znamenitě postaral o jedinečnost každé skladby. Ve zmíněné písni Serotonin hučí polyharmonické kytary jako údery vln o zvrásněná skaliska, na peřině motorické basy, tklivé a pevné, nesoucí Tondovy výkřiky jako dary eucharistie. Výbušná Make Cash, hymnicky rychlá věc, zvyšuje tep a vystřeluje končetiny. Floutkovský tón, hluk a vzrušující verše jako „time counts in switches between suns and moons, knowing I’m not gonna miss you“ jdou do nádherného kontrastu se skladbou Passing It By, uvolněnou mantrou v duchu country. Dynamika alba funguje náramně, třeba když kontemplativní, jemnější kousek White Whales střídá nekompromisní Cosmonauts, píseň, která spolu s finální sbíječkou Life Is Forever tvoří za mě vrchol alba. Tyto dvě skladby zachycují kapelu v její nejsilnější podobě; Tondův projev je uvěřitelný, drzý, trio semknuté a do popředí mixu se derou neurčité, abstraktní skřeky kytar. „I am the fire, please be the water.“
Sinks vydali skvěle znějící desku. Ve zvuku roztáhli křídla a vzlétli vstříc experimentům, které fungují. Album vznikalo v jejich vlastní komunitě a je po všech stránkách jedinečné a vydařené právě díky DIY přístupu, který kapela ke své produkci zaujímá.
