Prvý report z tohtoročnej Pohody sme skončili v piatok v noci v hypnotických tónoch Atoms For Peace. Po piatkových prehánkach a nestálom počasí sa i letisko v Trenčíne dostalo do takmer obligátnej formy mimoriadneho tepla, tak ako to máme radi a tak ako to býva na Pohode zvykom.
Kapely do tepla
La3no Cubano svojou energickou šou rozhýbali dav pred Orange stejdžom už v sobotné poludnie. Nielen vďaka bezprostrednej komunikácii s publikom, no najmä nápaditým narábaním s atmosférou skladieb dokázali, že v žánri world music na Slovensku predstavujú absolútnu špičku a to vo všetkých momentoch, či už sa inšpirujú južnou Amerikou alebo Balkánom. Bol to ideálny štart horúceho dňa, hudba ako sprievodca štartu dňa, ako sprievod obeda či prvého alebo aj niekoľkatého pivka.
Skoré poobedie patrilo predovšetkým domácim stálicám. Sympatické bolo vystúpenie dnes už legendárneho Vidieka na hlavnom stejdži. Na spoločnom pódiu sa s nimi postupne objavovali v kolaboráciach členovia slovenských kapiel vystupújich na Pohode dlhé roky, vďaka čomu sa v obrovskom dave vytvorila takmer familiárna atmosféra. Na pár minút sa tu tak obnovila aj kapela organizátora festivalu Michala Kaščáku Bez ladu a skladu, zahrali aj Hex alebo Puding pani Elvisovej.
Keď hip-hop, tak domáci
Po minuloročných headlineroch Public Enemy bol hip-hop tento rok minoritným žánrom, široké zastúpenie však dostal v sobotné popoludnie vďaka domácej scéne. V aréne Slovenskej sporiteľne znel na striedačku slovenský a český beat od štrnástej do sedemnástej hodiny. Zjavili sa tu obnovené Modré hory, prehajpovaný veterán Vec aj Prago Union promujúci čerstvý album. Po nich fungoval tiež dunivý balkánsky beat Dubiozy Kolektiv v spojení so slovanskou lyrikou. Hoci nejde o hip-hop doslova, Dubioza, ktorá je na Slovensku už doma niekoľko rokov, nájde styčné body i s týmto žánrom. (JK + FD)
Z Estónska do sveta, domáci inkognito i zmenený Bonobo
Sobotní podvečer na hlavní stagi patřil estonské kapele Ewert and The Two Dragons. Na Pohodě bylo krásně vidět, jak toto seskupení vyrostlo, početné publikum poslouchalo jejich folkem ovlivněné pop songy, ze kterých nevynechali ty nejznámější. (ZM)
V rovnakom čase ako estónski Ewert and The Two Dragons, ktorí majú našliapnuté prekonať tieň svojej krajiny (schválne, koľko Estónskych projektov poznáte? Mňa napadá len Pia Fraus) svoj premiérový festivalový koncert na Red Bull Tourbuse odohral aj slovenský projekt Pale Clouded White. Škoda, že táto shoegaze gitarovka momentálne „nemá budúcnosť“, keďže je len bočákom každého z členov a vydanie akéhokoľvek nosiča zatiaľ nie je ani v pláne. Skrytá kapela by pritom mala na čom stavať. Rozpité gitarové melódie sa tu stretávajú s decentnou elektronikou, zahmleným spevom, no pritom priamočiarosť skladieb vždy podstatne prerastie atmosféru. (JK + FD)
Nezklamal ani Bonobo, který hodinku před hlavní hvězdou večera rozproudil shromážděný dav k lehkému tanci, i když byla jeho hudba spíše snivá a přiznám se, že i trochu uspávací, což však nemíním nijak negativně. (ZM)
Je tak trochu paradoxom, že keď na Slovensku vystupoval Bonobo naposledy, teda pred piatimi rokmi na Wilsonicu, znel o niečo súčasnejšie ako dnes. A tiež priamočiarejšie a akosi viac prispôsobene pre festival. I to možno jeho koncertu na veľkej scéne uškodilo. Večer sa ešte odohral aj v réžii silných ženských hlasov. Kým Dánka MØ až príliš zabŕdala do priamočiarého stredného prúdu, iamamiwhoami zase stavala na multimediálnom prepojení hudby a vizuálu. A Peaches? Čo dodať. Teatrálne divadlo a presne to, čo sa od nej dalo očakávať. (FD)
Nefalšovaná radosť a sila okamžiku
