Kapelu Tábor tvoří čtveřice ostřílených hudebníků, které jinak můžete slyšet také v uskupeních jako Or, Oswaldovi nebo Unkilled Worker Machine: David Vála (kytara), Magdaléna Hrdličková (harmonium), Kateřina Malá (bicí) a Adam Šťasta (basa). Přestože skupina se svým syrovým, špinavým a bezčasovým zvukem funguje už několik let, jejich první studiová deska vyšla až loni na podzim. Čekání se však vyplatilo, v únoru Tábor získali Vinylu za nejlepší album roku. Liebe není lehce stravitelná, o to více ale člověka dokáže zasáhnout. Umí tvořit světy, které ve vás už zůstanou.
Každý z vás máte i jiné hudební projekty. Kdy a jak se zrodila prvotní myšlenka na založení skupiny Tábor?
David Vála: Když to vezmu hodně zeširoka, zásadní pro mne byly už koncerty Earth v Paláci Akropolis (rok 2008) a Scotta Kellyho na hradě Točník v roce 2010. Kelly i Carlson myslím nejen mně otevřeli dveře do drone music a minimalistické kytarové hudby. V roce 2010 jsme pak s Mother nahráli desku Through this disappearing land, což je album, které je dnes naprosto zapomenuté, ale v jedné písni se zde objevují postupy a zvuky, které jsem o několik let později znovu sledoval a snažil se je aktualizovat, aniž bych si to vůbec uvědomoval.
Odtud vede nit dál: můj tehdejší spoluhráč Honza Tomáš (Thema 11, Mother, Lvmen, Sítě, Tomáš Palucha) mi lifroval další muziku z podobného spektra. Díky němu jsem poznal tvorbu Oldřicha Janoty, manželů Havlových, Daniela Higgse, Vica Chesnutta, Death In June, Blood and Time, Current 93 a další projekty... Tohle všechno jsem zhruba od roku 2009/10 poslouchal a postupně začal taky snít o nějaké vlastní tvorbě. Někdy v roce 2014 jsem získal akustickou kytaru a pár měsíců na to jsme s Majdou vyrazili na měsíční pochod přes severozápadní pohraničí, kde jsem si na mobil nahrával první riffy a náčrtky songů. Některé z nich jsme později v rámci Tábora rozpracovali a použili.
Je nutné říct, že v té době (bavím se stále o letech 2014–15) jsme o založení kapely neuvažovali. Majda doma hrála hodně na piano a harmonium, které jsme dostali do dlouhodobé zapůjčky od naší tehdejší spolubydlící a spíše jsme mluvili o tom, že bychom udělali nějaký společný projekt ve složení piano/harmonium/kytara. O reálné kapele jsme začali uvažovat až zhruba v roce 2016. Tehdy vzniklo album s názvem MaVa. Tam hraje Majda na piano a Václav Orcígr z Or na violoncello. Nicméně naše představa byla trochu odlišná: chtěli jsme zkusit bicí a taky mít basu. Skladebně jsem přemýšlel o více úsporných a strohých kompozicích. Proto jsme oslovili Káťu, která tehdy hrála v Unkilled Worker Machine, a Adama – ten zrovna začínal se svým akustickým projektem Dimitar.
foto: Václav Tvarůžka
Kateřina Malá: Jako prevenci zapomínání písní používáme rekordér, v tom problém není. Mnohem náročnější je logistika. Tím, že nejsme tzv. klasická kapela, nemáme prostor, kde bychom se pravidelně setkávali. Zkoušky nebo koncerty pro nás znamenají svážení a přesuny osob, nástrojů a aparatury po různých adresách a loudění zapůjčení prostoru ke zkoušení.
D. V.: Naše setkávání se dějí skutečně dost nahodile, a hlavně se odehrávají po dlouhých intervalech, kdy se vůbec nevidíme a v kontaktu jsme pouze virtuálně. Důvod je jednoduchý, všichni působíme i v dalších kapelách, do toho přišly rodiny, děti, někdo stále ještě při práci studuje, je toho zkrátka dost. Pro Tábor se musí vytvořit prasklina v jinak dost utaženém časovém plánu nás všech. Naposledy jsme si zamluvili zkušebnu na dva dny, přestěhovali se tam a udělali jsme si takové malé soustředění. Zbytek je pak více o nahrávání demo nahrávek na zkouškách nebo doma a taky o samostatném přemýšlení, nebo řekněme „přípravě“ v době, kdy se nevidíme.
Proč jste si jako název desky zvolili právě slovo „Liebe“? K jakému druhu lásky album odkazuje?
D. V.: Když byla deska dokončena a hledali jsme pro ni název, viděl jsem jméno Liebe jako jednotící. Německy psáno působí určitě lépe než v češtině, je ostřejší a tvrdší. Němčina taky odkazuje k Sudetům, kam se dají pra-počátky Tábora situovat, ale to je spíše náhodná spojitost. Samotný název k žádnému konkrétnímu druhu lásky ve smyslu agapé, erós nebo třeba láska-událost, jak o tom mluvil Alain Badiou, neodkazuje. Liebe mi spíše evokovala opoziční, velice prostou a nadějeplnou sílu, která otevírá horizont a má i své nepěkné, stínové podoby.
