Není tomu dlouho, co vídeňský kulturní prostor Brut představil v rámci koncertní trilogie The Ineffable Me trojici uhrančivých a divotvorných žen – Gazelle Twin, Biancu Cassady a Mirel Wagner. Volně na ni navázal o tři měsíce později vystoupením v Berlíně usazené Švédky Molly Nilsson.
V sobotu bylo na Karlsplatzu nevlídno. Foukal nepříjemný vítr, padal studený déšť. Na jedné straně vycházeli v uhlazených robách a oblecích lidé z vídeňské opery, na straně druhé se ve frontě začínala štosovat extravagantní skvadra v čele se zástupem žen v černém, s rty namalovanými sytě červenou rtěnkou. O Molly Nilsson je toho na internetu napsáno pomálu, avšak fanklub něžného emancipovaného pohlaví má viditelně početný. Natolik, že u vchodu vlála cedule Ausverkauft.
V mnohém podobna „naší“ Emice strhla Molly Nilsson během své one-woman show snadno, vlnilo a tancovalo se jak pod pódiem, tak na galeriích. Výrazný sametový hlas, buřičská grácie, potemnělá elektronika a místy až příliš osmdesátková diskotéka, novo-romantická deziluze a nostalgie se zdravě feministickými kořeny. Kombinace, která i přes veškeré neodpáratelné epigonství a rozlehlé organické melodie louděné skrze tlačítko play z jedné krabičky, nakonec uchovává pozitivní vzpomínky.
Celý večer uvedl domácí Oskar May, básník, který kus svých veršů zabalil do klaustrofobní dekadentní elektroniky. (Tomáš Franta)
