Hluční Market a Vellocet Roll. Kralova vila ožila podruhé

Vivat Vila! je výsledkem neúnavné snahy Libora Staňka, Barbory Koritenské a dalších nadšenců z jejich okolí vnuknout život nejen chátrající památce, ale také do historického centra Prachatic. Organizace takového festivalu je však nelehký úkol, jelikož samotné město se ke kulturním počinům aktivní mladé generace staví spíše s nezájmem. O to více můžeme docenit, že bylo nakonec možné letošní ročník uspořádat v prostorách Kralovy vily a odkrýt tak její kouzlo i návštěvníkům, kteří stejně jako já neměli loni to potěšení ji navštívit.

V pátek se areálem vily začala vinout hudba krátce po páté odpolední a neustala až do ranních hodin. Program odstartovalo vystoupení místního projektu The Podzemnix – ty jsem bohužel nestihla, ale s pomocí Google Maps jsem na místo dorazila tak akorát, abych slyšela Manon meurt. Zahaleni oblakem dýmu, kterým se prodíralo světlo ze zahrady spolu se směsicí rozostřených tónů kytary a jemných vokálů, odehráli snad nejintimnější koncert celého víkendu. Následující pražské trio Dukla pak naléhavostí svých melodií, a zároveň lehkostí textů, rozněžnilo a rozvlnilo přítomné. Kvarteto Tábor (jež mělo původně zahrát v Kralově vile už loni) si letos odneslo domů cenu Vinyla za desku roku. Z jejich temného folku místy protknutého rockovým vyzněním běhal mráz po zádech.

Na progresivní pětici Market jsem byla velmi zvědavá. Během loňského podzimu bez varování vydali EP nesoucí název A Certain Beauty, jež se téměř vymyká mezím lidského chápání. Jejich živý set se dá jen stěží vyjádřit slovy – sympatická noisová show, značně zvyšující riziko tachykardie, a zároveň snižující existenční krizi, která se po hlukových koncertech často dostaví. Kombinace různých kytarových vyhrávek, zpěvu i deklamace či jazzových prvků jim zaručuje jedinečnost zvuku, jaký u nás nemá obdoby.

Při sledování pražského dua post-hudba musel snad každý, chtě nechtě, padnout do spárů nostalgie. Večer poté završil projekt Mutanti Hledaj Východisko, jenž většinu publika zcela rozdivočil a poskytl příležitost ze sebe vytančit snad poslední zbytky energie.

Ranní ptáčata, mezi která se já rozhodně neřadím, měla možnost zahájit druhý den festivalu jógou s Ivou. Rozhodla jsem se pojmout sobotní dopoledne poněkud volnějším stylem a strávila ho procházkou po náměstí se zastávkou na dobrou kávu v Cafe Madona. Stejně jako mnozí jsem se nechala nalákat do malebného historického centra Prachatic pestrým doprovodným programem. Organizátoři festivalu pro návštěvníky zajistili vstup zdarma do kulturních institucí, mezi které patřily dvě galerie, dvě muzea a kulturní centrum na náměstí. Mě uchvátilo Prachatické muzeum, jež se může pyšnit hned několika různými scénami s voskovými figurínami v životní velikosti, z nichž některé jsou obohacené o zvukové prvky. Smích v hospodě nebo cinkání podkov jim dodává autentičnost a umocňuje ve vás pocit, jako by to vůbec nebyly figuríny, ale původní obyvatelé Prachatic – vytrženi z koloběhu každodenní všednosti a zmrazeni v čase. Mezi doprovodnými akcemi nechybělo třeba loutkové divadlo Eliščiny pohádky pro ty nejmenší, básnické čtení Radka Štěpánka, Aleše Kauera a Tomáše Přidala, přednáška Miloše Hrocha a Karla Veselého, diskuze ArtBloku nebo literární čtení Jana Němce.

Sobotní odpoledne už však patřilo opět hudbě. Do festivalového areálu jsem vcházela ve chvíli, kdy z vily doznívaly poslední tóny koncertu Petera Kolárčika s kapelou, který zastoupil zrušené Bibione. Fakt, že mi zrovna tenhle projekt skrze mou vlastní hloupost utekl, mě doposud drásá stejně, jako když jsem po zbytek večera musela poslouchat nadšené výpovědi těch, co si umí čas zorganizovat lépe než já. Chuť jsem si spravila až během poslechu kapely ±0, jež nedávno vydala novou desku Nový zprávy žádný, o níž jsem zaznamenala jen samé pozitivní ohlasy. Kytarovka s melancholickým nádechem a tíživými texty opět rozproudila krev v žilách po klidnějším vystoupení Člověka krve. Zahradní stage vzápětí obsadil velmi hravý projekt ze Slovenska s názvem Raptor Koch Band, který dokázal elegantně skloubit zábavu s ukázkami nevšedního talentu jednotlivých členů kapely.

Tamara – to byla zhudebněná radost. Lehkost, kterou do Kralovy vily vnesla tato převážně dívčí kapela, byla osvěžující a pro mě jednoznačně nejmilejším překvapením celého večera. Vnitřní prostory následně zaplnili fanoušci slovenského trapu a potvrdila se pravdivost tvrzení kdo dřív přijde, ten dřív mele. Koncertní místnost v čase výstupu Edova Syna doslova praskala ve švech, takže jsem se svou průměrnou evropskou výškou jen občas zahlédla vepředu přehlídku létajících loktů skrz příležitostně vznikající mezírky mezi hlavami těch, co se rozhodli zahradní prostory opustit dřív než já.

Téměř nakonec dozrál čas na kapelu Kurvy Češi a já nestíhala žasnout. Zpěvák se vrhal do běsnícího davu v prvních řadách a s lehkostí zvládal nástrahy moshpitu, zatímco ani na vteřinu nepřestával chrlit text, jako by byly jeho plíce bezedná jáma. Sobotní grand finále představovali Vellocet Roll, na které jsem si brousila zuby od potvrzení účasti. Jejich koncert během prvních pár minut setřel rozdíly mezi hudbou pocházející z Česka a tou ze západu, až člověk téměř zapomínal, že se jedná o pětici z Prahy. Neskutečný kytarový nářez podtržený zvukem saxofonu. Drzostí a nevšedností zvuku bych je přirovnala k dánským Iceage, kteří, jak se ukázalo, patří k jejich hudebním favoritům. Po skončení tohoto neskutečného setu se dav dychtivě dožadoval přídavku – na ten už ale bohužel nebyl prostor. O to víc se těším, až se mi naskytne možnost zažít to znova.

Musím přiznat, že na závěr jsem toužila už jen po posteli s pohodlnou matrací, jelikož spaní v autě zní podstatně lépe v teorii než v praxi. Ale vzpomínky a jen stěží popsatelné dojmy, se kterými jsem v neděli ráno Prachatice opouštěla – s kávou z automatu na benzínce a poloprázdnou krabičkou cigaret na klíně – za těžký spánkový deficit rozhodně stály.

Vivat Vila!, Prachatice – Kralova vila, 23.–24. 7. 21