ArteIN Jana Těsnohlídka ml.

Jan Těsnohlídek ml., Bažant Pohoda, Trenčín, 11. - 13. 7. 13 , foto Libor Galia Jan Těsnohlídek ml., Bažant Pohoda, Trenčín, 11. - 13. 7. 13 foto: Libor Galia

Hudba? To nejsou jen hudebníci. Hudba, to je spletité klubko vlivů různých lidí, kteří tu více, tu méně stojící ve stínu ovlivňují celý výsledek, celý posluchačský prožitek. Producenti, promotéři, dramaturgové, výtvarníci, spisovatelé... ti všichni mají v lecčems hudebním prsty. A právě na takové osobnosti se bude zaměřovat náš nový seriál ArteIN (díky, Ivane Blatný!).


Hudba a poezie – fenomén, nebo ojedinělá symbióza?

Hudba a literatura jdou k sobě. Texty inspirované literárními motivy, názvy kapel podle literárních postav, zhudebňování literárních textů kapelami nebo spisovateli samotnými, literární scény na letních hudebních festivalech, to není nic, co bychom neznali – ať už na scéně domácí, či v zahraničí. Poměrně dost o tom ví i Jan Těsnohlídek ml., básník a prozaik, který své verše „propůjčil“ Umakartu a také Lesní zvěři.

„Jaromíra Švejdíka jsem znal, jako velkej fanoušek Priessnitz, dávno předtím, než jsem měl to štěstí ho potkat na scéně Archy v pořadu EKG. Když za mnou po čtení Jaromír s Dušanem Neuwerthem přišli, že se jim moje texty líběj a že by chtěli, abych jim něco napsal, řekl jsem rovnou, že neumím psát texty písniček, ale že jim dám, co mám napsaný a když se jim něco bude líbit a zvládnou z toho udělat text k hudbě, tak budu moc rád,“ vzpomíná Jan Těsnohlídek na počátek spolupráce s Umakartem.

Díky dvěma jeho básním, kterým Umakart na desce Vlci u dveří ušil hudební kabát, dostal Jan Těsnohlídek na následné turné pozvánku jako speciální host. V rámci koncertů měl prostor pro autorská čtení, a mohl tak šířit své básně mezi mnohem početnější publikum, než na jaké jsou autoři poezie na literárních sezeních zvyklí. „Číst pro tisíc lidí na velkým pódiu pro mě byla zajímavá a nová zkušenost. A když jsem pak na koncertě slyšel Jaromíra a lidi zpívat Ve 4 ráno a já přesně věděl o čem a proč a pro koho to je, byl to zvláštní pocit. Zvláštní, jako že dobrej. Říkal jsem si, že teď už můžu klidně umřít, i když to zatím rozhodně nemám v plánu. Plánuje se pořád dál, uvidíme, co z čeho bude,“ dodává a naznačuje, že jeho verše se v hudbě nemusely objevit naposledy.

Následná spolupráce s Lesní zvěří pak vznikla právě díky Umakartu. „S klukama z Lesní zvěře jsem se potkal na vystoupení, kde si mě a Lesní zvěř pozvali Umakart jako hosty. Na chodbě jsme se tam s Jurou Hradilem domluvili, že přečtu některý ze svých textů do jedné jejich skladby, kterou jsem předtím samozřejmě vůbec neznal,“ uvádí počátky cesty, jak se jeho báseň Ještě je co ztratit ocitla v zajetí tklivé jazzové melodie. „Po improvizovaném výsledku se kluci z Lesní zvěře shodli na tom, že by to chtěli mít s mojí recitací i na desce. A tak se stalo a já jsem za to rád,“ uzavírá.

Ostře sledované songy: Sraženiny – Dotek

JT: Abych začal nějak diplomaticky – jestli je to baví, tak ať to dělaj. Vždycky je lepší něco tvořit, než nedělat nic. Asi jako s náboženstvím – dokud mi to necpou a jim to nějak pomáhá, tak každýmu podle jeho gusta. Jestli ale chceš můj názor, tak podle mě je tahle věc tak blbá, že se mi k ní ani nechce nic psát.