Svojím spôsobom sa podobný piatkový vzorec, keď pred headlinerom na hlavnom stejdži vystúpilo žánrovo odlišné a najmä módnym vlnám nepodliehajúce zoskupenie okolo Tonyho Allena, naplnil aj v sobotu. Pred headlinerom patril hlavný stejdž kubánskemu orchestru Buena Vista Social Club. Najkrajšie na multižánrových podujatiach, k akým Pohoda určite patrí, je schopnosť ponúkať ľudom rôznorodé predstavenia. Koncert Buena Vista Social Club bol v niečom absolútne výnimočný. Nefalšovaným záujmom a radosťou, ktorá sršala z každého gesta umelcov tráviacich na pódiách desaťročia. (JK)
Poslední den Pohody však patřil jednoznačně Nicku Caveovi, který velkou část svého koncertu odzpíval na rukou fanoušků z prvních řad. Když porovnám všechny tři headlinery, Smashing Pumpkins odehráli profesionální show, kde neopomněli své nejlepší kousky, ale propojení s publikem moc silné nebylo. Atoms For Peace bavili sebe i posluchače a jejich hlavním bodem soustředění byla pouze hudba samotná. Nick Cave vsadil všechno na emoce a sílu okamžiku a spojení se svými obdivovateli. Byl tu skutečně pro publikum, jen a jen pro něj. Jeho intenzivní koncert uvedla trochu štiplavá poznámka, při které se po první skladbě rozloučil s fotografy. Od té chvíle už to bylo jen mezi ním a námi. Další slova už postrádají smysl. (ZM)
Nick Cave ako zaklínač hadov ovládal svoje niekoľko tisícové publikum. Jeho charizma a osobnosť sú absolútne unikátne, no netreba zabúdať ani na sprievodnú kapelu. Warren Ellis na husliach a gitare bol minimálne tak excentrický, ako samotná hviezda a tak jeho osobnosť i muzikálnosť fungovala s Caveom v absolútnej nadpozemskej symbióze. (JK)
Zaujímavosťou je, že vtedy, keď Smashing Pumpkins vsádzali na nové skladby, nefungovalo to. U Bad Seeds stáli novinky v jednej lige s vecami starými i štvrť storočie. Bola to najmä kvôli ich schopnosti pracovať s ľuďmi, s Caveom ako šamanom, podmaňujúcim si ľudí šepoton, vreskom, gradáciami, nonšalanciou či malými gestami ako keď sa poutieral do nohavičiek, ktoré mu hodili z publika. Alebo keď nezvládol nastúpiť s klavírom do jednej zo skladieb. (FD)
Pohoda tento rok postavila program možno viac ako po iné roky na troch silných menách a nočnej elektronike, ktorej sa v týchto hodinách takmer nedalo vyhnúť. Kvôli tomu akosi ubudlo oproti minulým rokom stredných zahraničných mien. To však neznamená, že na letisku nie sú a že ich nie je požehnane. Práve šikovné prepojenie takmer všetkého z domácej scény, veľkých mien, tanca i ohurujúcich headlinerov spravil aj tento ročník Pohody výnimočným. Kým niektoré médiá sa púšťajú do hodnotení typu „najlepší ročník,“ my sa radšej zhodneme na tom, že kvalita ročníka sa hodnotí najmä subjektívne a v hlavách jednotlivcov. Základy pre tieto hodnotenia totiž má každý jeden návštevník postavené svojou prítomnosťou na skvelom festivale so skvelým programom.
Tiskovky jsou někdy naprosto nudné, často plné nepříliš kreativních otázek, ale občas proběhne zajímavá diskuze, která vydá málem na celý rozhovor. A z toho, na co se ptali přítomní novináři včetně nás, vybíráme několik myšlenek z úst frontmana Smashing Pumpkins, které jsme tematicky orámovali:
O rock'n'rollu
Idea Smashing Pumpkins byla od samého začátku taková, že vše v rockové hudbě už bylo uděláno. Podle nás už rock nemohl být nikdy lepší, než jak ho dělali Led Zeppelin, Black Sabbath, Cheap Trick, Queen a tak jediné, co zbývalo, bylo ho oslavovat a zároveň si z něj dělat srandu. Rock'n'roll je skvělý, ale zároveň i hloupý a pořád mě udivuje, že když jsem za celých dvacet let v rockové hudbě udělal něco inteligentního, novináře to nezajímalo a když jsem udělal něco hloupého, mysleli si, že nejsem hloupý. Rock'n'roll je hra na blbečky, je to hra na to, kdo udělá největší dojem a s hudbou to nemá moc společného.
