Výjimečná dramaturgie a kamera na prvním místě, to je filmový festival Ostrava Kamera Oko (OKO), kulturní událost nejen pro cinefily, ale i pro příznivce současného audiovizuálního umění. Každoročně uvádí zásadní filmy nejprestižnějších světových festivalů v českých či evropských premiérách. Nejinak je tomu i letos, kdy v Ostravě v hlavní soutěži představí nové snímky Denise Côtého, Quentina Dupieuxe, Lisandra Alonsa či Eduarda Williamse. Williams se festivalu v minulosti zúčastnil i osobně a jeho letošní snímek Lidská vlna 3 je vzýván za svou osobitost, odvahu a velmi invenční práci s kamerou. Mluvili jsme spolu s ředitelkou festivalu Gabrielou Knýblovou a jedním z dramaturgů Ondřejem Lasákem.
Festival letos oslaví patnácté jubileum, kam se od svého začátku posunul a jak vnímáte jeho pozici na české filmové scéně?
Gabriela Knýblová: Posunul se hlavně koncept a dramaturgie festivalu. V prvním desetiletí svého fungování se OKO zaměřovalo především na klasickou filmovou kameru, spolupracovalo s Asociací českých kameramanů a reflektovalo řemeslnou práci tvůrců. Když jsem do vedení festivalu v roce 2017 vstupovala, vnímala jsem, jistě i vlivem turbulentně se vyvíjejících technologií a komunikačních kanálů, že se dá na kameru nahlížet i jinak, diverzifikovaně. Chtěla jsem, aby OKO ukazovalo všechny podoby kameramanské práce, aby upozorňovalo na to, jak výrazně se kamera projevuje nejen v tradiční kinematografii, ale i v současném umění, v masmédiích či ve vědě, jakou sílu může mít záběr natočený na mobilní telefon.
Současná dramaturgie OKO zohledňuje to, že je kamera a obsah, který díky či kvůli ní vzniká, pro dnešní svět a to, jak ho vnímáme, zcela zásadní. Dalším výrazným posunem je komunita, která za ta léta okolo OKO vyrostla. Tvůrci, kteří kdysi soutěžili ve studentské soutěži krátkých filmů, u nás dnes zasedají v porotách a uvádí své celovečerní snímky. Rostli a vyvíjeli se spolu s námi. Do třetice, proměnila se i organizace festivalu. Zatímco dřív leželo její těžiště v Praze, teď funguje téměř celý tým v Ostravě.
A jaká je jeho pozice? Myslím, že jedinečná – je to jediný kameramanský festival v Česku – a vlastně i okrajová, díky programu, který je určen poměrně specifickému publiku.
Mimo termín samotného festivalu se OKO zapojuje například do spolupráce s pražským kinem Ponrepo. O jaké typy spolupráce jde a proč se více takových aktivit nekoná přímo v Ostravě?
G. K.: Pod Kamera Oko nespadá jen festival, ale i další aktivity jako jsou Kameramanské dny konané v Praze, Opavě a ve Zlíně, kinodistribuce (uvedli jsme do kin třeba film Hitchcock/Truffaut) nebo ozvěny OKO. Pokud to lze, kupujeme k filmům z hlavní soutěže práva na více než jedno (premiérové, festivalové) uvedení, abychom měli šanci je ukázat také těm, kteří za námi na festival nepřijedou. Jinak se ale o podobné mimofestivalové aktivity snažíme i v Ostravě, kde chceme udržovat kontakt s diváky po celý rok. V roce 2018 jsme třeba znovuotevírali zapomenuté letní kino v Ostravě-Porubě. Pandemie covidu sice naše snahy na několik let přerušila, ale teď se k nim opět vracíme. Jednu akci chystáme už na jaro.
Gabriela Knýblováfoto: archivG. K.: Usilujeme o to, aby náš program, který pečlivě vybíráme a realizujeme, vidělo co nejvíce diváků z naší cílové skupiny. Když jsme si nicméně před časem kladli otázku, zda se otevřít širšímu publiku, nebo zachovat úzce vyprofilované zaměření a vsadit na výjimečnou dramaturgii, rozhodli jsme se, že chceme jít cestou kvality, nikoliv kvantity. Navíc domácká atmosféra, která na OKO panuje, je nám velmi blízká a nechtěli bychom o ni přijít. Nabízí možnost setkat se s tvůrci tváří v tvář, diskutovat v menší skupině. I hosté kvitují, že je to pro ně svým způsobem obohacující. Mnohem snáze se dostanou do kontaktu s publikem a mají od něj velmi rychle zpětnou vazbu. Na tom vlastně OKO z velké části stojí.
Zda je to udržitelné? Máme před sebou patnáctý ročník, tak snad ano. Ostrava v tom všem samozřejmě hraje na různých úrovních velkou roli. V Praze nemíváme problém naplnit sál, poptávka po kultuře je tam mnohem vyšší. Tady navíc bohužel není žádná kameramanská škola nebo akademické zázemí, a náš program do jisté míry studentům filmových oborů určen je. Jsme na druhé straně epicentra, ale o to víc nám jde o podporu regionů. Ze Zlína, Olomouce nebo Opavy už se ta Ostrava tak vzdálená nezdá.
Ondřej Lasák: Letošní vystupující pro mě spojuje prostorovost a maximalismus. Jak MSHR, tak Jung An Tagen se svou vizualitou pracují způsobem, který daleko přesahuje tradiční projekce kamsi za hudebníky. A i přes obrovský estetický kontrast (především v jejich zvukové tvorbě) dává jejich spojení naprostý smysl. Těšte se na smyslové přetížení a slévání hranic mezi zvukem a obrazem.
O. L.: Ze zajímavé hudby nejde být unavený! Nejsem příliš nostalgická bytost a naštěstí jsem vždycky nějak dokázal vycítit, kdy je dobré projekty ukončit. S Genot Centre jsme řekli, co jsme chtěli, a já jsem moc rád, že jsme se nedostali do situace, kdy bychom se začali opakovat a nechali ten label jet tak nějak na neutrál. Kolem hudby se ale motat určitě pořád budu – jen je dobré občas trochu přibrzdit a zamyslet se, kam má tu energii opravdu smysl investovat.
I přes výše zmíněné tlumení hudebních aktivit jsi Oku zůstal i letos věrný. Čím ti ostravský festival imponuje a motivuje tě do něj nadále vkládat čas a energii?
O. L.: Těch důvodů je spousta: mám rád Ostravu, Plato, prostor Bauhausu, … Ostrava Kamera Oko je i přes své úzké zaměření strašně otevřený festival, kde se přirozeně doplňují fantastické okrajové filmy s přístupnějšími kousky, které tu ale člověk má šanci vidět z nové perspektivy.
Ostrava Kamera Oko, Ostrava – různá místa, 15.–19. 11. 2023
Ondřej Lasákfoto: archiv
