Grapu se přezdívá „dvoudenní Pohoda pro mladší generaci (konkrétně 16-30, abychom někoho neurazili)“, ale myslím, že pátý ročník s takto silným line-upem zaslouží lépe definované místo na středoevropské festivalové scéně. Podobností s trenčínským svátkem pod taktovkou Michala Kaščáka je více a není to vůbec na škodu: důvěrně známá krajina západního Slovenska, mnoho doprovodných aktivit k ukrácení volného času mezi koncerty připomínajících hřiště pro dospělé, velmi vysoká úroveň hygienického zázemí (dobře pro všechny) a správně namíchaný poměr slovenských (či českých) a zahraničních kapel.
Jsou tu však i rozdíly - tím největším je výběr headlinerů, limitovaný rozpočtem, avšak právě to nejvíce odlišuje Grape od Pohody. Prostor zde dostávají ve večerních časech kapely, které jsou například v Británii už dost velké na to, aby si pozici headlinera zasloužily, v našich končinách si je však promotér troufne pozvat jen do malého klubu. Příkladem jsou právě Editors, kteří si velké festivalové pódium vyloženě zaslouží, ale loni na podzim hráli v Praze „pouze“ v Lucerna Music Baru. To, co je na Pohodě považováno za středně velké kapely, které dostávají prostor v podvečerních časech, občas večerní hlavní pódia, jsou na Grapu hvězdy line-upu. Přiznávám předem, že pro mě osobně jsou Editors, Bombay Bicycle Club a Palma Violets na jednom festivale line-upem snů, a proto možná může moje hodnocení působit příliš subjektivně. Na druhou stranu asi každý, kdo má trochu přehled o tom, jaké akce se u nás či u sousedů pořádají, musí uznat, že festival podobného formátu tu není. A chyběl. Ne všichni touží po velkých jménech a celodenním nehudebním programu při čekání na Muse nebo Nicka Cavea, a to nejlepší z aktuálního středně velkého či alternativního popu od odpoledních hodin do noci zní jako naplno strávené dva dny.
Další výhodou Grapu je samozřejmě jeho velikost. Větší festival potřebuje přirozeně více prostoru, což znamená i určité nepohodlí pro návštěvníky při překonávání vzdáleností mezi pódii a dalšími „lokalitami“. Čím menší festival, tím jednodušší pobyt a více muziky bez nutnosti rozhodování „vynechám raději poslední písničku této kapely, nebo první té následující?“.
Bombay Bicycle Club, Grape festival 2014foto: Michal LukáčAle konec srovnávání. V pátečním programu bylo nabito, většina nejočekávanějších hvězd odehrála své koncerty či sety právě první večer. Začalo to skotskými Holy Esque, pokračovalo jedním z největších pokladů britské indie kytarové scény. Bombay Bicycle Club přijeli v dobré náladě, jejich koncerty ostatně pozitivním přístupem přímo vyzařují a žádná kapela by se k letošnímu spojujícímu tématu „hippies“ nehodila lépe. Přesto se nejednalo samozřejmě o žádné retro návraty do psychedelických 60. let. Čtveřice v čele s Jackem Steadmanem prošla fázemi přes alternativní kytarovku od začátku se výrazně lišící od svých trendy souputníků v čele s Arctic Monkeys, přes folkové vlivy až k zásadní desce A Different Kind Of Fix, na níž ještě více prohloubila spolupráci s Lucy Rose a v médiích se dokonce objevovaly paralely k Velvet Underground a Nico. Jejich letošní výtvor So Long, See You Tomorrow je nejpopovější deskou v jejich repertoáru a naživo zní poměrně vděčně, jak jsme se přesvědčili i na Grapu. Asi bych byla nejšťastnější, kdybych viděla Bombay Bicycle Club hrát spolu s Lucy celé album A Different Kind Of Fix a čekala jsem, že z debutu nevynechají Dust On The Ground...ale jejich set byl tak perfektní a vůbec možnost vidět je konečně živě v našem regionu sama o sobě událostí, že by bylo vyloženě rouháním stěžovat si na takové malichernosti.