Inspiraci na album jste hledali na vandrech po západních Čechách. Co je na té krajině zvláštního? Proč se k ní stále vracíte?
Magdalena Hrdličková: Já jsem tam vyrostla, svoje dětství jsem strávila na samotě v Krušných horách pár kilometrů od hranic s Německem. I když jsem už dávno městský člověk, sudetská krajina Krušných hor má pro mě speciální kouzlo a vždycky bude mít. Není ale pravda, že naše hudba vzniká jen ve spojení s tímto regionem. Například jeden text z naší desky je vyloženě prosáklý pražským životem a s Krušnými toho má společného málo.
D. V.: Slovy velkého tuláka a nihilisty: nikde jsem neviděl sladší pusto, slavnější mrtvo, zákeřnější ticho.
Album jste nahrávali až po propuknutí pandemie. Projevila se vaše nálada (či nálada ve společnosti) nějak na atmosféře alba, nebo jste měli celý koncept hotový ještě předtím?
K. M.: To je omyl, který se šíří sítěmi. Desku jsme nahráli už v dubnu 2018, jen nám trvalo dokončit postprodukční práce i obal, proto vyšla až v září 2020. Právě i kvůli tomu, že máme další projekty, které zahrnují nejen pracovní, ale i osobní život, se nám to takhle roztáhlo v čase. A taky nás nic nehnalo, nikam jsme nespěchali a osobně jsem ráda, že jsme zráli my i ta deska. Takže časový souběh s pandemií je čistá náhoda.
Zdá se mi, že mimo jiné je to právě harmonium, co dává vaší muzice punc jedinečnosti a díky tomu ji člověk dokáže okamžitě rozpoznat. Jak jste přišli na nápad hrát s tímto historickým nástrojem?
Adam Šťasta: Jak už zmínil David, shodou okolností jsme měli s Magdalenou jedno harmonium dlouhodobě půjčené doma, což je asi nejpřirozenější cesta, jak takový nástroj začít používat. Inspirací byl nejspíš i poslech desek Current 93, kde zvuky harmonií velmi dobře fungují.
M. H.: Ještě když jsme spolu s Davidem bydleli, zkoušeli jsme občas rozpracovávat nějaké nápady, ale hraní mi zpočátku moc nešlo, nevěděla jsem, co si s tím nástrojem počít. I když mám hodně ráda drone, v hraní na harmonium jsem si na ten vysoce minimalistickej styl tvorby musela zvyknout. A doteď si vlastně zvykám – je to nástroj s velkými limity, který člověk musí chtít využít.
Tábor živě na festivalu Alternativa 2020, záznam koncertu v čase 1:58:00
Hudební publicista Miloš Hroch vás zařadil spolu s Člověkem krve nebo Severním nástupištěm mezi kapely, které se namísto městského eskapismu snaží genius loci určitého místa zakonzervovat a zachovat. Souhlasili byste s tím?K. M.: Ano, proč ne. Mám ráda, co o nás píše Miloš, hloubku jeho vhledu a způsob přemýšlení o hudbě. A obecně mě baví a překvapuje, co všechno lidem, kteří s námi mluvili nebo o nás psali, naše hudba evokuje a otvírá. Liebe si v jejich uších a mozcích začalo žít vlastním životem, a to je dobře.
D. V.: Milošův článek se mi líbil. Zdá se mi, že tam mluví spíše o potulné hudbě, tedy hudbě, která má v nohách kilometry chůze, vzniká na čundrech nebo je touláním výrazně ovlivněná. Už z podstaty je tulák vždy někým, kdo uniká nebo odchází, protože musí, je k tomu nevyhnutelně puzen. Je to člověk, který je neustále na útěku a v pohybu, byť třeba právě v daný moment fyzicky necestuje – cestuje v představách. Tudíž je to eskapista. Pokud se myslí městským eskapismem útěk z města nebo hledání „výrazně jiného“ v rámci homogenní městské kaše, pak jsem eskapistou vždy byl, stejně jako jsem vždy byl tulákem! Co se týče genia loci: skutečnost se ráda skrývá, a hlavně se neustále mění. Představa zakonzervování genia loci v písni, básni nebo obraze je lákavá, ale není odpovídající ani přiměřená.
Jaké máte plány do budoucna? Druhá (nebo kolikátá vlastně) vlna koronaviru na podzim vám překazila křest alba, který se měl odehrát v synagoze v Libni. Bude náhradní termín?
K. M.: Náhradní termín bude. Ale zatím si nikdo netroufne říct kdy. Doufejme, že dojde i na odložené turné po Česku, které jsme měli odehrát v říjnu 2020.
D. V.: Vzhledem k tomu, jak komplikovaný a těžký byl minulý rok a dosavadní část toho letošního, si už netroufám vůbec nic plánovat ani předvídat. Přeju si jen, abychom byli živí a zdraví, a když to okolnosti dovolí, tak našli čas na další soustředění a dotáhli druhou desku.