O životě tehdy a dnes
Před pětadvaceti lety jsem byl kluk z chudé rodiny a celý můj život závisel na tom, jestli kapela bude úspěšná. Takže jediné, co jsem měl, byla kapela. Teď mám profesionální wrestlingovou společnost, čajovnu, dvě kočky, přátele a Smashing Pumpkins jsou součástí mého života. Neměl jsem rodinu, které bych mohl důvěřovat, stavěl jsem si snové zámky, abych unikl skutečnosti, teď je můj život mnohem více skutečný. Proto se můžu dívat na rock'n'roll s nadhledem, nemyslím tím, že kapely jsou hloupé, ale celý business kolem rock'n'rollu je stupidní, protože neustále po lidech chce, aby dělali naprosté kraviny kvůli úspěchu. Není to o tom, která kapela dělá nejlepší hudbu.
Dříve jsme s kapelou pracovali na mnoha skladbách společně, ale spíše to byly hádky o tom, kdo co udělá. Tentokrát, při nahrávání alba Oceania, to bylo upřímnější a otevřenější, mohl jsem klidně říct: „tohle je dobré, tohle ne“, ale v devadesátých letech by mě neposlouchali.
Devadesátá léta byla celá o idealismu kolem grunge, MTV, všechno bylo skvělý, teď už si to nemyslím. Hudba je nyní velmi nátlakový špinavý byznys. Dělám hudbu upřímně proti velmi temnému světu a Amerika je teď hodně temná, nevím, jestli to doléhá i k vám. Určitě mnohem více než v devadesátých letech.
O svobodě v kapele
Vždycky jsem měl v kapele svobodu, hudebně jsme viděli svět stejnýma očima. Smashing Pumpkins porušovali tu ideu, která definuje, co je alternativa, co je indie...vlastně jsme se blížili světu, který reprezentuje Pitchfork, ten snobský svět, který všechno ostatní považuje za pitomé. Vždycky jsme si říkali, že je to úplná hloupost, protože jsme pocházeli z pracující třídy. Většinou, když někdo dělá třídní rozdíly v hudbě, pochází z bohatých rodin střední třídy. A většinou je bílý. Když se bavíte s lidmi, kteří mají blízko k tradiční, folkové hudbě, takové snobské názory prostě nemají. Protože na to nemají čas a jejich život reflektuje neustálý boj. Když Smashing Pumpkins pronikli do mainstreamového světa, tak ho celý otočili naruby.
O písni The Celestials a svobodě člověka
Tahle píseň vychází ze života na předměstí, možná s jeho starší podobou, protože jsem vyrostl na předměstí Chicaga, nevím, do jaké míry máte představu, jak to tam vypadá. Máme tyhle rozsáhlé plochy, kde je jen McDonalds, Burger King, není tu žádné náměstí, žádné festivaly, nic. Takže život je jen o práci a špatném počasí. Skladba The Celestials je o tomto životě, ve kterém jsem vyrůstal a který se mě pořád snažil stáhnout zpět. I když jsem byl úspěšný a vrátil jsem se tam, bylo to, jakoby mě pořád chtěli stáhnout zpět do toho světa.
Co se týče svobody, nevím, vyrůstal jsem v americké propagandě. Amerika byla země číslo jedna, měli jsme Ústavu a tyto věci garantovaly, že americký způsob života byl bezpečný pro každého na světě. Tohle mi říkali od osmi let až do osmnácti. V této době nebylo v Americe možné ukončit střední školu úspěšně bez stoprocentní znalosti Ústavy. Dnes v mojí zemi porušují Ústavu každý den. Vyrostl jsem na tom, že svoboda znamená být Američanem. A přenést americký rock'n'roll nebo cokoliv amerického do zemí, které bývaly sovětskými republikami, znamenalo ukázat „jsem svobodný člověk“. Teď si myslím, že vůbec nejsem svobodný.
Kde je vlastně na světě svoboda? Jsem člověk, který si myslel, že byl svobodný, ale nyní si myslím, že nejsem. Všechno, co dělám, je sledováno. Nemyslím, že je důležité být politický, protože politika není pro každého, ale je podstatné, aby umělec ztělesňoval ducha svobody. Já doufám, že to dělám. Je důležité se neměnit kvůli tomu, co si o vás svět myslí. A to je to, jak ztělesňuji svobodu, tím, že jsem, kdo jsem. A proto patří Smashing Pumpkins k nejdůležitějším kapelám devadesátých let, protože jsme nikdy nepodlehli trendům, které vypadaly svobodně, ale ve skutečnosti k tomu měly daleko. (ZM, přepis z tiskové konference)
Pohoda Festival 2013, Trenčín - Letisko, 11. - 13. 7. 13