Editors, Grape festival 2014foto: Michal LukáčBombay Bicycle Club byli výborní, ale Editors celý večer obrátili do naprosto jiných dimenzí. Už jejich pražský koncert byl emocemi naplněný set s citem pro naprostý perfekcionismus a ani na minutu nepolevující atmosférou, na Grapu se tohle celé ještě minimálně ztrojnásobilo. Zaprvé začít skladbou Sugar, kdy se hlas Toma Smithe rozezněl po celém letišti, temnější hudba ohlásila začátek něčeho výjimečného a napadaly vás myšlenky jako „nechápu, kdo ještě dneska může poslouchat Depeche Mode, když je tu kapela jako Editors“. Poté konec. Ticho, temno, pád. Shořel generátor. Prý nehoda, která se stává jednou za sto let. Nic naplat. Otázky jako: dají to celé znovu nebo pojedou dál, čím navážou, jak se to celé vyvine? Za dvacet minut pokračujeme, jako by se nic nestalo. V půlce druhé skladby ani nevíte, že něco takového vůbec proběhlo. Méně z nové desky, ale pro festivalový rytmičtější set ideální repertoár. Nevím, co dále psát, vše patřilo momentu, který se zkomprimoval v jednu vzpomínku, jež s vámi zůstane do konce života. V přídavku do sebe vše zapadá, zní A Ton Of Love. Za mě vrchol celého Grapu.
DJský set Francouze Gesaffelstein patřil také k těm částem programu, které nebylo radno si nechat ujít. Po většinu hodinu a půl dlouhé stopáže do tančícího davu sázel techno beaty, ale v závěru došlo i na rytmicky rozmanitější tracky z jeho loňského alba Aleph. Britští Flux Pavilion už vyloženě rozjížděli noční party, která se táhla až do třetí hodiny ranní a festival stále ještě nekončil.
U Grapu patří vyzdvihnout i dvě nehudební věci, které festival odlišují od jiných. Tou první je rozhodně letos krásný vizuál, který měl spojit téma hippies a slovenskou tradici a vznikl z toho květinový vzor, v jehož stylu bylo možné v oficiálním shopu pořídit také různé druhy oblečení. A kolekce se neomezovala pouze na obligátní trička a tašky.
Druhou specialitou je gastronomie. Na Pohodě aby jeden pohledal tradiční halušky, které snad úplně zmizely, zatímco na každém kroku naráží na burgry, kebaby a čínské nudle, na Grapu byl bohatý výběr velmi kvalitní kuchyně. I jídlo tvoří kulturu a festival by měl odrážet zejména tu lokální. Tady Grape uspěl na jedničku. Navíc nebyl problém sehnat ani bezlepkovou stravu.
Palma Violets, Grape festival 2014foto: Michal LukáčV sobotu mě celkem příjemně překvapili slovenští Lavagance, sice dost britsky střižená skupina, na takovýto festival přinejmenším vhodná, ještě více pak Fallgrapp (kterým jsme věnovali Ostře sledované songy). The Feud byli mnoha návštěvníky očekáváni a nijak nezklamali, u mě však zůstal celý den obalen aurou jediné kapely, která roztříštila cokoliv jiného, co jsem zaslechla. Palma Violets. Pro někoho možná trochu hluční, ale v jednom skutečně podobní The Libertines, k nimž jsou britskými médii neustále přirovnávaní. Ten důvod paralel je zřejmý, dva frontmani, kteří se střídají na hlavních vokálech, a funguje mezi nimi silná pódiová chemie. Oním důvodem, proč je kolem nich tolik povyku je to, že mají prostě v krvi, aby se alespoň v Británii dostali hodně vysoko. Na první poslech je to parta sebevědomých ambiciózních kluků z Londýna, kteří umí hrát, jakkoli to zní banálně. Už na soundchecku, jenž byl celkem důkladný, a Palma Violets se nezdráhali dát si ho před publikem, bylo zřejmé, že se chystá něco hodného pozornosti. I přes nepodceněnou přípravu se v hlučnosti některých pasáží jejich skladeb trochu ztrácel zpěv obou lídrů, ale vše vynahradil jejich energický pohyb po stagi. Palma Violets mají zatím jedno album, na výběru skladeb nebylo tedy co řešit a pro publikum byli spíše neznámou, ale to je vůbec nevykolejilo. Celkem nepočetný dav před pódiem na začátku (možná i kvůli tomu, že se k večeru dost ochladilo) se během poslední skladby na povel Chilliho Jessona proměnil ve zdivočelý circle pit.
Grape festival 2014foto: Michal LukáčKlaxons sice přilákali větší dav a jejich koncertu není moc co vytknout, ale prakticky k němu nemám co říct, pokud nechci přiznat, že jsem ho prospala vestoje. A už je to venku, bohužel v porovnání s takto vynikajícími kapelami jako jsou Bombay Bicycle Club, Editors a Palma Violets, zněli Klaxons jako béčkoví DJs. Příznivci elektroniky pak završili den s opět britskými La Roux a pak už balíme a příště zase na viděnou.
Grape Festival, Piešťany – letiště, 15. -16. 8. 14
Foto: Michal Lukáč (www.michallukac.com)