Júníus Meyvant, Olomouc – Jazz Tibet Club, 27. 1. 16 Júníus Meyvant, Olomouc – Jazz Tibet Club, 27. 1. 16 Tomáš Jakubec

Júníus Meyvant – roztříštěný kus koncentrovaného Islandu

reportáž | fotogalerie

Stačí nasednout na trajekt na jižním cípu Islandu, přežít třicet minut houpání na věčně neklidném oceánu a zničehonic se před vámi začnou z moře tyčit malé skalnaté ostrůvky, porostlé krátkou zelenou trávou a obsypané bílými ovcemi a ikonickými papuchalky, sopečné kužely a rozlehlé lávové pole. Jste na místě. Vestmánské ostrovy, jeden z nejkouzelnějších islandských koutů, místo, kde je vše, co chcete v zemi ohně a ledu vidět, zkoncentrováno na pár čtverečných kilometrech.

Žijí tu vesměs rybáři a lidé spojení s místním fotbalovým klubem. A narodil se tu i Júníus Meyvant. Písničkář, který kus koncentrovaného Islandu přivezl do Jazz Tibet Clubu. Meyvant totiž do puntíku absorbuje a vyzařuje všechny vlastnosti, které se člověku při přemítání o typickém islandském hudebníkovi v hlavě asociují. Pěstěný plnovous, ironické průpovídky, angličtina s roztomilým islandským přízvukem, zasněné skladby, indie folk s typickou severskou melancholií a do posledního místa zaplněný klub jako důkaz, že islandská scéna táhne vždy a všude.

V ulicích Reykjavíku se o Meyvantovi poslední rok mluvilo poměrně často. Nejenže tam velmi hojně koncertoval na nejrůznějších místech (loňské Iceland Airwaves nevyjímaje), navíc získal i ocenění za skladbu roku (Color Decay) v rámci Iceland Music Awards 2015, hudebních cen, které ve velkém předznamenávají to, jaký další drahokam nevyčerpatelného islandského hudebního exportu bude po celý následující rok brázdit Evropu.

Meyvant už po svém vítězství jedno větší turné stihl, nyní se na starý kontinent vydal podruhé. Tentokrát sám, sólově. A to je (a i v Olomouci byl) trochu kámen úrazu. Jakkoliv tematicky poměrně dosti intimní, Meyvantovy organické a vrstevnaté melodie jsou napsány pro velkou kapelu, na koncertech jej vedle bubeníka a basisty doprovází dva klávesáci a celá dechová sekce. Stačí, aby vypadnul jen jeden prvek, a na skladbě je to znát. A co teprve, když jich odpadne většina a zůstane jen zpěvák s kytarou…

Rázem zde máme jakási pokojová dema; sice atmosférická a příjemně komorní, ale zároveň viditelně ve formě nefinální, na koncerty ne úplně vhodná. Meyvant přeci jen nemá natolik melodický hlas, aby jím byl naživo schopen nahradit chybějící party doprovodné kapely, a ruku v ruce s nevýrazným vybrnkáváním (ani v celokapelním hraní není jeho kytara tou hlavní) se pak jeho skladby stávají dosti náročné na udržení pozornosti, pohroužení.

V Jazz Tibetu to bylo znát. Z mnoha míst početného publika to šumělo, delší, historkami a vzpomínkami nevyplněné prodlevy mezi skladbami koncentraci a atmosféru ještě více tříštily. A to je škoda, protože když už se člověk s citlivě a se zavřenýma očima vystupujícím Meyvantem dokázal dostat na stejnou notu, stálo to za to. Skladby jako Color Decay, Hailslide či Signals jsou totiž nesmírně silné, niterné a hitové zároveň. Vyvolávají to správné mrazení v zádech, to správné krasosmutnění. A v lidech, kteří měli už někdy možnost zakusit Island na vlastní kůži, nostalgické myšlenky na co nejdřívější návrat.

Vzdor veškeré rozštěpenosti celého večera byl přesto Meyvant nakonec vyprovázen poměrně bouřlivě. Publikum i zpěvák našli společnou řeč. A to je jen dobře. Protože Meyvant je vpravdě velmi zručný a talentovaný skladatel. Příště už jen lépe promyslet koncept sólového, téměř akustického hraní nebo radši vždy brát kapelu. Meyvant je totiž jeden z mála písničkářů, kterému intimní verze jeho písní nepomáhají.

Júníus Meyvant, Olomouc - Jazz Tibet Club, 27. 1. 16

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.