Když žiješ pár měsíců na Sicílii se všemi těmi vulkány v zádech, album, co nese názvem Gejzír, tě zaujme snadno. Dobré je, když se po přehrání desky ujistíš, že hudba Zapomělsem si říká o pozornost i mimo geologicky významné oblasti. Pod tímhle pseudonymem se už od roku 2017 skrývá hudebník Aleš Macenauer. Mladý písničkář se na novém albu inspiroval toulkami po Islandu. Jinak ale jeho tvorba pevně vyrůstá z česko-polského příhraničí, samoty Rychlebských hor a pokojíku, kde vyrůstal. Právě v něm nahrál část Gejzíru. Alba, které představuje hlavně svědomitou cestu hledání vlastní muzikantské identity. Šlapat po ní přitom baví hlavně proto, že je prochozená teprve čerstvě.
Citlivé písničkářství je slovní spojení, jež působí trochu jako zaklínadlo. Ke skladbám jasně vycházejících z folkových kořenů však sedí přiléhavě. Ještě víc to snad platí o textech, v nichž Macenuer buduje vlastní, odlišitelnou, přírodně laděnou poetiku. Jeho nahrávky vznikají doma na koleně. „Celou desku jsem se snažil nahrát na co nejmíň pokusů, bejt co nejvíc upřímnej, zachytit okamžik, nehrotit dokonalost. Většina písniček stojí na akustický kytaře a bouchání do různejch věcí, namísto do bicích,“ vysvětluje. Zapomělsem si tak drží i celou produkci ve vlastní režii.
Gejzír je jeho druhým releasem. Oproti prvotině Nad hlavou je nová deska sebevědomější a hudebně čistší. Nejsilnější jsou právě ty písně ohlodané na kost, kde kromě Macenaurova zastřeného přednesu a kytary hrají zásadní roli pomlky a ticho, jež je sytí. Skladby tak často opouští rigidní písničkovou strukturu a otevírají se širší škále nápadů. O ty pak jde ve výsledku především. A na to naštěstí autor usazený v Olomouci pamatoval.