Shalosh projeli Českem a zastavili mimo Prahy, Brna a Trutnova také v Olomouci. Post-jazzové trio, kontrabas, piáno, bicí. Pozor změna, synťák, microKorg, sice v jedné dvou skladbách, avšak velmi vítaná.

Bóžinku, som nejaká neflexibilná… Nový album, veľké vydavateľstvo a pokrok nezastavíš. Ale ako srdce za plachtou?! Až takto číp?! No jo, skučím, spontánnosť a živelnosť začiatkov je v čudu. Akože teraz ani dirty, ani punk. Tak inokedy, alebo možno nikdy. Život je zmena. 

Osamělá cesta do Brna světa, dlouhý táhlý úvod, málem zmeškaný bus a z lesa se ozýval jen zpěv drozda. Klub zmeškán o jednu stanici, další dobíhání, akorát na čas. Malý hlouček prvních příchozích popíjí pivo. Science Killer začínají svou show. Přichází další a další tanečníci, věda nemá šanci. Prázdné horní patro Mersey způsobuje dojmy exkluzivity, výlučnosti a vysoké tóny nahoře jednodušeji ladí na théta vlny psychedelie. Madhouse Express šupem frenetická sóla zaručují tanec sv. Víta. Nelze polevit. Rozjaření pokračují do brzkých hodin. Z klubu do bytu, z bytu do snu.

Dvě punkové akce, jeden metal, elektronická hudba v krytu civilní obrany a vodní pólo na stadionu. Ideální pro fear of missing out aneb Sobota v Olomouci.

O to víc jsem se těšil na Olomouc, teď, když jejich muziku už chápu. Křest v Brně jsem nestihl, Black Yoga znám nazpaměť a vzhledem k tomu, co Michal a Jura říkali v rozhovoru, jsem očekával velký zlom. Většina skladeb totiž vznikla přímo ve studiu a dalo se předpokládat, že za těch pár dnů živého hraní se deska už obrousila na kompaktní živý set, který hází úplně jiné odlesky než zvukově vychytaná deska.

V neoposlouchaných nových prostorách Divadla na cucky se odehrálo sloučení nesourodých žánrů tří svébytných hudebních těles. Vypadalo to, že to k sobě vůbec nepůjde!

Studio Alta se stává přívětivým místem připomínajícím svou rozlehlostí a vysokým stropem vyhřátou komunitní jeskyni, která teplem zve do svých útrob několikadenním mrazem zkřehlé. Známý výjev dlouhého stolu, několika analogových krabiček a počítače s nakousnutým jablkem. Ambientní hudba, přítmí, palmovité rostliny a zlatá Maneki Neko, která se již stala symbolem koncertů Genotu. Necítím tu stejnou atmosféru, jako při Silent Night, kdy vím, že celý sál se pomalu ukládá ke spaní, a strávím tu několik hodin až do rána. Odtud se musí odejít, proto spánek působí trochu vtíravě. Hranice mezi bdělým vnímáním improvizované abstraktní kompozice a usínáním vyvolaným samotnou povahou dronu, který svým nepřetržitým zněním uvádí do transu, je celkem fluidní.

„Vök se objevují v rozšířené sestavě. Základní duo zpěvačky Margrét Rán se saxofonistou Andri Márem je doplněné o bubeníka Einara a novou kytaristku. Atmosféra je meditativní, sál se pohupuje, hudba vtahuje do sebe a probouzí lehce melancholické, deep myšlenky.“

„Všudypřítomná mlha, prázdné ulice mezi paneláky nebo malými domky, štiplavý zápach síry ve vzduchu: příjezd do Orlové, dějiště prvního Zimnichaaku, byl přesně takový, jak jsem si ho představoval. Zároveň jsem si nedokázal představit, jak se na takovém místě může odehrát akce nabitá alternativou, kterou oceňují především hudební fajnšmekři. Teď už si to představit dokážu.“ (Roman Novotný)

Parádní věc předvedli tihleti KUF. Každej, kdo má rád trochu jazz, se bavil, každej, kdo má rád elektro, hodně tančil. Podkouřený basslinový beaty, kontrabass do protivky a synťák/piano simulující sampler. Jazzovej zvuk Tibetu jim slušel, od země i ze vzduchu. Doplnění promyšlenou projekcí na dva projektory, mlhou k udávení a jedovatě zbarveným světlem zanechali i na sítnici silný epileptický dojem. Lehká pohoda na hodiny zábavy, kdyby se však nezačali v poslední třetině zlehka opakovat. Chtělo to hlavně tančit, jazzový sóla už proběhly, tak jsem šel dom.