Story jako soundtrack k příběhu, který jsme si nakonec psali sami, začala Ashley Abrman (The High Corporation). Překvápko hned ze startu: „Ty vole, ta zní jako Ashley... fakt, úplně jak Ashley!“ Později ještě větší: „Jé, ahoj Ashley!“ Stihli jsme jen konec. Plynule navázala We Will Fail, opatrně obalila prostor zbývající mezi mihotajícími kužely světla. Hutné provazce fotonů osvětlovaly zachovalé části nástěnných maleb, Marii, Ježíše i Otce i mohutné sloupy a klenbu kaple. Omítka mezi nimi zašla o to rychleji. Zamračila se na mě, když jsem na ní namířil objektiv příliš zblízka. Pak přidala na basech a já tápal ve vlastních neurózách. Nepil jsem, tak mi nezbylo než použít, co už v hlavě mám. Díky Shackleton jsem se z toho trochu vyškrábal. Svítil si lampou a každou chvíli hodil jeden zamyšlený pohled, těsně předtím než se roztančil. „Nejvíc se těším na Shackletona, toho mám i naposlouchanýho. Kdo teď hraje, máš lineup?“ Hrál dobrou hodinu.
Kdyby celej večer nestál za nic, ani za to nejmenší nic, na který si dokážeš v týhle chvíli vzpomenout, představit si ho a pak z něj udělat odmocninu, tak prostě Zamilska! Jak nám to natřela slovy na dotěrný otázky v rozhovoru, tak vymalovala celou kapli svým technem. Hemžili jsme se jako včelí roj, nezastavitelní, odírající se o sebe a přes sebe, glorifikující královnu, která v nejvyšším místě kaple udávala rytmus i tvar rojení. Božská v odbožštěný kapli.
A pak Vatican Shadow, nekompromisní včelař jakoby zatrhl bující divočinu usměrňujícím dronem. Nalákal nás na světlo a pak to do nás ládoval vrchem spodem, co se vešlo, ale nepřestal, nepřestával, nehodlal přestat. Zajímalo by mě, co poslouchá papež, když má temnou chvilku.
