OFF Festival 2016: Když headlinery nepotřebujete...

Nevím, jestli Artur Rojek něco někomu udělal, každopádně smůla, která se mu s letošním ročníkem lepila na paty, byla už za hranicí únosnosti instantní karmy. Že interpreti ruší svá vystoupení na festivalech, je věc poměrně častá, ale že vám koncert zruší tři headlineři a další interpreti pár dní, respektive hodin před začátkem, to už je poměrně unikát. Rojek si svůj kalich hořkosti vypil až do dna, avšak díky věrným divákům a mnohým překvapením nakonec nemusel moc křivit ústa. OFF byl opět zajebisty, když tentokrát s varovným ale…

OFFu nepochybně pomohlo to, že slovo headliner je v Katovicích pojem dosti relativní. Není zde totiž problém umístit ryze klubového interpreta na hlavní stage, neboť na něj i tak přijdou tisíce lidí. Proto, když ze seznamu postupně odpadli GZA a kvůli zdravotním obtížím posléze i navrátilci The Kills a ANOHNI, OFF si prostě nové headlinery udělal. Tak třeba jihokorejští Jambinai měli hrát původně kolem druhé ranní na nejmenší experimentální stagi. Nastalá situace je však „vytáhla“ v dřívější čas na hlavní pódium a místo pár stovek nespavců je viděly davy v nejatraktivnějším čase. A tah to byl výtečný, moc lepších koncertů jsem za posledních šest let na OFFu neviděl. Metalová energie, post-rockové postupy, konsternující a znepokojivé moderní vize starobylých folklórních korejských nástrojů v dráždivém a provokujícím dialogu s kytarami.

Jambinai, OFF Festival 2016foto: Matěj Hošek

Dráždivá a provokující byla i norská divoženka Jenny Hval. Ve svém koncepčně vystavěném vystoupení, v němž střídala převleky a tváře a hudbou decentně podkreslené manifesty s hutnou elektronickou vřavou, neopomněla zdůrazňovat neofeministický proud a antikapitalistický podtón. Její společensko-politická kritika přitom nebyla ojedinělá. Stalo se to vůbec poprvé, co na OFFu zaznívalo od kapel tolik spontánních politických vyjádření. Globální fenomén vzrůstajícího populismu, xenofobie, sociální nerovnosti a nacionalistických tendencí už je očividně natolik znepokojující, že i jinak angažovanosti prostí hudebníci cítí potřebu se vůči tomuto vymezit. A kde jinde tak učinit, než na jednom z nejtolerantnějších míst na světě, na nadžánrovém hipsterském festivale. Takto se například Liima během svých hřejivých, neohipísáckých tanečků ohradila vůči Trumpovi a Sleaford Mods vtěsnali do svého šlapajícího řízného post-punkového rapového minimalismu, přinášejícího exkurzi do dělnického světa britských periférií, upřímnou omluvu Polákům za chování Britů po kampani za brexit. A náznaky pohrdání současným nacionalismem si neodpustili ani Napalm Death či Yung Lean.

Druhý jmenovaný, výrazná tvář současné švédské hiphopové scény, mimo jiné strhl diváky asi k největšímu kotli letošního ročníku. A to i navzdory tomu, že v Leanově živé prezentaci bylo až moc hiphopových klišé, které v jeho studiové „verzi“ naštěstí chybí. Podobný nepoměr mezi kvalitou vystoupení a diváckým šílením jsem spatřoval u Fidlar. Moshpit pod pódiem vířil nekriticky prach i tehdy, kdy Fidlar vedle výtečně špinavých garážových úderek nasadili spíše pop-punkové písničky pro teen-punkerky. Naprosto vyvážený poměr pódiové a podpódiové energie naopak bylo možno zažít na noisových legendách Lightning Bolt, kteří přikovali řádně masivní hlukovou stěnou a tradičně bizarní prezentací.

Lightning Bolt, OFF Festival 2016foto: Matěj Hošek

Zcela netradiční bizarní zážitek připravili Kero Kero Bonito. Vyslanci Electronic Beats scény, kteří servírují dětsky hravý osmibitový casio pop a zabalují ho do vizuálu kombinujícího japonské anime a estetiku Hello Kitty, zacukali publiku koutky a svou recesí vítaně rozproudili uprostřed líného odpoledne.

Ostatně, se scénou Electronic Beats byla letos na OFFu největší zábava. Především pak se severskou částí programu. Jaga Jazzist s vytříbeným zvukem a vytříbenou světelnou projekcí zahalili do nespoutaných jazzových dálav, strojově přesných a perfekcionistických, a přesto imaginativních. A o neodolatelnosti islandské elektroniky pak přesvědčili GusGus a Kiasmos. Prvně jmenovaní rozvernější a extrovertnější formou, druzí pak formou zasněnou, vrstevnatou, introvertní. Vystoupení projektu Ólafura Arnaldse a Januse Rasmussena považuji za vůbec nejlepší, kterému jsem byl letos na OFFu přítomen. Nebude mít sice trvalejší účinek jako například překvapení ročníku, Jambinai, ale v danou chvíli a v dané náladě se zkrátka sešlo vše, co se sejít mělo. Chladná noc, poslední zbytky sil, za krk dosedající melancholie a do toho ambientní techno smyčky proplétající se s klavírní kompozicí, které člověka v celém tom rozpoložení jaksi zakonzervovaly, ale zároveň jej dostatečně odstřihly od okolí a pohroužily do sebe samého. Většina lidí tančí se zavřenýma očima, mnohem více pro sebe než pro ostatní. A když už náhodou otevřou oči, pohltí je surrealistická projekce a víření laserů. Symbióza se prohlubuje.

Před poslední písní Arnalds oznamuje, že má zlomená žebra a že Kiasmos zrušili celé letní turné. Kromě koncertu na OFFu. Chtěli zažít atmosféru nejvelebnějšího svátku alternativní hudby posledních let. V tu chvíli symbióza vrcholí a závěrečná skladba probíhá v intenzivní introvertní extázi.

OFF Festival 2016foto: Matěj Hošek

Uvědomuji si přitom, že chybělo málo a OFF mohl v tomto prokletém ročníku přijít i o další lákadlo. A zároveň se mi na mysl krade pochybnost, zdali je OFF stále tou Mekkou alternativy, na kterou se nesahá. Je pravdou, že pozitiva i nadále převládají a že festival s lepší atmosférou a lepším prostředím aby člověk široko daleko pohledal. Zároveň mám však v posledních letech pocit, že tým kolem Artura Rojka začíná v dramaturgii někdy trochu tápat.

Zajisté za to mohou z určitě části i finanční možnosti, které se OFFu poslední tři ročníky kvůli odlivu sponzorů poněkud zmenšují. Nemůže to však být absolutní výmluva. Podívám-li se třeba na letošní Creepy Teepee, které k OFFu vždy určitým způsobem vzhlíželo, povedlo se mu i s mnohem menším finančním krytím uspořádat line-up, který nezaspal dobu a bavil od začátku do konce. U OFFu, na druhou stranu, se letos projevilo, že když zasáhne deux ex machina a vyřadí pár položek, není najednou v některých momentech z čeho brát. A ani domácí polská scéna, která je na OFFu vždy silně zastoupena, to letos (s výjimkou výborných JAAA!) příliš nezachránila, když i stálice jako Brodka spíše zklamaly. Možná právě tento smolný ročník organizátory trochu rozhoupe a přinutí je opět mnohem více přivážet aktuální kapely než spoléhat na věrnost návštěvníků, kteří mají OFF jako životní styl a vrací se na něj několik let po sobě. Jejich trpělivost nemusí být bezedná.