Díky vám jsme tady. Ahoj Pohodo, zase po letech!

Často slýchám od některých kamarádů, co preferují menší festivaly, že Pohoda je na ně už moc velká a nezvládli by to obrovské letiště. Nebudu lhát, pokud chcete něco vidět a zažít, nachodíte za den i noc mnoho kroků, kterých vám ještě přidají běžné osobní potřeby od sprchy až po převlékací cesty ke stanu skrze rozmary počasí. V Trenčíně dokáže být pěkné horko s ostrým slunkem i bouřky a chladné noci.

Důležité však je, že tento diskomfort za to opravdu stojí (a najisto děláte pro své zdraví více než při válení se před jednou stagí se škopkem v ruce). Zaprvé patří dodat, čím je Pohoda opravdu vyhlášená. Pro zmírnění dopadů stanování s 30 000 lidmi po tři dny na jedné klimaticky bouřlivé ploše dělají organizátoři opravdu vše. Od kvalitního hygienického zázemí, přes volně dostupné cisterny s vodou, stanování bez poplatku až po wifi pointy v areálu a širokou nabídku gastronomie. Ale zájem o festival byl letos skutečně velký, což se projevilo na trochu větších frontách, než si pamatuji z předchozích ročníků.

Druhou zcela zásadní devízou Pohody je ekologická infrastruktura, která začíná u energetické soběstačnosti pohybující se kolem čtyřiceti procent celkové spotřeby elektřiny na festivale. Letiště má vlastní elektrické a mobilní solární stanice, problematice úspory energií a s tím související trvalé udržitelnosti jsou věnovány přednášky. Jedna z nich letos zahrnula i téma vodíku jako energetického zdroje budoucnosti. Na druhém konci spotřebního řetězce je pak vratné či kompostovatelné nádobí nebo třídění odpadů. A protože člověk je tvor učenlivý, jen ho často někdo k učení musí navést, v třídících centrech jsou dobrovolníci, kteří hlídají, aby odpady putovaly do správného kontejneru. Pohoda získala v roce 2017 cenu EFA Green Operations Award a od té doby ve svém snažení rozhodně neustala.

Pro někoho možná komplikace, za mě jednoznačný postoj vycházející vstříc mezigeneračnímu publiku a mnoha přítomným rodinám s dětmi. Na Pohodě nekoupíte žádný tvrdý alkohol, přestože noční divočiny se tu nepochybně dějí – v tomto případě však nejde o vychovávání, ani drsné kontroly u vstupu, ale spíše zmírnění negativních důsledků, když je alkoholu prostě už moc. Pobyt na festivalu je tak o mnoho příjemnější než třeba na menších akcích, kde je dovoleno úplně vše.

Ještě odvážnější je pak organizátorská aktivita Michala Kaščáka v politickém rámování akcí, a to nejen Pohody samotné, ale také různých menších koncertů, které jí předchází v průběhu roku. Jasně vyjádřené názory a smysl pro společně sdílené hodnoty jsou nedílnou součástí festivalu, který poskytuje prostor celé řadě hostů z různých oborů v přednáškách a besedách. Poslání investigativní žurnalistiky patří k tématům, jež ve slovenské společnosti stále rezonují – smrt Jána Kuciaka a jeho partnerky se neustále připomíná. Že je festival bezpečným místem, otevřeným k debatě i s nejvyššími politickými představiteli, potvrdila účast slovenské prezidentky Zuzany Čaputové.

Pohoda se už po mnoho let definuje jako politicky angažovaný festival v tom dobrém slova smyslu, dalo se tedy očekávat, že mnoho bodů programu bude věnováno válce na Ukrajině. Festival bohužel stále ještě zasáhly dopady různých omezení, když například skrze byrokratické peripetie nemohl dorazit Afghánský národní orchestr, a několik nešťastně zrušených koncertů kvůli zdravotním a jiným důvodům. Z původně ohlášených účinkujících nevystoupili mimo jiné Kevin Morby, Black Pumas, Shame a také ukrajinský soubor Dakha Brakha, který měl ve čtvrtek festival zahájit. I tak zde bylo několik silných momentů, jedním z nich se stal koncert Luhanské filharmonie a proslov ukrajinské hudebnice Stasik, která už několik let pracuje v armádě jako zdravotní sestra. Také tradiční závěrečný pozdrav slunci v neděli ráno doprovázeli sólisti hudebně-dramatického souboru Tarase Ševčenka s ukrajinským repertoárem.

Když zvážím všechny tyto okolnosti, podmínky a mnohaleté úsilí festivalu naplňujícího roli rozsáhlého mezigeneračního setkání, je tak nějak lehčí žít a užívat si koncerty v čase environmentální krize, válečného konfliktu v Evropě a všudypřítomné paranoie.

