Pod dlažbou je pláž, vykřikl festival Ostrava Kamera Oko

Organ Tapes, Ostrava Organ Tapes, Ostrava foto: Libor Galia

Zpátky v Ostravě. Na místě činu, kde se toho tradičně moc neděje. Tedy ve smyslu počtu akcí. Úrovní programu je Ostrava Kamera Oko nejodvážnější z českých filmových festivalů a letošní ročník to opět potvrdil. 

Dramaturg hlavní soutěže festivalu a osoba s festivalem nejdéle spjatá Jakub Felcman uvádí akci v kině Etáž slovy o jednodenním festivalu, který trvá pět dní. Motiv komorní až intimní atmosféry a pospolitosti návštěvníků je zřejmý. Jinak bych to už ani nechtěl.

Mysteriózní reflexe portugalského kolonialismu oceněná v Locarnu (Národ statečných), antropologická sonda do útrob lidství (De humani corporis fabrica) či formální ekvilibristika videoartového eskamotéra Yuriho Ancaraniho (Whipping Zombie, The Challenge, Atlantide) představují pečlivě sestavenou přehlídku aktuální festivalové scény a je jednou ze stěžejních částí programu

Nejzásadnější tentokrát bylo proniknutí do světa ruského autora Vadima Kostrova (jemuž jsem shodou okolností dělal neoficiálního taxikáře), kterého do moravskoslezské metropole přivezl jeden z kurátorů tohoto ročníku a zakladatel hudebního labelu Gin&Platonic Tomáš Slunský. Díky němu jsme měli tři dny možnost osobně se setkávat, diskutovat a společně trávit hodiny sledováním dlouhých záběrů jeho triptychu ročních období, pečlivě zkoumající detaily a nálady města na středním Uralu. Průmyslového města Nižnij Tagil, které Kostrov přirovnává k Ostravě. Města, jehož továrny, ve filmu Podzim ještě zachycené ve stavu netečnosti, nyní chrlí jeden tank za druhým. To, respektive válka na Ukrajině, je také důvod, proč režisér uprchl z Ruska a nyní pokračuje ve své tvorbě z Paříže. Zakončení série ročních období filmem Jaro je tak v nedohlednu. Jak popsal a názorně předvedl během své masterclass, nyní pracuje na projektu prezentace svých filmů ve virtuální realitě. Divák se zde dostává do aktivní role tím, že prochází různými místnostmi, ve kterých se přehrávají dlouhé, nesestříhané scény z Kostrovových filmů. Délku záběru a jejich skladbu si člověk dávkuje dle vlastní chuti a nálady.

Kostrovova masterclass, stejně jako podnětná přednáška kameramanky Catherine Goldschmidt (Chloe, A Discovery of Witches, House of the Dragon) proběhla v nově zrekonstruovaných prostorách bývalých městských jatek – nyní galerijní budově, ve které je radost se procházet a po jejíž návštěvě kroutím hlavou nad neschopností městských samospráv podobné prostory takto renovovat vždy a v první řadě namísto prodeje soukromým developerům.

Audiovizuální žně loňského ročníku v podání Genot Centre byly letos transformovány do stravitelnější podoby – kompaktnější, byť méně radikální. To však neznamená, že bych opět nebyl nadšený z toho, co dokázal Ondřej Lasák vytvořit. „Přemýšlel jsem nad tím, které lidi dát dohromady tak, aby to vytvořilo kontrast a zajímavě ukázalo, jak může urbánní, městský folk vypadat v roce 2022 aniž bych se u toho styděl,” řekl ten večer v takzvaném skateparku, hudební stagi v galerii Plato, někdejší budově Bahausu. AV night zahájila slovenská umělkyně usazená v Berlíně Nina Pixel, jejíž set pracoval s mixem klubové hudby směřující až někam k technu s drone-ambientními ruchy a ozvuky lidových motivů. Vycházela v něm z desky Ancestral Archeology (vychází 13. října u Weltschmerzen), přičemž sugestivní vizuály k ní, které se promítaly toho večera i v Platu, vytvořil Adrián Kriška.

Druhým vystupujícím byl zahraniční host z londýna Tim Zha alias Organ Tapes – jeden z pionýrů auto-tune písničkářství inklinující dříve k R&B a synťákům, dnes využívající především elektrické kytary (doporučuji album 唱着那无人问津的歌谣 / Chang Zhe Na Wu Ren Wen Jin De Ge Yao, ze kterého hrál v Ostravě převážně). Intimní, emotivní a zároveň s obdivuhodným přehledem a jistotou odehraný multiinstrumentální set, který otevřel a ukončil na překvapivě skočnou notu. AV blok Genot Centre uzavřela pražská producentka Martyyna výrazně klubovým live vystoupením pracujícím s lidským hlasem a asijskými motivy anime.

„Přijde mi důležité, že festivaly, které jsou primárně věnované nějakému jinému médiu – tady třeba konkrétně kameře – nezůstávají zaseklé ve svém malém výběhu, ale chápou to, že umění má hranice překračovat a konfrontovat lidi z různých oborů s něčím, co sami úplně neznají, a s věcmi, se kterými by se obvykle nesetkali, protože to je pro mě kultura – konfrontace s něčím co je mi možná nepříjemné a možná to neznám,” shrnuje Ondřej to, za co od loňské první návštěvy festivalu stavím OKO na piedestal. Tak zase za rok! (fh)

Ostrava Kamera Oko 2022, Ostrava – různá místa, 28. 9.–2. 10. 22

vychází za podpory
EEA and Norway grants
Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond
NADACE ŽIVOT UMĚLCE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.