Vytisknout tuto stránku

Fest-namte se: Colours of Ostrava 2014 (I.)

Ólafur Arnalds Ólafur Arnalds

Colours of Ostrava 2014: Fest-namte se (1. díl) |

Fest-namte se (2. díl) | Fest-view

Colours of Ostrava se letos do třetice vrací mezi rezavá torza industriálních umolousaných železáren areálu Dolních Vítkovic. Místo, které ještě nedávno chátralo, děsilo a zahanbovalo, se naplno proměnilo v kulturní perleť a v nočních hodinách, kdy se zbytky budov pohltí do záře barevných neonů, člověk užasle vydechne a prostoru, kde ještě před několika desetiletími poletoval štiplavý prach a do země se vsakoval pot a dřina sedřených horníků, přizná nepopsatelnou krásu.

S geniem loci, který Dolní Vítkovice nabízejí, se Colours vybarvily mezi jedny z nejzajímavějších festivalů v Evropě. Napomáhá tomu i svěží dramaturgie, která již několik let nelpí pouze na afrických rytmech a world music, ale ve velké míře přidává i představitele jakostního mainstreamu a zásadní tváře alternativy.

Nejinak tomu bude tento rok. Považte sami – MGMT, Zaz, Robert Plant, The National, Bastille či John Newman. Avšak nejen headlinery je festivalový návštěvník živ. Nezapomenutelné zážitky mu mnohdy připravují hudebníci, kteří se krčí ve stínu oněch jmen velkých. A právě takovým přehlíženým se náš pravidelný seriál Fest-namte se věnuje. Koho si na Colours nenechat ujít tentokrát?

Colours of Ostrava, Ostrava – Dolní Vítkovice, 17.–20. 7. 14


Hidden Orchestra (www)

V Česku už poměrně etablované edinburghské kvarteto, kamarádi Floexe, platí vedle londýnských Portico Quartet, kteří na Colours vystoupili před dvěma lety, za inovátory jazzového odkazu. Zdánlivě nespoutaná jazzová improvizační postmoderna ukotvená elektronikou, trip hopem a autentickými nahrávkami ševelící přírody se svým přístupem v mnohém blíží níže zmiňovanému Ólafurovi Arnaldsovi. Staví totiž na gradujících, tempo dynamicky měnících instrumentálních opusech v ambientním a post-rockovém oparu. Slovo opar ve smyslu zamlžení, opojení je pro Hidden Orchestru vůbec typické, omílané spojování jejich hudby s denními cykly pak sice ohrané, avšak naprosto příznačné. Název první nahrávky Night Walks mluví za vše, nabízí soundtrack pro noční toulky se sluchátky na uších a očistné osamění v míhajících se večerních světlech a stínech. Dva roky stará Archipelago pak předkládá atmosféru ranního, probouzejícího se lesa – se sluncem pomalu se deroucím na obzor, avšak stále s hustou mlhou u kolen, kapkami rosy přichycenými na nohavicích a myslí v polosnění. Dva předsazení bubeníci a manželské multiinstrumentální duo John Acheson a Poppy Ackroyd si zakroužkování v programu zaslouží.


John Grant (www)

Colours letos do Ostravy vypravují speciál z Islandu. Do programu si pozvali hned tři tamní hudebníky, přičemž ani jednoho není radno nechat si ujít. John Grant není Islanďanem rozeným, nýbrž naturalizovaným. Kouzlu tamní ojedinělé krajinomalby propadl před třemi lety poté, co jej semlel životní osud. Kvůli rodinným předsudkům dlouhou dobu nevyslovený homosexuál, jemuž nedávno diagnostikovali HIV, našel v sólové hudbě duševní zrcadlo a ironicky tíživou zpovědnici. Hudebně John Grant křísí období osmdesátých let, kdy ve středu pozornosti stál depešácký synthpop a uhlazené písničkářství. Kontrast, který vytváří rádiově znějící, sladce předené melodie a tíživé, niterným přemítáním zatížené a jen čas od času sarkasmem protkané texty, se líbí. Jak kritikům, kteří Grantovi loňskou desku Pale Green Ghosts vynášeli do nebes, tak divákům, kteří se naživo nechávají snadno strhnout – tak, jako na loňském ročníku OFF Festivalu.


Ólafur Arnalds (www)

Pravili jsme, že Fest-namte se se věnuje těm, kteří stojí ve stínu tučně vytištěných headlinerů. U Ólafura Arnaldse je situace problematičtější. Islandský skladatel je totiž v žánru tzv. moderní klasiky, chcete-li neoklasiky, hvězdou obrovskou, leč u nás je o něm povědomí menší, než by se slušelo. Proto jej zařazujeme. „Klasická hudba nemusí vždy znít nutně jako Mozart,“ praví Arnalds a slova podtrhuje tvorbou. Klavír a smyčce prosté patosu tvoří základ niterných minimalistických kompozicí, apartní elektronický ambient řetězí severskou zádumčivost a přidává postmoderní háv, pompézní vyvrcholení, k nimž vše mnohdy směřuje, pak nejsou velkolepá, nýbrž spíše explodují kdesi uvnitř posluchače, tříští emoce, koncentrují prožitek. Arnalds uspokojí jak návštěvníka Pražského jara, tak obdivovatele downtempa či post-rocku. Potud vydal tři desky a jeho jméno se často spojuje také s filmovými soundtracky (například s The Hunger Games). A nepřestává překvapovat. Na loňské desce For Now I Am Winter například dobrou půlku skladeb doplnil pěveckými party. Natolik umně, že je prvním „klasikem“, který zní z rádií, aniž by ztratil svou skladatelskou škatulku. Pokud Arnalds zahraje v Gongu, scéně v bývalém plynojemu, bude se jednat o vrcholný zážitek letošního ročníku „Barev“.


Emilíana Torrini (www)

Abychom v jednom díle zkompletovali celou islandskou výpravu, představíme si také islandskou divoženku s italskou krví, která ráda mění šaty a strká nos do všeho, kde voní noty. Emilíana Torrini vykrystalizovala především jako vzletná nezávislá písničkářka, avšak ve svém hudebním životě již okusila mnohé. Má za sebou etapu barové zpěvačky, stopu zanechala u synthpopových islandských virtuosů GusGus, prošla si fází naléhavého trip hopu, jakožto pravá Islanďanka věřící na skřítky nazpívala éterickou hymnu pro Gluma z Pána prstenů a mihla se také v mainstreamových vodách, kde vypomáhala například Kylie Minogue. Zmiňované indie folkové písničkářství s elektronickým švitořením je jí však nejblíže. Doposud největší ohlas získala díky šest let staré desce Me And Armini, na které se nachází optimismem a sluníčkovstvím překypující letní hit Jungle Drum. Loňská deska Tookah je o mnoho klidnější, křehčí, dospělejší – krásnější. Částečně proto, že Torrini zpomalila a přivedla na svět syna, především však z důvodu, že po několikaleté anabázi v Londýně se přestěhovala zpátky na Island a země gejzírů ji pohltila natolik, že se rozhodla její atmosféru a pohodu rodinného života v ní vetkat do notové osnovy. Tookah je oslava islandských nátur a přírodních (im)pulsů, pestrobarevná Emilíana Torrini se na Colours hodí náramně. Teplé barvy z chladného Islandu budou mezi rezavějícím železem rozzařovat oči a cukat koutky.

    Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.