Zdá se, že propojování hudby a literatury se stává oblíbenou formou hudební exprese. Jen u nás tu máme vedle zmiňovaného Umakartu či Lesní zvěře například také úspěšný projekt Kafka Band, dále pak třeba U-Bahn, Krch-off či Sraženiny. Je to jen současný, krátkodobý trend, nebo nějaká nová remediační evoluce a možnost, jak navrátit literaturu mezi povědomí širší veřejnosti?

„Podíváme-li se na to, kolik takových projektů, které by měly nějakou úroveň a pracovaly primárně s literárními texty, vzniklo, myslím si, že by se jich moc v Čechách nenašlo. Pokud teda nebudeme brát každýho textaře jako básníka, což si myslím, že bychom klidně mohli. Řekl bych, že není moc častý, aby text, kterej vyjde knižně, byl zhudebněnej. A nepřijde mi, že by to v poslední době bylo nějak zvlášť častější, než to bylo pár let zpátky. Pořád se bavíme o hrstce projektů kolem hrstky lidí.“

V „zajetí“ Krakova – kulturní i fotbalové přehršli

Do literárního světa Jan Těsnohlídek ml. vtrhl ve dvaadvaceti letech debutovou sbírkou Násilí bez předsudků (2009), za kterou získal Cenu Jiřího Ortena. V poměrně krátkém sledu pak přišla druhá sbírka Rakovina (2011), prozaická prvotina ADA (2012) a další sbírka Ještě je co ztratit (2013). Chystá se v nastoleném rychlo-tempu pokračovat?

„Je mi 28 a mám za sebou 4 knížky, který sklidily dobrý ohlas a který vycházely celkem rychle po sobě. Akuálně pracuju na čtvrtý sbírce, ale nikde s tím nespěchám, píšu pomalu a těžko říct, jestli to bude k vydání letos koncem roku, nebo příští rok, nebo ještě dýl. A pak mám v hlavě tlustou knížku, kterou bych rád napsal, ale to bych nesměl chodit do práce a musel mít na psaní rok, dva klid. Při běžným fungování, kdy jsi každej den od rána do večera v práci, se to nedá. Takže pokud mám teď říct, tak podle všeho bude moje pátá knížka sbírkou básní a bude, až bude,“ nastiňuje plány Jan Těsnohlídek, který se pracovně upíchl v Polsku, kde se jeho druhým domovem a touženým místem úniku stal královský Krakov.

Hudební múzy při psaní sbírky Ještě je co ztratit

Shearwater – Animal Joy

JT: Málokdy slyším desku, která je dobrá od začátku do konce. Většinou si spíš oblíbím dvě tři písničky a ty točím pořád dokola, zbytek desky mě moc nenadchne. Animal Joy je však skvělá od první do poslední písně. Výborná hudba, skvělý texty. Mám Shearwater moc rád a jejich Animal Joy jsem slyšel během práce na Ještě je co ztratit asi nejvíckrát. Jestli se to promítlo do sbírky samotné, toho si nejsem vědom, ale to by stejně měl posuzovat někdo jiný.

Sole and the Skyrider band – Hello Cruel World

JT: Sole je člověk, kterej je superkritickej ke kapitalistický Americe, dělá opravdu nasranej hip hop, je to hlas ulice, a i když některý texty jsou až moc prvoplánový, tak mu to věříš a s většinou z toho se shoduju. Tenhle styl hudby moc neposlouchám, ale Sole je výjimka a jeho tvorba je pro mě rozhodně důležitá, starší věci snad ještě víc, než tahle deska, která je ovšem podle mě taky super, jinak bych jí tady nezmiňoval.