Nemoderný chalan a nové cesty z temných krajů

Hudebních zážitků bylo mnoho a většina vynikala svou intenzitou. Čtvrteční večer patřil Nicku Caveovi a The Bad Seeds, kteří se na Pohodu vrátili po několika letech. Jejich vystoupení bylo svou silou prakticky totožné jako v roce 2013, možná o něco pompéznější, a střídalo velkolepou souhru kapely světového formátu s momenty čistě lidskými. V tom okamžiku tu před námi stál vypravěč příběhů plných emocí vyvěrajících odněkud z hlubokého dna duše. Nadčasové balady jako Jubilee Street a Henry Lee (PJ Harvey tu zastoupila jedna z vokalistek) prokládal svou obvyklou fyzickou komunikací s publikem. „Miluju vás a miluju i ty vaše zasraný mobily.“

Na vedlejší Orange stage před kapelou Nicka Cavea dostal prostor speciální projekt, jehož konceptem bylo přehrát písně z průkopnického alba Mekyho Žbirky Nemoderný chalan. Ještě za jeho života bylo v plánu, že se interpretace ujmou Midi Lidi s doprovodem Laca Lučeniče. Ač je to nápad zajímavý, nemohla jsem si pomoct, slovenština Petra Marka mi hned ze startu vůbec nesedla, ani jako vtipná „pomsta“ za Mekyho česky zpívané písně. Aby se z tohoto koncertu nestala pouhá fraška, věc zachránil Žbirkův syn David, který naběhl na stage jako rocková hvězda a skoro mohl repertoár odzpívat celý. Midi Lidi zněli nejlépe ve vlastní písni Páči sa mi MŽ, v níž vzdávají hold slovenské rockové legendě.

Páteční den doprovázelo střídavé počasí, příjemné tak akorát, aby se dal program volit podle dramaturgie a ne toho, kde se nachází nejvíce stínu. Hudebně ho pro mě zahájili hluční The Comet is Coming. Dávali o sobě vědět tak nahlas, že ani nešlo minout stan, kde rozjeli svou živelnou směs funk rocku, jazzu a kytarové psychedelie. Excentrický punk belgických Shht byl zase z úplně jiného vesmíru, trochu futuristického, rozhodně podivného. Že tohle umíme i v Česku a docela jinak, vlastně zcela nepopsatelně, dokazují před plnými sály Bert & Friends. I tady na Pohodě patřili k topkám z line-upu a kdo už byl na jejich koncertě, ví, že se nedá ubránit trochu přiblbému úsměvu na tváři, který se samovolně objeví a nejde se ho zbavit. Krása nesmírná.

Black Country, New Road. Kapela, jejíž pověst předčila den, kdy jsme ji mohli konečně zažít naživo, ať na Slovensku nebo v Česku (vystupují také na letošní Besedě). A to není vůbec snadná pozice vzhledem k okolnostem, které je zasáhly. Velká očekávání se možná u někoho vůbec nepotkala s úplně novým repertoárem, jaký teď naživo hrají. Ale pro mě osobně to byl koncert, na který jsem se těšila podobně jako na zrušené Shame. Vlastně jsem ho poslouchala napjatě od začátku do konce, jako žádný jiný setlist se skladbami, jež jsem v životě neslyšela. Možná jsem smířlivější, protože tak hodinu před koncertem jsem seděla s kapelou v Artist Village a povídala si s nimi o všem, co se dalo za dvacet minut stihnout (rozhovor TBA). Na stagi jsem pak viděla mladé lidi s velkým hudebním nadáním, poté, co se každý z nich snažil přispět skladatelsky v kriticky krátkém čase, aby stihli plánované turné.

Z šesti zbývajících členů se čtyři ujali zpěvu písní ve vlastním autorském pojetí, někdy více sólově, jindy podpořeni kapelou. Žánrově se skladby pohybovaly od pomalého folku, přes složitěji strukturované melodie, které zpívala Tyler Hyde, až k velkolepým a kompozičně nejsilnějším baladám s klávesami či akordeonem a hlasem Georgie Ellery. Mezi nimi vytvářel polaritu saxofonista Lewis Evans, jenž stál vždy v popředí, ale ne v roli frontmana, což na něm bylo znát. V písních, kde měl hlavní vokály, působil zpočátku velmi nejistě, jakoby nepatřičně a nervózně. Zvukař mu také moc nepomohl, když nevytáhl jeho mikrofon dost nahlas. Škoda toho, protože druhá píseň v podání Lewise již ukázala, že hlasem, ani skladatelsky nijak nezaostává za svými kolegyněmi z kapely. Myslím, že Black Country, New Road mají před sebou úplně novou cestu a potřebují jen více času, aby našli ten správný směr, už bez Isaaca Wooda. Základy jsou dobré.

