Na Zeal & Ardor jsem se těšila jako na Vánoce už od začátku léta a po neplánovaném katarzním zážitku v Hradci to byla naprostá nedočkavost. Dost možná šlo o prostory Futura, do kterého se moc nevešli, ale očekávaná euforie se úplně nedostavila.
Půdu jim skvěle připravili finští předskokani NYOS. Porce naprosto animální energie a oddanosti hudbě tak, že se vibrace klubu musely předávat napříč celým Smíchovem. Bez speciálního osvětlení nebo propracované show, ve dvou, si během přidělené půlhodinky podmanili úplně všechny.
Šestice Zeal & Ardor, schovaná v rituálních kápích, ačkoliv přivezla druhé album Stranger Fruit – přinejmenším stejně povedené jako jejich debut, prostě doplatila na to, že hodně sází na atmosféru tvořenou světelnými efekty. Ty by dávaly věší smysl v naprosté tmě, čehož se ve vyprodaném Futuru nedá dosáhnout. Zářící vchod backstage hned vedle pódia nebo světlo zezadu od merche a barů nedalo celému vystoupení vyniknout, jak by si zasloužilo.
Poprvé, kdy mi přešel mráz po zádech a cítila se součástí dění, bylo až při třetí skladbě You Ain‘t Go Back. Úpěnlivé a varovně repetitivní „don't let anybody tell you that you're safe” mi konečně přineslo určité vnitřní uspokojení. Jde přece o jakýsi rituál a prosby trpících a neměla bych to snad přejít s pocitem rutinního poslechu. Chtěla jsem, aby se ve mně na koncertě kapely, která staví na tak osobní a děsivé problematice, něco pohnulo. Kromě zmíněného momentu a možná závěrečného gospelu Devil is Fine, při kterém mi už ale docházely síly a v podstatě jsem byla jednou nohou na cestě domů, se žádné velké emoce nedostavily. Stejně tak neustále přerušovaný zvuk večeru zrovna nepomohl, těžko z toho ale někoho vinit. Dokonce snad, kdybychom vnímali nějakou mysteriózní atmosféru temných gospelů, mohly tyhle němé momenty působit i zkázonosně. Jako třeba na festivalu Roadburn, kde měla kapela rozsáhlejší technické problémy v kostele. Bohužel, když vzýváte ďábla ve Futuru, výpadky proudu jsou znovu jen výpadky a nestanou se zlými znameními.
Nerada bych, aby tento report vyzněl tak, že byl koncert špatný. Jen z hudby Zeal&Ardor prostě nesálalo to, co jindy. Přesto, hlas i naléhavost textů Manuela Gagneuxe a energie, kterou předávají publiku kytaristé po jeho boku, jsou nezaměnitelné a uhrančivé. Obvykle je to však mnohem silnější než tentokrát v Praze.
Zeal & Ardor + NYOS, Praha – Futurum Music Bar, 17. 11. 18