Za oponou: American Football – American Football

Za oponou: American Football – American Football

Když začala v roce 1999 illinoiská formace American Football nahrávat svou debutovou desku, byli její členové napevno rozhodnutí, že ihned po jejím dokončení nechají kapelu navždy rozpadnout. Tento slib se jim dařilo držet dlouhých 15 let, mimořádný úspěch jejich prvotiny je ale nakonec dohnal, a tak se v roce 2014 vrátili alespoň koncertně. Letos přidali i studiovou desku číslo dvě. V dnešním díle Opony se právě na vzpomínaný ikonický debut, který patří mezi nejvýraznější desky žánru emo, zaměříme.

American Football se dali oficiálně dohromady roku 1997, i když už pár let předtím nezávazně skládali a jamovali. Z tria Mike Kinsella (zpěv a kytara), Steve Holmes (kytara) a Steve Lamos (bicí, trumpeta) byl tehdy hudebně nejzkušenější ten první jmenovaný, který působil jako bubeník v uznávaných kapelách svého staršího bratra Cap'n Jazz a Joan of Arc. I proto byli American Football na scéně považováni tak trochu za outsidery, čemuž nahrávalo i to, že oproti ostatním kapelám byla jejich hudba nezvykle klidná. Během aktivních let (1997–1999) nezískali zvlášť velkou popularitu a „posmrtný“ úspěch byl tak pro ně velkou senzací. Dokonce i kapely, které s nimi na konci devadesátých let hrály, považují jejich příběh za absurdní. „Říkali mi: Dělali jste nám předkapelu a stáli jste fakt za hovno,“ vzpomíná s úsměvem Kinsella.

Ambice tria z města Champaign nejlépe vystihuje fakt, že vlastně nikdy nevlastnili hudební nástroje. Kinsella skládal písničky na kytaru spolubydlícího, který ji nechával na bytě ležet ladem. „Prostě tam byla jen tak opřená, tak jsem si ji občas vzal. V podstatě... byla moje.“ Společné zkoušky se odvíjely od toho, jaké nástroje zrovna dokázali sehnat. „Byli jsme prostě děcka, která chtěla nějak zabít čas,“ popisuje Kinsella. Jediné nástroje, které skutečně vlastnili, byly Lamosovy bicí a jedna trumpeta. „Je to opravdu směšné, ale za tu dobu, co jsme existovali, Mike (Kinsella) skutečně nevlastnil žádný. Nástroje buď patřily Stevovi, nebo si je napůjčoval od jiných kamarádů,“ doplňuje kytarista Holmes.

Kinsella s Holmesem začali společně psát první písničky už v roce 1995, jeden z nich obyčejně přinesl riff nebo základ songu a společně si pak nad nápadem sedli. Poté přijeli za Lamosem a skladbu nacvičovali s ním. „Všechny texty jsme psali až dodatečné, protože jsme nikdy nevlastnili ani mikrofon, ani PA,“ vysvětluje Holmes. Tehdy dokonce ani nezpívali, jelikož to nemělo smysl – zpěv by nebyl skrze hluk slyšet.

Byl to právě bubeník a trumpetista Steve Lamos, který podle Holmese odlišil kapelu od tehdejší scény – a to zařazením trumpety. Tu zapojili zprvu jen proto, aby na ni zkoušeli melodické linky, jež by pak přetvořili ve zpěv. Nakonec se jim ale zvuk trumpety zalíbil natolik, že ji ve skladbách ponechali. „Když jsme začali hrát, měli jsme touhu znít jinak než kapely, které hrály kolem,“ popisuje Lamos. Tehdejší scénu tvořily převážně hardcorové skupiny spjaté s labelem Dischord Records. American Football ale ovlivnilo mnoho jiných jmen: písničkáři Nick Drake a Elliott Smith, slowcorové kapely Red House Painters a Codeine, dále The Smiths nebo shoegazoví Slowdive, z post-rocku Tortoise či Slint. Kinsella se také snažil navázat na počátky své bývalé kapely Joan of Arc.