Pak už následovala smršť headlinerů večera, našlapaný set rappera Slowthai a do publika skákající Yves Tumor, které jsem upřednostnila před stárnoucími The Libertines (ale dostat je po deseti letech na tiskovou konferenci, ač skoro s dvouhodinovým zpožděním, je další z úspěšných zářezů organizace Pohody). Krátce před půlnocí jsem spěchala na parádní set britských floutků Shame, který jsem si mohla už jen představovat, když jsem náhle zjistila, že nepřijeli. Dokonce ani trochu předčasná zvuková zkouška polských Trupa Trupa mě nevytrhla z očekávání.

Suverénní hvězdou páteční noci se tak bez jakýchkoliv pochybností stala ukrajinská rapperka Alyona Alyona. Nejen, že hudebně ovládla stage i jako skvělá performerka, jednoduše vysvětlovala, o čem jsou její texty. Tak vůbec ničemu nevadilo, že rapovala ukrajinsky a některým skladbám tedy nebylo rozumět v úplnosti. S doprovodnou tanečnicí a DJem předvedli našlapanou show, během které tahle holka ukázala všechno, co má popová diva mít. Zdravé sebevědomí a taky motivaci či podporu lidem, k nimž skrze svůj hudební projev hovoří. A v neposlední řadě pokoru, když vyjádřila obdiv k otevřenosti současné generace a prohlásila: „Díky vám jsem tady.“

Muzikantský Harvard a hrdinové současné elektroniky

Sobota, minimálně kolem poledne, byla jedním z těch spíše tropických dnů. Zápasím s obří čtvrtkou žlutého melounu a sleduju vizuálně nepřehlédnutelné, rytmicky rozdivočelé a nasazením velmi odhodlané vystoupení konžského souboru Fulu Miziki. V úmorném vedru získává environmentální podtext jejich tvorby nový rozměr. Věrní pokračovatelé nové vlny, běloruští Molchat Doma, mají plný stan. Jejich ocelově chladný post-punk je ideálním soundtrackem k příchodu večera, kdy další vrcholy festivalu mají ještě přijít.

Black Midi. Je až neuvěřitelné, jak se kapela s takto progresivními přístupy k hraní a kompozici, stala hvězdou velkého pódia, na kterou se přišly podívat snad všechny přítomné generace. Svůj precizně vymodelovaný styl dovedli k takové dokonalosti, že jednotlivé písně zůstaly stále rozpoznatelné a srozumitelné, navzdory zběsilým změnám temp, akordů, rytmů a všeho myslitelného. Drzosti projevu tak akorát, aby nepůsobili arogantně. Bubeník par excellance v závěru koncertu zvolnil, aby stále dost komplikované skladby odehrál s cigárem v ruce a ležérní pózou. Rock'n'roll jak víno, dozrálý v 21. století.

Audiovizuální show FVLCRVM, slovenské producentské špičky, kterého už zná i zahraniční blogosféra, byla prý highlightem. Upřednostnila jsem britské Squid aneb když nevíš, kam dřív skočit. Zbytek noci nabízel další jména a přísliby nezapomenutelných shows, ať už to byli Pensghui, opět zástupci New Weird Britain, hvězda světových festivalových parties Richie Hawtin nebo slovenské jedničky alternativního rapu Kvlt Crew. Isama Zing, jehož live set jsem viděla letos i na Transformě, vystupoval v jedinečném prostoru synagogy, nové indoorové stage. Tři dny bohatého programu a koncertů, které v takhle krátkém časovém sledu už asi nikdy neuvidím, jsem zakončila na temném berlínském technu neúnavné britské producentky Pauly Temple.

Pohoda vždy měla v dramaturgii velké množství umělců ze současné britské produkce, od rapu až po experimentální elektroniku, a hlavně aktuální ostrovní kytarovky. Nezklamala v tom ani po dvou letech covidu. Na konci festivalu jsem úplně zapomněla, kdo všechno měl ještě vystoupit, ale v line-upu chyběl (tedy až na ty Shame). Zážitků bylo dost, aby to jeden zvládl vůbec vstřebat a rozchodit. Cením si mnoha menších akcí, jedinečných dramaturgií, site specific projektů, DIY večírků... ale pokud bych měla vybrat jeden velký festival evropského významu, který sdružuje hodnoty a přístupy všech těchto projektů, přitom má právě díky své velikosti sílu zasáhnout široká publika, je to právě Pohoda.

Pohoda 2022, Trenčín – letiště, 7.–10. 7. 22