Kill the Dandies! - Those Who Hold the Flame

Kill the Dandies! - Those Who Hold the Flame

Kill The Dandies! patří mezi několik málo domácích rock’n’rollových kapel, které si zvládly vybudovat nezaměnitelný výraz a image. Jejich garážově post-punkové melodie a přidrzlý projev si tu s nikým nespletete, což je základ všeho. Poctivá práce jim navíc zajistila i mezinárodní úspěch, takže by české publikum mělo kapelu ve svých fanouškovských spárech držet hodně pevně, aby jim náhodou neutekla za hranice.

Kill The Dandies! se od debutového alba I Saw White Fields (2009) odpíchli s velkou vervou. Jestliže ono prorazilo nové sféry české scény a kvalitně navázalo na tvorbu Moimira Papalescu and The Nihilists, dvojka Those Who Hold The Flame toto jen potvrzuje a prohlubuje. Pětice v čele s charismatickým duem La Petite Sonjou a Hankem J. Manchinim dává na nové desce mnohem větší prostor živelnosti a surovosti, čímž se také přibližuje svým koncertům. Během nich je posluchač naprosto stržen výraznou rytmikou a nenávratně upsán peklu. Tělem se rozlije zvláštní pocit, že přesně takhle to vždycky mělo být. Hlavu obsadí nové vnímání světa nalinkované neúprosnými bicími a kytarovými riffy, z nichž se za žádnou cenu nelze vymanit. Skladba Panic Inferno zní jako hypnotické poslední rozloučení s obětí před tím, než je vhozena do kotle vřící smůly.

Zatímco na předchozím albu na sebe Hank se Sonjou šeptali „honey,“ teď už si jen kuse odsekávají, u čehož se Sonja navíc velmi elegantně uculuje a ironicky kňourá „it’s so sad.“ Novinka je mnohem rozčilenější a agresivnější než debut. Tehdy La Petite Sonja všechen vztek udržela na řetězu. Teď ječí, jako by ji na nože brali (The Star), nejradši by Hankovi vydrápala oči (což ovšem platí i naopak). Sonja je jedovatá, s ostny jako mořský ježek, Sonja je femme fatale, Sonja je Sternenhochova Helga, nadčlověk, nadžena. Ale Hank jí to všechno průběžně vrací zpátky. Každou chvíli má navrch jeden z nich. Je to nebezpečné, osudové, ale lákavé, jako tanec na okraji propasti. V závěru alba je skóre vyrovnáno a končí se idylicky, po hromech a blescích se mají Hank se Sonjou zas na chvilku rádi (And through the Storm We Get Home).

Člověk nakonec žasne, kolik toho Kill The Dandies! dokázali vměstnat na album se stopáží jen něco přes půl hodiny. A ono to tak akorát stačí, aby se dala deska užít od začátku až do konce s plnými posluchačskými silami. (Dokonce by ještě šlo zkracovat. Některé až k zešílení opakované pasáže jsou, není-li ucho ve správné náladě, poněkud ubíjející.)

Zlatý hřeb: The Star

Zní to jako: právě nakousnuté zakázané ovoce s příchutí retra, post-punku, garage rock’n’rollu a se silně psychedelickými účinky

Vydavatel: Drug Me Records/Pale Music

Stopáž: 32:53

Body: 6 z 7