Dnes už kultovní desku pojmenovanou American Football nahrávali pět dní v Private Studios v Urbaně. Produkoval ji Brendan Gamble, jenž s kapelou spolupracoval už rok předtím na bezejmenném singlu/EP. V tu dobu už za sebou kapela měla svůj poslední koncert, v Chicagu na ně přišlo zhruba 100 lidí. „Byli jsme rozhodnutí už před nahráváním, že se rozpadneme. Živě si vybavuju, když jsme dokončili Never Meant a já si říkal, že je to šílené, že tenhle song už nikdy nebudeme hrát naživo,“ vzpomíná Lamos. Podle Kinselly nebylo nahrávání zábavné, naopak spíš hodně napjaté. Když se například někomu nelíbil určitý part, bez diskuzí ho přehrál po svém. „Takové věci se děly, možná i proto, že jsme věděli, že je to vlastně fuk, když se stejně rozpadneme,“ vysvětluje Kinsella.

Do studia šli s převážně nedodělanými skladbami, na desku se pak dostaly ty, které se zkrátka podařilo dokončit. Nedostalo se tak třeba na The 7's, která vyšla až později v živé verzi na reedici. Dokončený materiál pak poslali Mattu Lunsfordovi z Polyvinyl Records, aby ho zmasteroval. „Nikam jsme desku neposílali, nebyl žádný křest, žádné turné, které by ji podpořilo, nic. Byla to dokumentace kapely, která už neexistovala. Náš plán byl, že už spolu nikdy znovu nebudeme hrát,“ popisuje Kinsella. Když si Lunsford desku poslechl, byl naprosto nadšený. „Věděl jsem, že to bude unikátní nahrávka, ačkoli už kapela nehrála a vlastně ani neexistovala.“

Když deska koncem září 1999 vyšla, žádný poprask nevzbudila. Podle Kinselly ale zaujala pár důležitých lidí, kteří pak začali psát o hudbě, získali určitý vliv a díky nim tak nahrávka nezapadla. To podle něj také vysvětluje, proč prodej desky s narůstajícími roky neustával. V roce 2004 pak vyšla dokonce na vinylu. „Přicházelo mi podstatně víc peněz, než bych očekával. Obzvlášť v době, kdy je tak jednoduché si cokoli ilegálně stáhnout,“ vzpomíná Lamos, který se stal profesorem na univerzitě v Coloradu. Hudební minulost ho ale dostihla i tam. „Jednou za mnou přišel student, to bylo někdy v roce 2010, a říká mi: ‚Víte, že Never Meant má na Last.fm dva a půl milion přehrání?‘ To mě fakt zaskočilo.“ Holmes měl zase za to, že se deska prodávala, protože Kinsella pokračoval v úspěšné hudební kariéře pod monikerem Owen. „Až když jsme desku v roce 2014 vydali znovu, uvědomil jsem si, že je skutečně populární.“ Sám Kinsella nahrávku nepovažuje za nijak výjimečnou. „Myslím, že některé desky Owen jsou lepší. American Football má příliš chyb. Co se ale týče prodeje, je to mé nejúspěšnější album.“

Před prvním rozpadem stihli odehrát zhruba 30 koncertů, nikdy ale neodjeli skutečné turné. „Nebyli jsme ti, kteří by chtěli strávit hraním koncertů celé léto,“ říká Kinsella. Zahráli si například se slavnějšími Low či Braid, jejich největší koncert se pak odehrál v New Yorku, kde vystoupili před The Promise Ring před 500 lidmi. Když se v roce 2014 vrátili na pódia, přišlo v New Yorku pouze na ně 1500 lidí. „Kdyby na nás přišlo 1500 lidí v roce 1999, házeli by po nás lahve,“ naráží Kinsella na jejich tehdejší špatné koncerty. Právě rozpad je podle něj tím nejdůležitějším faktorem, proč se kapela nakonec stala tolik slavnou.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.