Studio Alta se stává přívětivým místem připomínajícím svou rozlehlostí a vysokým stropem vyhřátou komunitní jeskyni, která teplem zve do svých útrob několikadenním mrazem zkřehlé. Známý výjev dlouhého stolu, několika analogových krabiček a počítače s nakousnutým jablkem. Ambientní hudba, přítmí, palmovité rostliny a zlatá Maneki Neko, která se již stala symbolem koncertů Genotu. Necítím tu stejnou atmosféru, jako při Silent Night, kdy vím, že celý sál se pomalu ukládá ke spaní, a strávím tu několik hodin až do rána. Odtud se musí odejít, proto spánek působí trochu vtíravě. Hranice mezi bdělým vnímáním improvizované abstraktní kompozice a usínáním vyvolaným samotnou povahou dronu, který svým nepřetržitým zněním uvádí do transu, je celkem fluidní.
Vystoupení Laury Luny a Járy Tarnovského, podruhé v Praze a na akci Genotu, je ke vstřebání asi nejnáročnější. V plasticky vymodelovaném hluku, který bouří, aby se na chvíli uklidnil v nelidské tišší praskání, se mi jen stěží daří rozeznat rukopis obou zvukových umělců. To ještě nikdo nespí, což se však promění s příchodem Gregga Kowalského a jeho zvolna se probouzejícími zvukovými krajinami z aktuální desky L’Orange L’Orange. Podřimování a cestování časem i rozličnými vesmíry rozsvítí zvonkohra, slavnostní a pokorná zároveň. Mávající kočka souhlasně přikyvuje, zatímco po celém prostoru, kolem umělcovy tabule, i za „pódiem“ a nad ním poblikávají lampionům podobné svítilny. Intimní tanec světel navrhla designérka skla Michaela Doležalová.
Jon Porras, úplně jiná galaxie. Duhové drony světlé a zahuštěné jako mlhoviny mezi hvězdami. Zvonivé, malebné krajiny mezi napůl bdělým, zčásti v podivném snu ponořeném bloumání. Ze všech tří setů, které ten večer zazněly, se ten Porrasův asi nejhůře transformuje ve slova, pocitově se však zaryl hluboko do mysli. Z pohodlných křesel a rozložených koberců se vstává jen těžko.
(Zuzana Macháčková)
