Bedekr 4/2017 Bedekr 4/2017

Bedekr 4/2017

Popové vizionářství, field recordings, minimalistické neoklasické techno, intimní folk, industriální noise, nekonvenční pop i nekonečný písničkářský jam. Tuhle pestrou nabídku ze čtyř zemí vám nabízíme v dalším Bedekru. Jmenovitě jde o Drakea, , Christiana Löfflera, Mount Eerie, Pharmakon, Samanthu Crain a Sun Kil Moon. Tak místo krosny sbalte přehrávače a vydejte se na cestu po Česku, Neměcku, Kanadě a USA spolu s námi.


Drake – More Life / A Playlist By October Firm

Popový vizionář a eklektik inspirací, referencí a sonických vlivů Aubrey Graham bere přiměřeně odměřený pathos opět do svých rukou a vydává More Life. Loňské v šeru bloudící Views nahrazuje multižánrová 22 tracková odysea. Vyplouvá z panamerického hip hopu a trapu v Portland a zpomaluje v atlantském ukotvení (Young Thug, 2 chainz) v Sacrifices. Naloďuje karibský dancehall v Blem, jihoafrický house a spolu s britskými talenty Samphou a Jorjou Smith obaluje nejen house jemnocitným soulem. Míří na ostrovy do cílové stanice grimeu a road rapu v podání Skepty a Giggse, kteří dodávají playlistu ještě „více života”.

Paranoia a nedůvěra modeluje Grahamovu flow plné sebereflektivní revize a rozporu. S Kanye Westem se oddává lyrickému wellnessu slávy, jež se koupe a blyští v Glow, aby o pár tracků dále polemizoval nad komodifikací talentu a tlakem na neochvějnost jeho značkové identity. Drake si protiřečí, a to v plné kráse. Sad boy pozóvání odlehčuje tropickým návratem k zastřenému vintage disku v Passion Fruit, které oslavuje „hip popový” aparát fungující na hebké trapnosti a nakažlivé poutavosti. More Life tolik nerozpitvává vratkost a nestaví pod drobnohled hejty jako Views. Je osobnější, ač méně výřečné. Expanduje prostor pro naladění se na Drakeovu typickou emocionální rezonanci plnou sebejisté protichůdnosti, na jejímž poli Graham s kurátorskou bravurou proporčně přiděluje dávky energie. Ty se pak rozechvívají s každým nově nadechujícím se beatem. (nk)


Christian Löffler – Mare

V „seriálu“ mých oblíbených desek roku 2016, na které jsem přišel až v roce letošním, figuruje i Mare Christiana Löfflera. Dostal jsem se k ní díky únorovému Spectaculare a s ohledem na to, že se blíží Löfflerovo vystoupení jak v Brně, tak na Colours of Ostrava, nabírá nahrávka opět na aktuálnosti. Jaké je tedy Mare?

Je to „severská“ elektronika každým coulem, jakkoli Löffler pochází z německého Greifswaldu. Příznačně pulsující mezi melancholií a euforií, zastřená v mlhavé atmosféře. Svou náladou a tím, jak do zasněných oparů zapracovává klavírní pasáže, nejvíce evokuje třeba tvorbu Kiasmos. Techno s neoklasickým přesahem. Povětšinou instrumentální, ve čtyřech případech vyšperkované éterickým hlasem Mohny, ambientní umělkyně z Hamburku. Právě tato čtveřice skladeb má až popový nádech, zbytek písní (a že jich je požehnaně, celkem sedmnáct) se o podbízivost nesnaží. A přesto hravě strhává. Strojové a rytmické bicí a elektronické zrnění žijí v protikladné symbióze s posmutnělými nánosy akusticko-syntetických melodií a noří do paradoxu introvertní elektroniky. Člověku se chce v tichosti rozjímat, a zároveň tančit do propocení trička. Ticho i vír hluboké noci v jednom. (tf)