The National – Trouble Will Find Me

JT: The National jsou pro mě zásadní v podstatě od doby, co píšu. Trouble Will Find Me jen potvrzuje, že tahle kapela dobře sedí k R.E.M. nebo Radiohead (mým dalším osudovým kapelám), protože oni taky nikdy neudělali špatnou desku. Poslouchá se to od začátku do konce a pořád dokola. Krásná věc.

Pár songů navíc: Radiohead – Last Flovers To The Hospital, Suuns – Minor Work, The Kills – The Last Goodbye

„Polsko je fajn, našel jsem tady svůj klid. Dalo by se říct, že jsem do Polska tak trochu utekl od všech těch literárních akcí, od vší pozornosti a lidí a pití a všeho špatnýho, co mi Praha nabízela. Věděl jsem, že kdybych tam zůstal, špatně by to skončilo,“ říká. „V Krakově, kterej je o něco menší než Praha, jsem spokojenej. Do Čech to není moc daleko, jsem tu obklopený lidmi, který mám rád, a užívám si tenhle klidnej život.“

Na kulturu však ani v Malopolsku nezanevřel. „Krakov má svoje kouzlo hlavně v tom, že je tu spoustu útulnejch kaváren a kulturní život je tu celkem pestrý. Osobně jsem ani v Praze nijak zvlášť neobíhal literární akce a tady se jim přímo vyhýbám. Jsou tu však zajímavý výstavy, koncerty; věci, který mě táhnou víc.“ Do jakých klubů za tím nejlepším kulturním požitkem v Krakově zajít? Jan Těsnohlídek má jasno o třech:

Piekny pies – kultovní bar, který se po Krakově už dvakrát stěhoval. Přes víkend je to spíš diskotéka, ale přes týden tam potkáš nejznámější osobnosti undergroundu.

Les Couleurs – v Kolórách vždycky najdeš někoho, kdo má co do činění s některým z muzeí, kterých je v Krakově hodně a jsou na dobrý úrovni.

Nie lubie ponidzialkow – místo, kde je skoro každej den nějaká zajímavá kulturní akce většího či menšího významu, po večerech tam pak pravděpodobně narazíš na koncert, autorský čtení nebo šachovej turnaj. Opravdu živý místo.

ALB - Whispers Under The Moonlight

JT: Příjemnej pop, na první poslech fajn, ale jednou úplně stačí. Líbí se mi, že se dějou tyhle živý věci, video je pěkný, ale vokál nic zajímavýho a slova už vůbec ne. Věřím, že sám bys vyjmenoval bez váhání deset kapel, který zněj podobně, nebo takhle zněly deset dvacet let zpátky. Kopie kopií, nic novýho, nic charakteristickýho.

Pokud je člověk dlouhodobě v Polsku, jednomu se nevyhne – fotbalu. Může být sebevíc kulturní, sebevíc intelektuální, ale alespoň jednou se víceméně světské zábavě oddá a mezi fanatické polské fanoušky na stadion se podívá. „V Krakově a vůbec v Polsku není fandění fotbalu jen tak. Každej rok tu pár lidí umře při bitkách fanoušků, rozhodně to není srovnatelný s Čechama – fanoušci horší a úroveň fotbalu taky. Tím chci naznačit, že na fotbal tady často nechodím, byl jsem jen párkrát, a to na Cracovii – mají moc pěknej stadion, je víc v centru a pro mě, jako fanouška Viktorky Žižkov, to byla jasná volba. Žádnej velkej fanoušek Cracovie, respektive polskýho fotbalu ale rozhodně nejsem.“

Alternativní polské tipy Jana Těsnohlídka ml.

Zas až tak moc se na polský scéně neorientuju, nicméně bych za sebe doporučil projekty Bokka, Rebeka, The Dumplings a xxanaxx, který jsou si celkem blízký – dělaj elektronickou alternativní hudbu, který je teď všude spoustu a je hodně módní, nicméně tyhle kapely to dělaj na světový úrovni, což se třeba podobnejm kapelám v Čechách často nedaří.

Komentáře

Více z této kategorie:

ArteIN Marka Partyše »

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.