Přátelský a komunitní karneval hudby, který nezastaví ani nepřízeň počasí. Vlastně se s tím trochu počítá. Za pět předchozích ročníků se strhly bouřky, uragány, deště i vichřice, a přesto trvá. Ten letošní nabídl muziku Kittchen, Deadbeatz, Humdrum Lighthouse nebo Prago Union.
Zvučný line-up naplnili také DJ's z různých končin, bohatý karnevalový program a požár čapího hnízda. V davu tisícihlavých akcí je Letiště v Hranicích příjemnou výjimkou, která pumpuje Jet B a chillin' atmosféru.

24. 4. 2019, Nadja + Daniel Meier & Václav Dobiáš, Chapeau Rouge. Ako v Chapeau Rouge sa dá rozumne vyfotiť leda tak obrazovka, a tak som aj učinila. Ále cestou tam a späť… Praha – od Staromestskej na Jakubskú je tak bohatá… P.S.: Daniel & Václav boží. Nadja už trochu menej. Ale to je vec názoru.

Low přijeli s revoluční nahrávkou Double Negative – a prezentovali ji ve stylu, který k nim předtím pětadvacet let patřil.

Smíchov zanedlouho už nebude tím, čím po dobu své historické existence vynikal. Smete ho vlna pochybné architektury, rezidenčně-kancelářských bloků, nového terminálu jistícího veškerenstvo infrastruktury. Proto je sraz v nádražce, smíchovské Oáze.

Dlouhé vlasy, nespočet kytar, bezprostřední klid. Po šesti letech se do Prahy a vyprodané smíchovské továrny vrátil Kurt a jeho Violators. Zásadní postavu indierocku uvedl ve čtvrtek 20. června se svou performancí kostarický Jorge Elbrecht.

„Jsem zvyklá na L. A., ale tady je fakt vedro.“ Julia Holter přijela do Prahy později, než by bylo milé, průlomové album Ekstasis vyšlo před sedmi lety, Holter ale tvoří ještě mnohem déle. Její devadesátiminutový koncert – uvedený s přehledem Never Sol – byl ale dostatečná náplast. Tu komorní, tu barokně rozkvetlý pop dával na klima v Nodu úspěšně zapomenout, stejně jako nějakým zázrakem nijak neiritovaly štěbetavé pasáže, které „seriózní“ hudbou Julie Holter čas od času oživují. Přívětivý večer, kde dával smysl každý kout spletité hudby. Večer, který se nakonec uskutečnil tak nějak včas.

Horká páteční noc se v pulzujícím rytmu afrických beatů pod střechou MeetFactory přelila do sobotního rána. Pohlcující energie se rozlila sálem jako rudé světlo, které a obklopilo všechny (osamělé) tanečníky.

Vykřesat úsměvy z poloprázdného klubu není jednoduché, ale třeba to vyjde, jen když se nevzdáte. Oshun mají sladěné kroky i oblečení, pozornost ale strhávají hlavně ty nemocné oči. Na chvilku se v nich ztratím, najednou se všichni hýbou, skandují jejich jméno, bude i přídavek a budou rady do života. „Just in case nobody told you today… you are beautiful and you are doing exactly what you're supposed to.” Slunečnice vyrůstají z pódia a toho večera si každý jednu odnesl domů.

Ane Bjerkan rozechvěla dechy svého aerofonního nástroje zbytky zimy, kterou jsme s sebou přitáhli. Vibrato spustila takové, že jednomu začalo být docela úzko. Čistý a pevný zpěv tomu jen nahrával. Dvě ženy, kterých jsem si všiml odcházet, plakaly. Nevydržely ani na začátek koncertu Kalle s doprovodem kapely. Litovali nejspíš rozchodu a nesnesly dál při takové hudbě vzpomínat na ukončený vztah. Na koncertě je třeba trošku od sebe poodstoupit a snažit se vžít do všech možností hudby, která zrovna hraje. Někdy je to obtížné. Tehdy nejvíc, když v tichých pasážích zaslechnu otylého souseda křoupat extra vysmažené domácí brambůrky z nabídky kuchyně klubu. Úrodný hnůj pro mé neurózy pane. Jen si klidně hryžte, žvý-kej-te, stejně si Ane poslechnu i doma.

Jejich poklidně melodické, a přitom taneční skladby poprvé rozvlnily Prahu a smíchovskou MeetFactory, kde představili Kingdoms In Colour spolu s Holly Walker. Ve vyprodané továrně jim předskakoval český producent Raleigh.