Ká – Das kleine Märchenbuch

Pod tajemným kafkovským pseudonymem se skrývá zachycovatel zvuků, hluků, ruchů a šumů, známý též jako zakladatel komorního avantgardního orchestru Abbé Brémond Ensemble. Na nejnovějším albu Das kleine Märchenbuch (Malá pohádková kniha) uvádí posluchače do svého rodného kraje, tedy předhůří Šumavy. Na nahrávkách z podzimu 2016 až jara 2017 se snaží zachytit „jeho vytrácení: čím jiným jsou muži pohádky než tím, čeho se vzdal a k čemu kráčí? Dospělý na ně zapomněl, ale jinoch na ně umírá a muž se v ně snaží proměnit skutečnost.“

Zaposlouchejte se do kompozic složených z padání deště, bučení krav, zpěvu ptáků, kokrhání kohouta, lučního orchestru cvrčků, tikání hodin nebo třeba i z průvodcovského výkladu během prohlídky v hrobce českých králů.

Field recordings můžou být pokusem najít hranice toho, co ještě je a co už není hudba. Mnohem důležitější na tomto postupu ale zřejmě je, že jde o touhu upozornit na zvuky, které (třeba i každodenně) míjíme. Zakonzervovat je, ohraničit je rámcem, jenž je vytrhne z všednosti a položí pod mikroskop k pečlivému prozkoumání. Jestli vás to chytne, není nic jednoduššího, než kliknout na bandcamp, kde najdete dvě desítky podobně vytvořených alb. A k tomu si můžete o fenoménu field recordings přečíst náš informačně výživný článek. (hp)


Mount Eerie – A Crow Looked At Me

Death is real. První věta udeří a její tíha už do konce nezmizí. A Crow Looked At Me je terapeutická nahrávka. A pravděpodobně ta nejsmutnější, která letos vyjde. Philu Elverumovi zemřela v létě žena (Ô Paon) na rakovinu. Zůstal sám s roční dcerkou. A hledal způsob, jak se se smrtí alespoň částečně vyrovnat. Nápad přišel znenadání. Elverum, který si vždy střežil soukromí a texty zabaloval do mystických zenbuddhistických symbolů, se rozhodl nahrát desku s texty zcela otevřenými. Bez metafor.

I am a container of stories about you / And I bring you up repeatedly, uninvited to / Do the people around me want to keep hearing about my dead wife?“ ptá se Elverum v jedné z písní, pochybující, jestli nepřekračuje práh dveří, jež měly zůstat zavřené. Ale již není úniku. Elverum rozpoutává vír emocí, smutku, smíření a introspekcí. Zpívá o vzpomínkách, o tom, jak se snažil uhýbat před nevyhnutelným, o tom, jak se dodnes vypořádává s náhlou nepřízní osudu, o tom, jak se mu žena konstantně připomíná v předmětech kolem něj – poštou, která na její jméno stále chodí do schránky, počínaje, vzpomínkami, které oživuje vyhazované oblečení, konče. Citovat z nich by se dalo donekonečna a vždy by v nich člověk objevil nové niterné postřehy, které mu v záplavě těch předchozích unikly.

Jde o zhudebněný nejintimnější deník, vzkazy adresované jeho milé, dialogy, kdy na jedné straně mluví Elverum a na straně druhé se mlčí. Náhled do soukromé sféry, jehož autentičnost je ještě umocněna tím, že Elverum desku nahrál v pokoji, kde jeho žena naposledy vydechla, na její nástroje a že skladby nechal v neučesané akustické lo-fi poloze, které atmosférou připomenou třeba jeho výtečnou desku Lost Wisdom. (tf)


Pharmakon – Contact

Transcedentální procházka futuristickým hororem se silně existenciálním podtónem, kde noisový hluk není jen změtí chaotických ruchů a distorzí či výsledek experimentu, ale promyšlený a zvukově vypilovaný výlet do nitra mysli, která ztrácí a znovu hledá kontakt…se svým tělem a organismem, jenž ho obklopuje. Podobný koncept, s nímž pracuje třeba japonská manga Ghost in the shell, zaujal i newyorskou producentku a zvukovou umělkyni Margaret Chardiet. V jejím projektu Pharmakon nehraje přímou úlohu robotická inteligence, ale příběh, který se prolíná novou nahrávkou, začíná psychotickými výkřiky a děsivými industriálními údery, aby postoupil k pulzujícímu transu nastolujícímu proces přerodu.

