Drug Me Fest #9 – rock'n'roll will never die

Vellocet Roll, Drug Me Fest 2018 Vellocet Roll, Drug Me Fest 2018 Tomáš Kresta

Po předchozích ročnících Drug Me Festu, které probíhaly na půdě únětického kravína, se ten letošní (již devátý) přesunul do našeho hlavního města. První den festivalu odstartoval v Thereminu nacházejícím se v prostorách bývalého Nákladového nádraží Žižkov. Klub jsem po chvilce hledání našel, a protože jsem dorazil zhruba v půlce prvního koncertu, rozhodl jsem se ještě trochu posilnit kapkou whiskey a pomalu nasávat atmosféru tohoto rock'n'rollového svátku venku. Hemžilo se to tu postavami, které připomínaly jarmuschovský snímek Tajuplný vlak - o štýlo nebyla nouze.

Rány těla jsem viděl vůbec poprvé a byla to láska na první poslech. Správně temné a naléhavé. Konečně jsem si mohl udělat fajfku u téhle české legendy, a to velmi rád. Následovaly koncerty Three Blind Mice a Phila Shoenfelta. Ty jsem nestihl, protože jsem se venku zapovídal s DJem, který tam sázel jednu pecku za druhou, a když pustil komplet celou novou desku od Iceage na vinylu, bylo vymalováno. Celkem mě to mrzí hlavně u prvně jmenovaných, protože jejich zpěvák mě zaujal hned u příchodu, nápadně se totiž podobal Nicku Caveovi z přebalu alba Tender Pray. Následovali The Maggie's Marshmallows, které jsem slyšel živě už víckrát a nikdy mě moc neoslovili, ale tentokrát jsem si jejich vystoupení užil. Snad to bylo tím, že jsem těch kapek whiskey měl v sobě už o poznání více, těžko říct. Potom přišli na řadu Old Folks House - čistá garáž se vším všudy. Bordel, tancovačky, basák svlečený do trenýrek. Ideálně zpocené zakončení večera.

Druhý den probíhal v bývalých karlínských kasárnách. Bylo neuvěřitelné horko, takže jsem zvolil kraťasy, i když jsem tvrdil, že jít na tenhle festival v krátkých kalhotách je jako jít do Národního divadla v županu. Přicházel jsem zrovna, jak začínali hrát Madhouse Express, a i když byly čtyři odpoledne, tak to na mě byla takhle „z rána“ hodně velká dávka psychedelie, na jejíž vlnu se mi nepodařilo naladit. Zaujal mě však frontman kapely, který vypadal, jako bys zkřížil Lennona se Sydem Barretem, a skvěle tak podtrhával tuhle směs šedesátkového rock'n'rollu.

Následovali Metronome Blues - za mě rozhodně největší zklamání festivalu. I když do toho řezali, tak sem jim to celé jaksi nevěřil a raději šel prozkoumávat areál. Venku panovala příjemná atmosféra, všude bylo plno míst k odpočinku a velké plus za čepované pivko do sklenice - žádný plast, zero wasted.

Vellocet Roll je kapela, kterou jsem objevil teprve nedávno, přestože na scéně nejde o žádné nováčky (účast na festech jako Creepy Teepee nebo Chee Chaak mluví za vše). Tihle kluci mě bavili, hezky jim to odsýpalo od začátku až do konce, v publiku to vřelo a závěrečné nástrojové násilí mi vyloženě lahodilo. Po tomhle nářezu přišli na řadu Kill the Dandies!, kteří mě dostali do poklidného transu trvajícího po celý jejich koncert. La Petite Sonja je na pódiu rozená femme fatale. Doc Flippers s frontmanem v obrovské důstojnické čapce předvedli super koktejl surf rock'n'rollu a psychedelie. A nakonec Full Moon Fiasco - takový Ty Segall v psychedelickém kabátě – neurazili, ani nenadchli.

Drug Me Fest si nehraje na žádnou multižánrovost, dramaturgicky servíruje poctivou dávku kytarové hudby. Takový festival určitě na české scéně své místo má, tak snad se můžeme těšit na jeho příští jubilejní ročník, třeba opět v Praze.

Drug Me Fest, Praha – Theremin, Kasárna Karlín, 15.-17. 6. 18

vychází za podpory
EEA and Norway grants
Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond
NADACE ŽIVOT UMĚLCE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.