Amelie Siba vydala své druhé dlouhohrající album Love Cowboys. Intimitu z jejího debutu Dye My Hair prohlubují citlivá aranžmá, do tklivých skladeb se protínají paprsky nové kapely, která Amelii nyní doprovází. Josef Hradílek (Dukla) a Vojtěch Pejša (Manon meurt) své zásahy pokládají na povrch písniček jako jemný poprašek sněhu.
V první půli nahrávky představuje talentovaná skladatelka a písničkářka, podobně jako na své prvotině, obnaženou formu skladeb, ponořených do témat citu a lásky, ovšem obléká je do pletených šal vícehlasů. V tom je asi největší posun od Dye My Hair. Medový hlas intenzivně naléhá na posluchače v nadpozemských harmoniích, zatímco produkce zůstává minimalistická a podstata skladatelčina projevu se nemění. Melodická paleta je o poznání barevnější. Dojemná Lay Down utišuje smutek a z navazujících Love Cowboys a If You Only Asked září nadhled a odhodlání. Ze slov srší určitá melancholie, smíření, ale i naděje. „Stop being hopeless, I'm sorry for letting you down.”
For Good a Ljubljana umocňují přímočarý kapelní zvuk v překvapivě čistém provedení. Celkové vyznění naznačuje, že se Amelie vyrovnává s bolestí a odkládá háv lítosti. Je skvělé slyšet, že se hudebně pouští do dříve neprozkoumaných končin, které jsou příslibem solidního nezávislého popu na světové úrovni. Skladatelčina angličtina nemá na české scéně obdoby, její texty jsou hluboké a uvěřitelné. V nejsilnější skladbě Hide se opět rýsují čarokresby doprovodných vokálů, jejichž harmonie přivádí posluchače do stavu absolutní letargie. Tempo a vibe dává vzpomenout například na ostrovní objev poslední doby NewDad. Před posledním refrénem přichází krásný moment, kdy nástroje zcela ustoupí zpěvu. Kapela se drží ve striktně doprovodné poloze, zároveň dodává projevu zprvu jemné a nesmělé písničkářky sebejistotu.Amelie zavírá dveře pokojíčku a otevírá nové, za nimiž se svou skupinou a producentem Kryštofem Kříčkem objevuje nejrůznější zvukové artefakty. Vokálně silnější než dříve uzavírá druhou desku dramatickou skladbou Am I Still Beautiful. Závěrem servíruje bezostyšně experimentální gem o pochybnostech a nejistotě. Při poslechu však Amelie Siba působí jistěji než kdykoliv dříve a předkládá mimořádně dynamickou nahrávku, kde s úctou k atmosféře svých skladeb objevuje nové instrumentální polohy a kráčí s lehkostí vpřed slibnou hudební cestou.
