Hradecký slunovrat 2017 Hradecký slunovrat 2017 Nela Bártová

Návrat slunce na jeho zámek

Kouzlo Hradeckého slunovratu spočívá nejen v překrásném prostředí zámku a přírody kolem, ale také v jeho přátelské a rodinné atmosféře, kterou je cítit hned při vstupu do areálu. Přesto, že je tady rok od roku více lidí, pořád to působí, že se každý zná s každým. Přicházím akorát na konec Cvičení s Kittchenem, Kittchen hraje na klavír a zpívá, atmosféra je křehká stejně jako pózy cvičících lidí v černých škraboškách. Přidávám se, byť jen na chvíli.

O chvíli později scénu Pod Bílou věží zaplňuje srdcovka Please The Trees. Nezklamali, Havelka je bůh, kterého uctívám už nějaký ten pátek. Konec jejich výstupu byl pořádný nářez, akorát bych si je asi víc užila za tmy. Tmy, a dokonce i deště se dočkali jeseničtí Priessnitz, krásně to k nim sedlo. Co jsem nečekala a co jsem ocenila, byly dobře zpracované výtvarné projekce. Dle nadšeného publika šlo poznat, že tato nestárnoucí legenda byla hodně očekávaným bodem programu. Páteční blok uzavřela opavská elektronika Killiekrankie. Málokdo zůstal při jejich sadě beatů a samplů chladným. Jedni Killiekrankie jsou málo, a tak na Slunovratu byli hned dvakrát – jakožto live projekce promítaná za jejich záda. Dobrý nápad. Stejně dobrý, jako přídavek, ve kterém se objevil i mikrofon. V areálu jsme zůstali mezi posledníma a posléze vylezli na kopeček v zámeckém parku, kde jsme u ohně sledovali nejkrásnější východ slunce.

Mucha hned ve tři odpoledne mi moc nesedla, příliš brzo, příliš horko, příliš světlo, stačilo mi ji sledovat z povzdálí. „Pičo, pičo, pičo, pičo,” zpívala v jedné písničce a já s úsměvem pozorovala rodiče s dětmi, kterých zde bylo požehnaně. Jakpak by taky ne, festival je kompletně kid-friendly. Lidi to samozřejmě brali se srandou – vždyť je to Mucha.

Pravděpodobně nejvíce očekávána byla tajemná sestava Zvíře jménem podzim. Dvanáct lidí na pódiu! Poklona zvukaři je bez debat. Avšak nevím nevím, možná že hudebníci dávají větší smysl jako jednotlivci ve svých projektech, než v avizované superskupině. Bylo to trochu neucelené a především dosti kittchenovské. Nicméně, jedno se nechat musí – pokud je Zvíře jménem podzim synonymem pro melancholickou náladu, které je nejvíc právě na podzim, pak je to jméno zcela na místě. Ta největší melancholie však měla teprve přijít. Bratři Orffové jsou emoční přeborníci. Nelze slovy vyjádřit, co ve vás dokáží vyvolat: Stojím jako přikovaná, skoro nedýchám – jako kdyby sebemenší pohyb mohl způsobit prasklinu na jejich křehkosti. Na výjimečnosti koncertu dodává i to, jak spoře Bratři koncertují. U Nevypínám těžce rozmrkávám slzy.

Katarzia je krasavice s třpytivým makeupem a dokonalými holographic botami. Na pódium nastoupila nejdříve sama a předvedla celkem zajímavé intro v sestavě ona plus synťák. Tohle spojení bych si dokázala představit klidně i ve větší míře. Poté se přidala kapela a já si uvědomuju, jak mnohem vyspěleji a profesionálněji nyní Katarzia s kapelou působí. Jen tak dál!

Večer končím na Člověku Pokrokovém alias Bonus s Mary C. Dobrá party, dobrá projekce, jsem moc ráda, že se na Slunovratu objevuje další elektronika i s rapem. Hradecký slunovrat má především vše, co od skvělého small-size festivalu chcete, zásluhu na tom má velkou měrou dobrý organizační tým, který dělá Slunovrat rok od roku lepším. Poklona.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.