„Lidé jsou jen lidé a všichni lidé jsou zvířata. Jsme jen jedna buňka krátkodobého trvání a ta je součástí organické struktury, která jednoho dne zemře,“ píše Chardiet ve svém uměleckém manifestu. Jako by tu docházelo ke zrodu nového člověka plně si uvědomujícího pomíjivost lidského a to se samozřejmě děje v bolestech, protože se tu manipuluje s fyzickým tělem. Úvodní skladba Nakedness of Need naznačuje, že to, co nás čeká, nebude zrovna příjemné. Contact je intenzivním hledáním smyslu lidskosti, tělesnosti, svobody ducha, aby nakonec vybídl především k empatii. No natural order. (zm)


Samantha Crain – You Had Me At Goodbye

Již páté studiové album oklahomské písničkářky začíná jako ničím se nevymezující středoproudý rádiový pop, ale už po prvních taktech začnou vyčnívat malé anomálie. Občas neočekávaně vedenou melodií připomíná Kevina Barnese z of Montreal, jindy se drží folkem načichlé melodie a v každé skladbě představuje svůj osobitý hlas v jiné poloze. Bohatá instrumentální produkce nevychází z trendu barvitého syntezátorového spektra, ale raději volí klasické nástroje jako dechy, smyčce, saxofon nebo zvonivý zvuk xylofonu.Není toho příliš, spíše tak akorát, aby Samantha zněla v souznění jako jeden z mnoha hlasů v klasicky vystavěné skladbě s alternativními přesahy a citem pro popový refrén. Zejména barva nástrojového doprovodu místy připomíná britský kolektiv These New Puritans, ale bez dystopické atmosféry a minimalistických vlivů.

Vlastně je to ten typ desky, kterou čím víc posloucháte, tím víc si ji chcete pouštět pořád znova. Ačkoliv si konstantně stěžuji, jak současná produkce popových alb ničí jádro skladeb, tady je to skvěle odvedená práce, která spojuje hity jako Oh Dear Louis nebo Wise One s vážněji artově laděnými kousky jako Loneliest Handsome Man, aby celkový dojem nebyl roztříštěný. Samantha je navíc natolik všestranná, že působí přesvědčivě v obojím. Skladba Red Sky, Blue Mountain pak prezentuje její vztah k původní americké lidové kultuře, neboť tu zpívá ve svém rodném jazyce etnika Čoktóú. (zm)


Sun Kil Moon – Common As Light And Love Are Red Valleys of Blood

Mark Kozelek na nové desce pokračuje v prohlubování svého narativního stylu bez metafor, jenž poprvé dostal výraznější slovo na 5 let staré desce Among the Leaves. Posluchače čeká 130 minut povídání za doprovodu veskrze monotónní hudby, tematicky se přitom od svých předchůdců deska příliš neliší. Stále hraje prim smrt, sérioví vrazi, boxeři, kritika sociálních sítí či fórky namířené na žurnalisty a jiné hudebníky (Dr. John Misty). Nově pak Kozelek komentuje také politiku („Donald Trump is our creation“) či lidská práva („Rednecks, bury your axe with transgender“).

Kozelek sám uvedl, že ani netuší, jak se nové songy vlastně hrají – veškerý materiál totiž vznikl jamem ve studiu. I proto má každá ze skladeb v průměru osm minut, a i proto je na desce velké množství nevyhnutelné vaty (Bastille Day, The Highway Song). Jeho „stream of consciousness metoda“ tedy slaví úspěch jen občasně, když už se ale zadaří, stojí to za to – Philadelphia Cop, Window Sash Weights, Early June Blues nebo Bergen to Trondheim patří mezi to nejlepší (to i díky tomu, že zde Kozelek také zpívá), co za poslední roky Sun Kil Moon vyprodukoval.

Ať už vás Kozelekův osobitý pohled na svět pohltí, či se stěží prokousáte přes polovinu desky, nelze mu upřít, že se neustále snaží o něco neotřelého. A tak jako Mount Eerie uvedl u svého letošního alba A Crow Looked at Me za inspiraci Kozelekovu desku Benji, lze očekávat, že i unikátním stylem Common As Light And Love Are Red Valleys of Blood se dříve nebo později nechá někdo inspirovat. (jz)

Komentáře

Více z této kategorie:

« Bedekr 3/2017 Bedekr 5/2017 »

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.