Zrní - Soundtrack ke konci světa Zrní - Soundtrack ke konci světaA konec světa nakonec nebyl. Lidstvo už se zase zabývá jinými důležitými věcmi, celé to veliké očekávání je docela zapomenuto, ale něco po něm přece zbylo. Soundtrack. Soundtrack ke konci světa. Výborné album kladenské pětice Zrní. Svou třetí deskou kapela potvrzuje, že si čestné místo mezi nejskloňovanějšími jmény domácí scény rozhodně zaslouží.
Vynikají charakteristickým, nezaměnitelným a okamžitě rozpoznatelným zvukem, který se za prvé velice obtížně slovy definuje (snad cosi na pomezí alternativního rocku, písničkářství a prvků folklóru), takže bude nejlépe, když si ho poslechnete na vlastní uši, a za druhé není opakováním sebe sama, ale neustálým vrstvením a kombinováním nových, originálních nápadů. Těch mají Zrní vždycky dost.
Taky mají dost odvahy, aby album otevřeli šestiminutovou skladbou. Odvahy však oprávněné, obstáli na výbornou, Rychta je díky jednoduché, ale výrazné leitmotivické rytmice skladbou, která si posluchače hned v prvních chvílích dočista podmaní. Každá další píseň je něčím speciální, každá má v sobě něco, zač si ji lze oblíbit. I rozpětí síly, s jakou je třeba udeřit do strun, je různé, od tiché Nízko letí ptáci ke strašidelné, místy kakofonické, v závěru takřka psychedelické Noční jízdě.
Kdo Zrní nejen poslouchá, ale taky se čas od času začte do deníkových zápisků, které na stránkách kapely vyvěšuje zpěvák Jan Unger, ví, že poutavé texty skladeb Zrní nejsou žádnou dlouho cizelovanou uměleckou maskou. Naopak, Unger je básník, dokáže si denně všímat věcí, jež mnohdy bez zájmu míjíme, dokáže pozorovat běžné události a okamžiky v úplně jiném světle, popsat je z nevšedního úhlu. To rovněž přispívá k jedinečnosti tvorby Zrní.
Texty na předchozím albu Hrdina počítačový hry jde do světa (2011) neustále něčím překvapovaly, a ač se rozhodně nevěnovaly žádným banálním tématům, byla v nich přesto patrná jistá lehkost, hravost a nadhled. Některé texty na Soundtracku ale toto postrádají, tíha velkých pravd o chudobě (Líto) nebo o novém světě (Rychta) je tu spíš na obtíž. Není v nich nic, co by zvlášť překvapovalo, co by bylo neočekávané. Někdy to vede až k otázkám, hledat-li za vyřčenými slovy něco mnohem hlubšího (za cenu nadinterpretace), nebo zda je třeba právě zmiňované Líto „jen“ přehnaně patetické.
Nemám v úmyslu srovnávat nesrovnatelné, tedy pohádkové veršovánky a vážněji laděné texty, a tvrdit, že právě ty veršovánky jsou umělecky mnohem výše. Přesto musím vyzdvihnout originální a svěží přístup, s nímž Zrní zpracovali skladbu Hýkal. Hra se slovy, proplétání vět, jejich stále nové a nové kombinace, a tím pádem nové významy, to je přesně to, co Zrní sluší.
Soundtrack ke konci světa patří mezi nejzajímavější alba, jaká u nás za poslední dobu vyšla, ale i tak raději nechávám jednu hodnotící hvězdu prázdnou, rezervní. Jednak jsem přesvědčena, že jsou Zrní schopní nahrát ještě oslnivější materiál a že na to nejlepší teprve čekáme. Jednak proto, že Hrdina – pro mě jako blesk z čistého nebe – nasadil tak vysokou laťku, že ho možná už jen z piety nemůže jen tak něco překonat. Těším se na něco opravdu přelomového, co můj subjektivní, podvědomý přístup úplně rozmetá.
Zlatý hřeb: Hýkal
Zní to jako: Zrní. A tečka.
Vydavatel: vlastní náklad
Stopáž: 42:56
Body: 6 z 7